Evropská komise a »migrační partnerství«

21. 6. 2016 v 12:56

Na plenárním zasedání Evropského parlamentu dne 7. června jsme byli seznámeni s plány Evropské komise týkající se problému migrace; jak uvedl komisař pro migraci, vnitřní záležitosti a občanství Dimitris Avramopoulos, jedná se o tzv. nový rámec pro migrační partnerství, kdy EU hodlá uzavírat individuální partnerství s klíčovými třetími zeměmi původu a tranzitu uprchlíků. Cílem je, vedle potírání příčin migrace, omezení neregulované migrace do Evropy. Koncept představený Komisí staví na zkušenostech z dohody uzavřené mezi EU a Tureckem, jakkoli problematické.
»Migrační partnerství« hodlá EU nabídnout nejprve Tunisku, Nigeru, Nigérii, Mali, Etiopii, Senegalu, ale také Jordánsku a Libanonu, přičemž další státy mohou následovat. »Chceme tyto země přesvědčit, aby braly zpět nelegální migranty. Rádi bychom dosáhli toho, aby tyto země důsledně vystupovaly proti obchodu s lidmi a účinně zajišťovaly své hranice,« uvedl komisař Avramopoulos. V letech 2016-2020 by měla EU vyčlenit na »migrační partnerství« osm miliard eur.
Tento krok vítám, i když přichází opožděně. Je v souladu s tím, co zejména ze strany levice zaznívalo od počátku migrační krize: totiž, že je třeba eliminovat příčiny migrace a pomáhat jejím obětem v tom, aby neopouštěly své rodné země, své přirozené prostředí. Na otázku, jak by měla být nastavena hranice »migračního partnerství«, tedy s kterými zeměmi by měla EU v tomto směru jednat, jsem odpověděl, že je nutno jednat bez selekce, tedy nikoho předem nevylučovat, ale prioritně jednat se státy s největším sociálně-ekonomickým zatížením. Podle něj je nutno zavést mechanismus přímé kontroly využití finančních prostředků poskytnutých Evropskou unií za využití praxe lidí, kteří mají zkušenosti s přerozdělování peněz z EU – viz třeba Lékaři bez hranic.
Další otázka se týkala mechanismů, které by EU měla vůči migraci aplikovat, a toho, do jaké míry může být analogií dohoda uzavřená s Tureckem. Vyjádřil jsem pochybnost, že právě dohoda s Tureckem je tím správným příkladem, neboť chování této země už při vyjednávání smlouvy silně připomínalo vydírání, což by EU neměla připouštět. Věci, které se zdály být naprosto nemožné a nevyjednatelné, se ukázaly při jednání jako možné, takže jsem přesvědčen, že diplomatickými a ekonomickými nástroji lze jednat se všemi.
»Evropa zažívá bezprecedentní nelegální migrační toky způsobené geopolitickými a ekonomickými faktory,« stojí v oficiálním představení plánů Komise týkajících se »migračních partnerství«. Přiživují je bezohlední převaděči, kteří se snaží využívat zoufalství zranitelných osob. Loňský rok od přijetí Evropského programu pro migraci ukázal, že migrační politika uvnitř Unie a mimo ni má přímou souvislost.

Ideopolicie proti ideodiverzi

20. 6. 2016 v 12:46

(Poznámka k novému týmu české policie proti »ruské propagandě«)
»Především daný tým vzniká na základě doporučení ze zahraničí, kde již podobné týmy vznikly – a rad Velkého bratra je třeba si vážit. Za druhé, v politické elitě panuje nejistota, pokud jde o budoucnost. A je třeba stmelit zemi, což se nejlépe děje, když existuje jasný obraz nebezpečného nepřítele. K tomu se nějaké ministerstvo pravdy a ideopolicie hodí,« uvedl profesor Oskar Krejčí, připomínaje George Orwella, na konto vznikající zvláštní skupiny ministerstva vnitra, která má »sledovat manipulace prokremelských médií i aktivity na internetu či sociálních sítích« (M. Chovanec). A to v rámci »zamezení vlivu informační války ze strany Ruska«. Tento nový specializovaný tým se tedy měl zabývat ničím jiným než ideologickou diverzí (což byl svého času vysmívaný kus žargonu studené války) a podle českého ministerstva vnitra má »naučit úředníky lépe sdílet informace a rychleji upozorňovat na rizika, která mohou cílené dezinformace přinášet«.
Je zapotřebí nepřítele. Vnějšího i vnitřního. Nepřítel je přínosný a tedy dobrý: jako důvod pro sypání peněz, pro klasifikaci a třídění obyvatel na spolehlivé a nespolehlivé. A koneckonců pro opodstatnění své moci. A brzy bude možné tázat se (nejprve) státních úředníků na jejich poměr k nepříteli státem určenému a ideologicky potíranému. Následně pak kádrovat a vylučovat z houfu těch poslušných a spolehlivých. Do doby, než se třeba objeví úplně jiný nepřítel. Ale i to George Orwell předpověděl, neboť jeho futurologická vize z románu 1984 se vůbec netýkala stalinistického Sovětského svazu, jak se svého času tvrdilo.
Bude nepochybně zajímavé sledovat, jací odborníci v ideodiverzním týmu zasednou a hlavně jaké budou jejich výstupy a doporučení státním úředníkům. Jakým způsobem budou rozlišovat pravdu od manipulace, ale též jaké následky pro ně třeba bude mít, když se fatálně zmýlí. Asi žádné. Meteorologové také nejsou postihováni za mylné předpovědi. Tím nechci říct, že zřízení ideopolicie při českém ministerstvu nemá význam. Má. Obávám se ale, že pouze jako výstražný projev porušení zásad právního státu.

Pokus o sjednocení levice v Rakousku

14. 6. 2016 v 14:20

Levicová scéna v Rakousku výrazně ožívá, očividně jako reakce na vzestup krajní pravice a zklamání z praktické politiky sociálních demokratů. O víkendu 4. – 5. června 2016 proběhl ve Vídni kongres nového levicového hnutí označovaného jako Aufbruch, což lze přeložit Průlom nebo také Povstání. Kongres co do svého rozsahu nemá obdoby v celé poválečné historii Rakouska, neboť bývalou tovární halu na kraji Vídně zaplnilo na 1000 delegátů, rozhodnutých vytvořit – slovy jednoho z organizátorů kongresu - „novou politickou sílu, která bude jak radikální, tak srozumitelná pro občany; sociální problémy je třeba řešit antikapitalisticky“.
Většinu účastníků kongresu tvořili lidé ve věku 20-30 let, ale bylo zde i mnoho starších včetně těch, kteří se už v minulosti politicky angažovali. Byli zde členové Komunistické strany Rakouska, mladí sociální demokraté a Zelení, nespokojení s politikou svých dosud mateřských stran, zástupci antiglobalizačního hnutí Attac, aktivisté tzv. autonomních skupin či různých občanských iniciativ. Ti všichni projevili ochotu, ba nutnost táhnout za jeden provaz mimo jiné pod heslem, se kterým by asi připravovaná česká státní ideopolicie měla velký problém: „Kapitalistický způsob produkce ničí základy našeho života.“
Kongresu předcházely zhruba roční diskuse po celé zemi v menších rámcích, kdy se také navazovaly kontakty a vytvářela tolik potřebná důvěra. Ukázalo se přitom, jak jsou dnes důležité, nenahraditelné elektronické formy komunikace a nová média. Po úvodním kongresu ve Vídni má Aufbruch tyto nejbližší cíle: po celém Rakousku vytvořit síť místních skupin, pokud možno také ve velkých průmyslových podnicích a v městských čtvrtích. Do konce tohoto roku uskutečnit v Rakousku na 300 vlastních politických akcí, na podzim dosáhnout celostátního etablování jako politické hnutí. A jako takové se zúčastnit příštích voleb do Národní rady, tedy federálního parlamentu.
První kampaň chce Aufbruch vést pod heslem „Boháče si už nemůžeme dovolit“ (opět něco pro naši „ideopolicii“!), kdy nosnými tématy při oslovení veřejnosti má být dostupnost bydlení, pracovní místa a zdravotní péče. Aufbruch má ambice stát se protiváhou jak krajně pravicové Svobodné rakouské strany, tak vládní koalici slepené ze sociálních demokratů a konzervativců.
Pro českou levici bude nepochybně minimálně zajímavé sledovat, jak si Aufbruch povede a čeho dosáhne. A možná to bude i inspirující.

Směrnice o kontrole, nabývání a držení zbraní tetokráte v COREPER

13. 6. 2016 v 17:00

V pátek schválil jeden z nejdůležitějších článků Rady, tzv. COREPER ( stálí zástupci všech členských států) návrh obecného přístupu ke změnám tolik diskutované směrnice o zbraních. Dá se předpokládat, že tento přístup představitelé Rady na úrovni ministrů vnitra na svém zasedání zítra schválí. Proč se takto spěchá, je nad slunce jasné. 1. 7. totiž přebírá předsednictví Rady po Holandsku Slovensko, jehož pozice není příliš odlišná od zamítavé pozice České republiky, takže panuje obava, že by se nemuselo vůbec podařit najít shodu na kompromisním textu novelizované směrnice. Holandské předsednictví se tak snaží doslova v posledních dnech svého předsednictví vypracovat takový text, do něhož již v podstatě nebude možné zasáhnout. I přes určitý pozitivní posun od původního návrhu Komise, musím bohužel konstatovat, že nepřijatelný bod, kterým je pro mě neuvážený zákaz poloautomatických zbraní a změna kategorizace zbraní obecně, v návrhu i přes řadu protestů, zůstává. Proto ho i nadále budu odmítat.
Souhlasím s tím, že nabývání a držení zbraní musí být regulováno. Nicméně je třeba zopakovat, že nedávné teroristické útoky nebyly spáchány legálně drženými střelnými zbraněmi a jejich držiteli! Jsem neustále přesvědčen o tom, že navrhovaný dalekosáhlý zákaz může mít za následek přesun velké části legálně nabytých a držených zbraní do nelegální sféry, nebo na černý trh a zvýšit tak počet zbraní, které budou potenciálně dostupné zločincům a teroristům. Zřejmě všichni se shodneme na tom, že terorista si jen těžko někdy půjde koupit zbraň do kamenného obchodu. Nejsem si tak vůbec jist tím, že předložený návrh jakkoliv snižuje riziko spáchání dalších útoků.

JAK JE TO S NEUTRALITOU ŠVÉDSKA A FINSKA

9. 6. 2016 v 14:50

Jsou Finsko a Švédsko skutečně neutrálními státy? Formálně ano. Ve skutečnosti nikoliv. Ve skutečnosti se stále více a více zapojují (a to velmi aktivně) do vojenských struktur NATO a EU, což aktuálně znamená i to, že se s nimi počítá v rámci současné protiruské politiky.

Jednání ministrů zahraničí členských států NATO, které proběhlo 20. května v bruselském hlavním stanu aliance, zaznamenalo premiéru: poprvé se ho zúčastnili ministři zahraničí Švédska (Margot Wallströmová) a Finska (Timo Soini), aby se podíleli na debatě, jak by v budoucnu mohlo NATO více kooperovat s Evropskou unií. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg se při té příležitosti zmínil „důležitou roli, kterou Švédsko a Finsko hrají v záležitostech společných zájmů“, a – maje na mysli právě tyto dva členské státy EU – prohlásil: „Potřebujeme více účasti EU na manévrech NATO a více účasti NATO na manévrech EU.“

Ačkoliv Švédsko a Finsko jsou oficiálně neutrální, jejich bezpečnostní politika se od počátku 90. let silně orientuje – a to ofenzivně – na spolupráci s NATO a na účast ve vojenských strukturách EU včetně zahraničních misí. Nejen to: oba státy systematicky rozšiřují své snahy kooperovat s některými členskými státy NATO mimo tuto alianci. Jednoznačným příkladem toho je vojenské seskupení NORDEFCO (Nordic Defence Cooperation), etablované v roce 2009 a skládající se ze Švédska, Finska a členských států NATO Dánska, Norska a Islandu. Prostřednictvím tohoto seskupení chtějí jeho členové kooperovat se všech vojenských oblastech a účastnit se operací vedených jak NATO, tak pod vlajkou EU. NORDEFCO je tak nástrojem pro co nejtěsnější napojení údajně neutrálního Švédska a Finska na NATO za situace, kdy prý obyvatelstvo těchto dvou zemí není ještě dostatečně propagandou vystrašeno, aby souhlasilo se vstupem do NATO.

Postoje ohledně zrušení oficiální neutrality a vstupu do NATO nejsou v obou zemích jednoznačné, ačkoliv NATO v čele s USA na vstup naléhá. Pravice je pro, tradičně „pevní“ socialisté – zatím – proti, ale většina, hlasující pro vstup, není ve Švédsku ani ve Finsku na dohled. Ono přece jen, podílet se takto explicitně na obkličování Ruska ze severu není to, pro co by Švédové a Finové horovali… Co tedy s tím? Osvědčený postup a la „chytrá horákyně“: zachovávat formální neutralitu a oficiálně být mimo NATO, a zároveň posilovat a rozšiřovat vojenskou spolupráci jak s aliancí, tak s EU. A tak je zde na jedné straně NORDEFCO a na straně druhé tzv. Severní bojová skupina (Nordic Battlegroup) Evropské unie, složená ze Švédska, Finska, Litvy, Lotyšska, Estonska, dále pak Irska (které je také formálně neutrální) a Norska, které není členem EU, zato však NATO.

»Důstojná poslankyně«, nebo jestřáb s prezidentskou ambicí?

7. 6. 2016 v 14:50

Po výměně za dva ruské vojáky je Naděžda Savčenková na Ukrajině jen pár dnů, ale už se s ní pojí bezpočet označení. Vedle - možná pro zvýšení atraktivity nepřesného »pilotka« - je navigátorka a operátorka bitevního vrtulníku na ukrajinské vládní úrovni nazývána hrdinkou, nekritickými obdivovateli »důstojnou poslankyní« a vlastenkou.

Jenomže střízlivější hlasy o Savčenkové třeba mluví jako o radikální nacionalistce, obdivovatelce tvrdosti nebo tvrdohlavé ženě s přebujelou ambicí. A nakonec ti, kteří pro Naděždu Savčenkovou a její obdiv k uniformě a válčení pochopení nemají, ji pak častují označením provokatérka, nenávistná fanatička a podobně.

Právě tato nanejvýš kontroverzní žena ovšem před pár dny poněkud šokovala i své příznivce a obdivovatele, neřkuli pak nejvyšší ukrajinské politiky výrokem, že je připravena stát se i hlavou státu. V přítomnosti prezidenta ve funkci to muselo být pro Petro Porošenka docela překvapení, když údajně už před tím jistou politickou »neomalenost« - pro někoho možná sebevědomí a přímou upřímnost - okusila na vlastní kůži protřelá politička Julija Tymošenková. Nedávno ještě ikonu nové Ukrajiny v očích Západu a zároveň symbol protiruských nálad a tlaků měla nová hvězda ukrajinské politiky Savčenková hned na letišti po příletu zpražit ve snaze o přátelská gesta odmítnutím snahy o obejmutí chladným komentářem, že zase až tak blízké si nejsou…

Možná už v tom okamžiku si mohly nejen ukrajinské politické špičky, ale i veřejnost uvědomit, že to s notně sebevědomou »hrdinkou« nebudou mít zrovna jednoduché. A co teprve, kdyby se pokusily si představit, že by se Naděžda Savčenková skutečně stala ukrajinskou prezidentkou. Kam by asi zamířila země už tak dost nevypočitatelná v čele se ženou, která bez mrknutí oka mluví o možnosti třetí světové války jako o něčem klidně možném. U příslušnice armády, tím spíš hodně militantně naladěné, možná nic tak překvapivého, že uvažuje i o variantě budoucnosti s válečným konfliktem. Ale nejvyšší představitelé státu by snad měli spíš stranit diplomacii a jiným hodnotám, než je harašení zbraněmi. Organizace Amnesty International měla vyslovit v souvislosti s Naděždou Savčenkovou podezření z válečných zločinů, což by také nebylo to nejlepší předurčení pro vysokou politiku…

I komentátoři a pozorovatelé, kteří nejsou právě velkými přáteli Ruska, ale nastraženě zvedají varovné hlasy. Podle nich média nekriticky vytvořila symbol, který se může vymykat zvyklostem i na divočejší ukrajinské politické scéně. Černobílé myšlení Savčenkové nejen, že se nehodí do vrcholné politiky, ale může i současným ukrajinským špičkám dělat problémy. Kromě toho, že může ohrožovat i přímo jejich posty. Není málo pochyb také o tom, jak se s novou rolí, enormním tlakem médií i s nevšední pozorností veřejnosti vyrovná samotná v politice nezkušená příslušnice armády. Zdá se, že právě zmíněné může být za ambiciózními plány Nadeždy Savčenkové, která jedním dechem jako spasitelka Ukrajiny mluví o svém plánu likvidovat korupci, modernizovat a zabezpečit prostředky armádě, vrátit do země zajatce, vyjednat sporné otázky s protivníky z Donbasu a tak dále a tak dále.

Ať tak či jinak, jsou podle všeho hodně trefná často uváděná slova o tom, že výměnou za dva vojáky Rusko poslalo Ukrajině zpátky pořádně tvrdý oříšek v podobě Naděždy Savčenkové, alias »jestřába« s prezidentskou ambicí.

Německá levice po sjezdu a před volbami

4. 6. 2016 v 17:56

Ve dnech 28. až 29. května se konalo v Magdeburgu první zasedání 5. sjezdu strany Levice (Die Linke). V souvislosti s aktuální situací v Německu, zejména pak pokud jde o migrační problém, vzestup krajní pravice a stále větší mocensko-vojenské ambice německé vlády pod vedením CDU/CSU, bylo toto zasedání hlavně ze strany médií sledováno ze dvou základních úhlů.

Tím prvním byly poměry uvnitř Levice. Komentátoři se shodovali v tom, že strana je stabilní a dokáže fungovat i bez svých dlouholetých charismatických »otců« Gregora Gysiho a Oskara Lafontaina. Pokud jde o ostrý boj vnitrostranických křídel (socialistické levice, komunistické platformy, emancipované levice, antikapitalistické levice atd.), který byl vždy pro Levici příznačný a stranu velmi oslaboval, bylo možné konstatovat alespoň »studený klid zbraní«. Ten byl zjevně vynucen vážnými volebními ztrátami z března tohoto roku, kdy Levice ve třech zemských volbách zaznamenala ztrátu 100 000 hlasů, a to hlavně ve prospěch pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD).

Druhý úhel pohledu se týkal vyzařování strany navenek. Tady byl většinou konstatován problém v tom, že Levice nemá vůči AfD účinnou strategii. Jedni chtějí proti populismu zprava aplikovat ostrý sociální populismus, jiní navrhují společný postup se sociálními demokraty (SPD) a Zelenými. Ovšem spolupráce Levice s SPD je aktuálně nejen nereálná, ale dokonce nemožná. Současné (a sjezdem opět potvrzené) vedení Levice se vůči SPD velmi ostře negativně vymezuje a ještě nedávno zvažovaná koalice SPD-Levice-Zelení zcela padla pod stůl. Lze však mít za to, že Levice nyní přistoupí k mnohem radikálnější a hlavně jiné (ve srovnání s jinými stranami) sociální politice a především se bude muset ostře a nekompromisně postavit největšímu aktuálnímu nebezpečí – expanzi NATO, válečným choutkám neseným hlavně protiruskou tendencí (kdy Německo vyzařuje velmocenské ambice podložené i vojensky) a politickému posunu doprava na celém kontinentu.

Německá Levice přestála už mnohé i velmi vážné peripetie a lze si jen přát, aby se v relativně konsolidovaném stavu vypořádala v příštím roce s volbami do Spolkového sněmu, ze kterých by měl vzejít i nový spolkový kancléř. Nebo kancléřka. To bude důležité nejen pro Německo, ale i pro celou Evropu.

»Odstrašíme Rusko« aneb Zahrajeme si na vojáky

3. 6. 2016 v 22:28

Titulky médií si naštěstí hodně lidí přebralo po svém a docela reálně. Psát o tom, že se země »Visegrádu« (V4) domlouvají na vyslání pár stovek vojáků do jakési rotující mise v Pobaltí s cílem »odstrašit Rusko«, je vážně spíš úsměvné, než aby to snad mohlo Rusko vyděsit. Propagandistický cíl je tu sice jasný, ale se slůvkem odstrašit se hned vynořuje podobně znějící zesměšnit - to se podle všeho autorům rozhodnutí a hlavně těm, kteří ho prezentují veřejnosti, povedlo. A lidé to bez povšimnutí a pobavení skutečně nenechávají - jak ukazují vtipné reakce například na internetových sítích.

Co je ale také »zajímavé«, že informace o iniciativě a dohodě ministrů obrany V4 přišla ve stejném čase, jako oznámení z jednání ministrů zahraničí NATO. A ti ještě před svým červencovým summitem s tématem posilování vojenské přítomnosti Aliance v blízkosti hranic s Ruskem došli k závěru, že by bylo dobré ještě před tímto krokem znovu s Ruskem jednat. Nedělám si iluze o skutečném zájmu představitelů NATO férově s Ruskem situaci rozebrat (údajné hrozby, radary atd.), a je to podle všeho jen snaha ospravedlnit si příští vojenské kroky. Stačí se zamyslet nad tímto výrokem britského ministra zahraničí Philipa Hammonda: »Děláme věci, které by mohly být nesprávně vykládány… Věříme, že prostřednictvím Rady NATO-Rusko jde o nejlepší způsob, jak se vyhnout tomu, aby Rusko mohlo tvrdit: Nebyli jsme informováni, neznali jsme podrobnosti«.

Ale je to přece jen trochu zvláštní rozdíl v postupech. Zdá se, že V4 se snaží být »papežštější než papež«. Zase se chceme někomu zalíbit a zavděčit. Abychom na to, jako v případě protiruských sankcí, opět doplatili, kdežto ti, co nás k podobným krokům tlačí, ze situace nakonec profitují. Stačí připomenout čilé obchodování USA s Ruskem v řadě komodit.

A to už nechávám stranou podrobnější komentování různých poplašných teorií o tom, jak se Rusko chystá podrobit si Pobaltí, a proto je potřeba mu ukázat sílu, nebo o uměle rozdmýchávaném strachu před údajnou ruskou hrozbou v Polsku. Kdo bude ze situace těžit je jasné - peníze se pohrnou na konta armádních rozpočtů v zemích NATO, mnout ruce si budou generálové.

Co dodat - podobné »hry na vojáky« jsou nejen nebezpečné, ale také odčerpávají horentní sumy prostředků, které by mohly lidem sloužit mnohem smysluplněji. A skutečnost, že to »zadupání« pár stovek párů vojenských bot ze zemí V4 v Pobaltí asi nebude slyšet ani na ony hranice s Ruskem, natož aby ho snad »odstrašilo«, asi už není třeba víc rozebírat…

Památník Lidice - otevření výstavy Cesta k velkému vítězství nad nacismem: od Stalingradu do Prahy

1. 6. 2016 v 18:28

Dne 1.6. 2016 byla ve Výstavní síň Pod Tribunou v areálu Památníku Lidice otevřena výstava Cesta k velkému vítězství nad nacismem: od Stalingradu do Prahy.

Výstava je připomenutím obětí za mír a svobodu během těžké cesty k vítězství. Jsem přesvědčen o potřebě takových akcí, jako je tato expozice. Je to náš dík všem, kteří položili svoje životy za naši šanci žít dnes. Děkuji Vám za návštěvu a pozornost, kterou jste ochotni věnovat naší společné historii, bez které bychom tu dnes možná nebyli.


919
919
920
920
921
921
922
922
923
923
924
924
925
925
926
926

EUROPOL a parlamentní kontrola

27. 5. 2016 v 14:50

Dne 11. května tohoto roku schválil Evropský parlament návrh nařízení týkajícího se rozšíření pravomocí agentury EUROPOL, tedy Evropského policejního úřadu. Jakkoli pro návrh hlasovala výrazná většina poslanců, vesměs odůvodňujících svůj hlas aktuálními teroristickými hrozbami a migrací, nelze nevidět také rub celého problému.

Nové nařízení, které má nabýt účinnosti na jaře 2017 (přičemž některé problematické úpravy jsou už v »bezprávním prostoru« aplikovány), přináší možnost výměny dat EUROPOLU s privátními společnostmi. To se týká hlavně internetových koncernů, jako jsou Facebook, Google nebo Twitter, s nimiž agentura už udržuje jakýsi druh »kulatého stolu«. Ten teď bude legalizován.

V rámci EUROPOLU zřízené sledovací středisko už nyní prohledává internet podle materiálů s obsahem »oslavujícího násilí« a požaduje jejich odstranění. V blízké budoucnosti mají internetové společnosti předávat EUROPOLU osobní data podezřelých uživatelů, aby proti nim mohlo být zahájeno vyšetřování. Mnoho opatření, která rozšířila pravomoci EUROPOLU, je opodstatňováno bojem proti Islámskému státu. V souvislosti s tím EUROPOL údajně zanesl do svých databází už na 84 000 osob - ale kritéria evidování jsou nejasná.

Zažíváme vůbec hektickou dobu razantního nárůstu kompetencí vnitropolitických agentur EU, kam patří nejen EUROPOL. Tyto kompetence jsou uplatňovány v praxi co možná nejrychleji, což znemožňuje společenskou a politickou diskusi. V rozpravě na plénu Evropského parlamentu k tomuto problému uvedl nezařazený řecký komunistický poslanec Sotirios Zarianopoulos (KKE): »EUROPOL se změnil v novou represivní agenturu. Nařízení umožní odstraňování účtů na sociálních sítích, a třetí země a USA budou vědět, co děláme, a budou v tom i obchodní zájmy.«

Jakkoli hrozby terorismu a jiná nebezpečí jsou velká a nutno na ně adekvátně reagovat, nelze na druhé straně podceňovat bezpečnost osobních dat občanů. A k tomu přistupuje skutečnost zásadního významu: EUROPOL nepodléhá sebemenší parlamentní kontrole, což obavy z možného zneužití dat jen posiluje…

PŘIHLÁŠENÍ
LOGIN:
HESLO:

Odkazy


Anketa

Premiérem další vlády bude:

Zobrazit výsledky

Loading ... Loading ...