Rozšíření Evropské unie

Zatímco hodnocení dosavadního úsilí kandidátských zemí Chorvatska a Makedonie je vesměs pozitivní, Turecko je kritizováno za velmi omezený pokrok v přístupových rozhovorech. To je však skutečnost, jež je zaznamenávaná už po léta. Ano, nadnárodní monopoly kormidlující Evropou by si velmi rády ukrojily krajíc z tak obrovského trhu, jakým Turecko je, ale politické, religiózní, psychologické, právní a jiné diskrepance mezi Tureckem a Evropou jsou tak velké, že je prostě nelze přehlížet.

Naproti tomu Chorvatsko, disponující statutem kandidátské země od roku 2004, by mohlo završit přístupové rozhovory s Evropskou unií už do konce tohoto roku. Je to hlavně díky tomu, že byl urovnán letitý hraniční spor se Slovinskem, takže Evropský parlament mohl Radě doporučit, aby s Chorvatskem zahájila jednání v další z kapitol, jež se týká oblasti justice a vnitra. Pokud jde o Makedonii, s ní mají být přístupová jednání zahájena nekonkrétně „v brzké budoucnosti“; ani tato země totiž není bez závažných ekonomických a politických problémů.
Pokračování »

Španělsko, jako stát předsedající právě Radě Evropské unie,
bude zanedlouho v polovině výkonu této funkce. Předsedající státy se na základě rotačního principu střídají tak rychle, že je velmi obtížné bilancovat celé funkční období, natož pak »poločas«. Myslím si však, že nebude od věci připomenout priority Španělů.
První priorita, ekonomika a nová pracovní místa, neodráží jen skutečnost, že Španělsko patří k těm zemím takzvané eurozóny (měna euro), ve kterých je největší nezaměstnanost, nýbrž je pochopitelnou a očekávanou reakcí na prohlubující se ekonomický marasmus, do kterého Unie stále více zabředává. Další prioritou je implementace, tedy jakési »uvedení do provozu« Lisabonské smlouvy. Řada jejích ustanovení a opatření totiž zůstává pouze v teoretické rovině a Španělsko si předsevzalo, že se pokusí »nastartovat« nástroje, které by vedly k reálné aplikaci Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování EU.
Pokračování »

Počátkem března proběhly v Nizozemí komunální volby.
Bylo možné je pokládat za »generálku« před červnovými volbami parlamentními; ty přicházejí nečekaně poté, co se v důsledku sporů o účast Nizozemí ve válce v Afghánistánu rozpadla 20. února tohoto roku stávající velká vládní koalice.
»Co je možné v Haagu a Almere, je možné v celé zemi,« prohlásil po komunálních volbách mediálně žádaný Gert Wilders, šéf nejsilnější nizozemské krajně pravicové strany PVV (Partij voor die Vrijheid – Strana svobody). Wilders, fanatický antiislamista a šovinista, je totiž »na koni«. Jeho PVV, prosazující mimo jiné zákaz koránu a mešit, vytváření domobran na ochranu před přistěhovalci, neprodyšnost vnějších hranic Unie, ale třeba také »vyloučení zkorumpovaných států, jako jsou Rumunsko a Bulharsko z EU«, je na vzestupu, který má dopad i v sousední Belgii. Už při loňských volbách do Evropského parlamentu získala PVV na 17 procent hlasů, aktuální prognózy jí přisuzují přes 20 procent pro volby červnové. Při komunálních volbách kandidovala PVV jen ve dvou městech, v Haagu a Almere. Zatímco v Haagu obsadili pravicoví extremisté druhé místo, v Almere byli první před sociálními demokraty.
Pokračování »

Vítězství Viktora Janukovyče ve 2. kole prezidentských voleb na Ukrajině potvrdilo skutečnost, na kterou KSČM upozorňovala dlouhodobě.

Takzvané barevné revoluce, které proběhly v řadě zemí, žádné pozitivní sociální změny lidem nepřinesly.
Po pěti letech vlády představitelů oranžových , kteří se dostali k moci v důsledku popření původních výsledků voleb a masivní protiruské kampani podporované Západem, se Ukrajina dostala až na samý pokraj ekonomického bankrotu. Pravděpodobnost, že by i současné volební výsledky mohly být zpochybněny jakýmsi opakováním oranžové revoluce , je velmi malá. Přesto lze očekávat ze strany ve volbách poraženého tábora nejrůznější obstrukce, kterými se budou snažit zabránit předání moci nově zvolenému prezidentovi. Možnost, že se podaří vyvést do ulic statisíce lidí pod novými líbivými hesly a sliby, však byla zničena korupcí, nekvalifikovanou ekonomickou politikou, bolestným propadem sociální situace širokých vrstev společnosti a rozhádaností oranžových. Stejně tak skutečnost, že pozorovatelské mise včetně OBSE označily průběh 2. kola prezidentských voleb za čestný, transparentní a odpovídající demokratickým standardům , znemožňuje zpochybnění voleb obviněními z podvodů a naznačuje, že Západ tentokrát útoky proti volebnímu vítězství V. Janukovyče nepodpoří. Hrozí však jiné nebezpečí. A to, že nejrůznější manipulátoři a političtí dobrodruhové začnou živit vlnu divokého nacionalismu.

Právě nacionalismus a šovinismus umožňuje gruzínskému prezidentovi M. Saakašvilimu udržovat se při moci. Něco podobného vidíme v současnosti i v Moldavsku. V případě Ukrajiny by však sázka na nacionalismus mohla vést k rozdělení země, a dokonce k občanské válce. Proto je dnes bezpodmínečně nutné, aby všechny demokratické síly v Evropě podporovaly a požadovaly demokratické uznání výsledků voleb a předání moci do rukou toho, který zvítězil. Ukrajinský lid má právo svobodně rozhodnout o podobě své vnitřní i zahraniční politiky. Ukrajinský lid má právo, aby jeho vláda respektovala vůli většiny, a nikoliv zájmy skupinky zkorumpovaných politiků a oligarchů. Ukrajinský lid má právo, aby po letech často velmi nedůstojných hádek a bojů uvnitř politických elit země nastoupila na cestu stability a rozvoje. To je možné jen tehdy, když země využije své základní výhody - bude otevřena vzájemně výhodné spolupráci jak směrem k Evropské unii, tak ke svému tradičnímu partnerovi a sousedovi, Rusku.

Jde o problém, který v Německu patří už po měsíce k tematickým stálicím médií; o problém, jenž jako by se České republiky netýkal, ovšem zprostředkovaně se jí týká více, než by si kdo myslel. Ostatně nejen České republiky - rovněž tak Polska a dalších evropských zemí.

Ve Spolkové republice se klube na svět instituce s názvem Centrum proti vyhánění, jež má vzniknout na bázi nadace Útěk, vyhnání, smíření . Centrum prý má být zřetelným znamením připomínajícím bezpráví vyhnání . Tím je myšlen poválečný odsun většiny německého obyvatelstva z různých států střední a východní Evropy. Není tedy náhodné, že ve třináctihlavé správní radě nadace mají zasednout také tři zástupci tzv. Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen - BdV), tedy střechové organizace pro tzv. landsmanšafty, z nichž největším a nejvlivnějším je tradičně sudetoněmecký. Jedním z oněch tří měla být Erika Steinbachová, předsedkyně BdV. Pokračování »

Jaký byl rok 2009 pro evropské levicové strany, které působí v zemích EU?

Některé z nich neuspěly podle svých představ v jarních eurovolbách, některé ale zaznamenaly, zvláště Die Linke, posílení pozice v podzimních volbách do národních parlamentů.

Jiří Maštálka: Jako místopředseda ÚV KSČM i jako poslanec EP jsem v loňském roce absolvoval řadu setkání i konferencí, jak před volbami do EP, tak i po nich. Otevřeně řečeno, kromě představitelů Die Linke nikdo nebyl před volbami do EP příliš velkým optimistou. Skepse se ukázala být oprávněná. Účast voličů v sedmadvacítce byla minimální a vítězily strany, které přinášely především rychlé, řekl bych instantní, neoliberální koncepty řešení. Při debatách na levici vyplynuly některé úkoly pro nadcházející období: Především levicové strany nesmějí ztrácet, ale naopak konkretizovat svou identitu. Nejde jen o programy, ale i o reálnou politiku, ve které se často levicové strany ztrácejí až do sociálnědemokratické rozbředlosti. Debakl italských levicových stran přinesl i další doporučení pro levici - je nezbytná jednota levice alespoň v principiálních otázkách, které se týkají nejen fungování Evropské unie. Třetím mementem pro nadcházející období je povinnost levice prolomit informační bariéru, ve které se většina levicových stran nachází. Nejkřiklavějším příkladem je samozřejmě Itálie, kde svoboda slova je zúžena na svobodu slova povolenou Berlusconim. Neobstojí ale pouhé výmluvy, že veřejnoprávní, ale i privátní média informace zkreslují, nebo jako v ČR používají cenzuru mlčením . Levice musí (a jak je vidět na příkladu nejen Die Linke) umět kombinovat informaci pomocí internetu s klasickou kontaktní kampaní a velkými akcemi protestu. To ukazuje i řecký příklad.
Pokračování »

Ve svém příspěvku uveřejněném v Naší pravdě dne 30. listopadu ( Landsmanšaft a spol. po Lisabonu ) jsem poukázal na to, že problematiku tzv. Benešových dekretů a zejména velmi nebezpečného práva národních skupin se budou snažit prosazovat v evropské agendě , tedy především na úrovni Evropského parlamentu, němečtí a maďarští nacionalisté v čele s mluvčím Sudetoněmeckého landsmanšaftu Posseltem.
Pokračování »

Krajně pravicové strany v Evropě usilují o sjednocení, a to v podobě nadnárodní evropské politické strany , jejíž činnost by byla financována z prostředků Evropské unie.

V souvislosti se značným nárůstem pravicového extremismu v řadě členských států EU jde o jev nikoli udivující, nicméně vyvolávající značné znepokojení.

Jak už svého času informovala některé média, dne 25. října letošního roku byl v Budapešti prezentován krajně pravicový integrační projekt nesoucí název Svaz evropských nacionálních hnutí , na jehož vzniku se podílely strany z pěti evropských zemí. Z Maďarska to byl extremistický Jobbik (jenž má své zástupce v Evropském parlamentu, neboť při posledních volbách získal téměř 15 procent hlasů!), který dnes platí za jednu z nejdynamičtějších krajně pravicových stran v Evropě a jeho úloha při podněcování maďarského nacionalismu na Slovensku, v Srbsku, Rumunsku a jinde, je nepřehlédnutelná. Lze také konstatovat, že Jobbik, jehož nacionalistickou politiku orientovanou na maďarské menšiny v okolních zemích je výrazně podporována Sudetoněmeckým landsmanšaftem, je nosnou silou nového nadnárodního seskupení.
Pokračování »

Poté, co Evropská rada vyslovila souhlas s výjimkou pro Českou republiku ohledně působnosti Listiny základních práv EU,

vyprodukovalo sudetoněmecké krajanstvo, především pak jeho mluvčí, poslanec EP Bernd Posselt, několik takřka euforických prohlášení, prezentujících tuto skutečnost jako vítězství sudetských Němců a jejich spojenců. Tato prohlášení mají dvě roviny. Předně je v nich tvrzeno, že česká výjimka (stejná jako výjimka Velké Británie a Polska) je z hlediska intencí prezidenta Klause vlastně bezpředmětná, neboť prý jak Listina základních práv EU, tak Lisabonská smlouva jako taková se netýkají stávajících majetkových poměrů v členských státech. Tou druhou rovinou je vpravdě jásot nad tím, že dojednaná výjimka se přímo ani nepřímo netýká tzv. Benešových dekretů, což je pro sudetské Němce (ale i Maďary, pokud jde o Slovensko) podstatné z hlediska toho, že tak nedošlo ke zvýšení právní síly dekretů na unijní úrovni.

Podařilo se nám, uvedl například Posselt, prostřednictvím vlád v Berlíně, Vídni a Budapešti dosáhnout toho, že Benešovy dekrety nebyly v poznámce pod čarou zmíněny přímo ani nepřímo, ba dokonce zacementovány. Jinde B. Posselt prohlásil, že majetkoprávní dimenze Benešových dekretů nemá absolutně nic společného s Lisabonskou smlouvou a Listinou základních práv EU.

Pokračování »

Lisabonská smlouva má nabýt účinnosti 1. prosince tohoto roku.

Stane se tedy realitou a na ni bude postaveno dění v Evropské unii, jakkoli levice v Evropě (tedy nalevo od sociální demokracie) se zněním této smlouvy zásadně nesouhlasí. Důvody nesouhlasu už byly vícekrát zveřejněny a já se jimi nebudu v tomto příspěvku zabývat. Jde mi spíše o to, přiblížit některé nepolitické aspekty Lisabonské smlouvy, o které toho takzvaný běžný občan ví stále bohužel velmi málo.

Pokračování »