“Puč” v Turecku a Kypr

28. 7. 2016 v 15:15

Kypr patří k těm územím v Evropě, která se vyznačují státoprávními zvláštnostmi, ne-li přímo anomáliemi, jež zpravidla vznikly v důsledku nějakého národnostního konfliktu. Připomeňme, že 15. července 1974 pronikli na Kypr řečtí vojáci, se skrytou americkou podporou v zádech, aby svrhli prezidenta arcibiskupa Makaria III. Proč? Tehdejší ministr zahraničí USA Henry Kissinger viděl v kyperském prezidentovi, který byl vůdčí osobností hnutí nezúčastněných zemí, nebezpečí pro americké zájmy ve východním Středomoří. Tak tedy prezident byl násilně svržen a pučisté dosadili do čela země svého muže, známého vyhraněně nepřátelským postojem vůči Turecku.

Zní to cynicky a paradoxně, ale nic lepšího si tehdejší turecká vláda nemohla přát: v jejím šuplíku, obrazně řečeno, ležely už dlouho plány invaze na Kypr. Pod záminkou, že je nutno chránit turecké občany Kypru, vnikla několik dní po převratu na ostrov turecká armáda a obsadila jeho severní část, přibližně jednu třetinu celkové rozlohy. Americká administrativa si mohla mnout ruce: hnutí nezúčastněných zemí bylo rozbito, došlo k rozdělení ostrova a v jeho severní části zřídilo Turecko nikým jiným neuznanou tzv. Tureckou republiku severního Kypru, jež se také stala „letištěm NATO“. Kyperská republika na jihu země se stala 1. května 2004 členem Evropské unie.

Mezi oběma částmi násilně rozděleného Kypru trvalo po léta napětí, a to i dosti ostré. V posledních letech však lze zaznamenat postupné opětovné sbližování kyperských Řeků a Turků; mimo jiné přes hraniční přechod v Nikósii lze snadno přecházet a lidé ze severu stále více vyhledávají lépe placenou práci na jihu. Teď však existují reálné obavy, že sbližovací proces by mohl být ohrožen, a to v důsledku pokusu o puč v Turecku.

Na severu Kypru je totiž dislokována jak turecká armáda, tak místní armáda turecko-kyperská, a pod kontrolou armády se nachází policie. Všechny tyto ozbrojené složky se striktně drží pokynů z Ankary, a tudíž začaly s vyhledáváním protierdoganských pučistů i na Kypru. Místní tisk vyzývá k jejich nemilosrdnému zničení a jeho vliv na obyvatelstvo je údajně takový, že hrozí nebezpeční nepokojů. Sjednocovací proces na Kypru tak může být zásadně narušen, dokonce se hovoří o možnosti úplného zastavení jednání mezi tureckou a řeckou stranou. Žádná dobrá zpráva pro ostrov po léta těžce zkoušený…

Kolektivní vina – když se to hodí

27. 7. 2016 v 22:05

To je květnatých řečí, když se brojí proti uplatňování kolektivní viny například při posuzování odsunu sudetských Němců, když se vedou diskuse o teroristických útocích muslimských radikálů, když odmítáme házet do jednoho pytle všechny Romy. Ale když se maří letitá příprava a v podstatě celá kariéra desítek ruských atletů, to najednou zní potlesk nad uplatněním principu kolektivní viny i pro nevinné. Lehcí atleti, kteří se nevyhýbali dopingovým kontrolám a kterým nebylo nečestné chování nikdy prokázáno, nemohou soutěžit se sportovci dalších zemí. Jak k tomu přijde taková hvězda světové atletiky, jakou bezesporu je skokanka o tyči Jelena Isinbajevová, která s bezpočtem dopingových kontrol neměla nikdy problém?

Pod tuto nespravedlnost se podepisuje mezinárodní atletická federace a další sportovní instituce, ale zdá se být nad slunce jasnější, že tady už o sport nejde. Neustále živený antiruský proud strhává s sebou i sportovce, kteří bývají ozdobou mezinárodních soutěží. Což si po problematickém zákazu startu ruských atletů na OH v Riu uvědomili třeba představitelé dalších sportovních odvětví. A tak se mezinárodní svazy volejbalu nebo juda postavily za ruské závodníky a reprezentační týmy, chtějí se s nimi utkávat na sportovištích a odmítají spekulace o jejich případném vylučování z olympiády. I jejich postoje nakonec asi pomohly při verdiktu MOV, že nebude vylučovat z OH v Riu všechny ruské sportovce a nechá řešení na sportovních svazech…

Jenomže do sportu se i tak opět míchá politika a takové praktiky najednou obhajují i ti, kteří proti nim – když se jim to hodilo – hlasitě protestovali. Stačí si připomenout historii bojkotů olympiád v minulosti. Ale zpátky ke kolektivnímu trestu pro ruské atlety. Je zvláštní, že k takové praxi nesahali najednou nyní velice rozhodní a přísní sportovní funkcionáři, když v Soulu propukla steroidová aféra, na jejímž vrcholku stál kanadský sprinter B. Johnson. Že se kolektivně netrestalo Finsko, když v roce 2001 dopovala šestice finských hvězd běžeckého lyžování. Trest za doping dostal i cyklista Lance Armstrong – ale jeho stáj nikoli.

Pochopitelně, protože členům týmu doping prokázán nebyl, takže jakápak kolektivní, nespravedlivá vina. Podobně, když dopoval americký běžec Tyson Gay, byla potrestána jen štafeta a ne celá atletická výprava USA. Že dopují rumunští rychlostní kanoisté nebo testy před pár lety neprošli italští atleti? Že má aktuálně problém s dopingem egyptský oštěpař a naděje pro Rio? To je přece věc jen jednotlivců.

To u Rusů je to jiné – tam se zbavíme i konkurence v bojích o medaile, které jsme žádný doping neprokázali. Pokud ale jsou čestnými a opravdovými sportovci ti, kteří posbírají vavříny bez nespravedlivě vyloučené ruské konkurence, budou jim možná chutnat trochu nahořkle. A soudní lidé se tomu nebudou divit. Jako já nebo překvapivě odvážný šéf našeho olympijského výboru pan Kejval (ke kterému se nakonec přidali i někteří naši sportovci) si řeknou, že princip kolektivní viny do 21. století nepatří. I když jde zdánlivě »jen« o sport…

Rozvojová pomoc, nebo ozbrojení?

21. 7. 2016 v 22:04

Proklamované nástroje mírové a rozvojové politiky EU, v první řadě Evropský rozvojový fond, jsou ve stále větší míře zneužívány v zájmu militarizace, a tedy zbrojních koncernů. Jak EU jako taková, tak některé její členské státy vyvíjejí otevřeně tlak na to, aby unijní peníze, určené na rozvojovou pomoc, byly ještě více než dosud využívány v rámci vyzbrojování armád ve třetích státech. Zejména vláda Spolkové republiky, jednoho z největších vývozců zbraní na světě, naléhá na to, aby tzv. nástroj EU pro stabilitu a mír, vybavený na sedm let finančními prostředky ve výši 2,3 miliardy eur, byl využíván pro vyzbrojování rozvojových zemí – prý v zájmu snížení počtu uprchlíků.

Levicově orientovaní poslanci EP, ale také unijní právníci vyjadřují stále více své znepokojení, protože takové využívání peněz z Evropského rozvojového fondu, určených na ekonomický a sociální rozvoj třetích států, je jednoznačně v rozporu s platným právem EU. Článek 208 Smlouvy o fungování Evropské unie totiž stanoví, že »hlavním cílem politiky Unie v této oblasti (rozvojová spolupráce) je snížení a výhledově i vymýcení chudoby«. Jenže »kormidelníci« EU to obracejí v absurdní protiklad: financují (a děje se tak nejméně od roku 2003) vyzbrojování armád v Africe a výstavbu vojenských zařízení. Není nutno dodávat, že tamní konflikty se tím ještě zostřují, chudoba roste a lidé prchají do Evropy.

Jakkoli byl Evropský rozvojový fond založen hlavně za účelem tlumení krizí a odstraňování konfliktů, realita už dlouho vypadá jinak. V pracovní skupině Rady EU se nedávno diskutovalo o vybavování některých afrických států pro protiteroristická opatření. Velitelé vojenských misí EU v Africe totiž požadují, aby peníze z rozvojového fondu byly nasazeny hlavně pro zvýšení efektivity a akceptace těchto misí…

Nebezpečnost a perfidnost takové politiky však vrcholná grémia EU vůbec neprojednávají ani nezmiňují. Nejde totiž o mírovou politiku. Jde o politiku imperiální a militaristickou.

Ti, kdož vládnou…

15. 7. 2016 v 23:43

José Manuel Barroso stál v čele Evropské komise deset let, od roku 2004 do roku 2014. Má velký podíl na tom, v jakém stavu se Evropská unie nachází; Barroso se zcela jasně profiloval jako zastánce a obhájce zájmů nikoli občanů, nýbrž nadnárodních korporací a především finančního kapitálu. Potvrzením toho je jeho nová funkce, živobytí, které jej jistě „baví“: stal se jednou z předních tváří celosvětově nesmírně vlivné americké finanční skupiny Goldman Sachs. Jako takový má nyní v Londýně pomáhat Američanům v jejich bravurně ovládaném řemesle, jak měnit peníze za ještě více peněz.

Barrosova životní dráha je pozoruhodná, však pro jistý druh lidí příznačná. Politicky začínal v 70. letech v době portugalské „karafiátové revoluce“ jako rádoby „dělnický vůdce“ v čele maoistické Komunistické strany portugalských pracujících – hnutí pro reorganizaci strany proletariátu. Ovšem vítr, vanoucí v Portugalsku zleva, odvál Barossa doprava. V roce 1980, když „názorově vyzrál“, vstoupil do konzervativní Sociálně demokratické strany a udělal zde pozoruhodnou kariéru, vrcholící postem ministerského předsedy. A odtud si to zamířil do Bruselu…

Podle listu Financial Times má Barroso jako manažer Goldman Sachs dělat vše pro to, aby byly zmírněny negativní efekty Brexitu. Je však otázkou, jaké a v či prospěch či neprospěch. Goldman Sachs totiž platí za jakýsi stínový kabinet Evropské unie. Že to není možné? Mario Draghi, současný prezident Evropské centrální banky, instituce, jejíž moc se vyrovná moci Evropské komise, působil před nástupem do této funkce jako – viceprezident skupiny Goldman Sachs. A jak uvedl německý list Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, kancléřka Merkelová, než stanula v čele německé vlády, byla přijata Alexandrem Dibeliem, šéfem německé pobočky Goldman Sacha, aby se s ním poradila, „jak na to“…

Jaká asi může být odpověď na obligátní otázku „co s tím“?

Hlavní bude člověk

8. 7. 2016 v 23:55

Především tento výrok slovenského premiéra Roberta Fica mě zaujal v jeho vystoupení při prezentaci slovenského předsednictví EU. Plán, jak chce tuto půlroční vůdčí roli naplňovat, představil před poslanci Evropského parlamentu ve Štrasburku. Robert Fico se také mimo jiné vyslovil proti snahám o jednoduchá a rychlá řešení problémů. I přesto, že existují, podle slovenského premiéra lidé evropskému projektu stále věří.

Souhlasím s ním, když ale dodává, že EU potřebuje novou důvěru, novou energii. V souvislosti s chystaným summitem EU v září v Bratislavě ale konstatoval - a v tom mu také dávám za pravdu - že by bylo škodlivé myslet si, že je všechno v pořádku, jen nám občané nerozumějí…

Právě proto bude hlavní prioritou slovenského předsednictví občan EU. Kvituji s povděkem, i když nevím, jestli se to všechno podaří, že Slovensko chce v následujících šesti měsících přispět ke zjednodušení komunikace s veřejností. Sympaticky zněla i slova o tom, že bychom se neměli stydět pokládat si i zdánlivě jednoduché otázky - v jaké situaci jsou občané Unie a co konkrétního potřebují.

Možná trochu moc optimisticky bych ale hodnotil slova Roberta Fica, že Evropané evropskému projektu stále ve většině věří. Britské referendum a ohlasy na něj ukázaly jasně, že je Evropa minimálně na rozcestí. Následující diskuse ale potvrdila můj dojem, že velká část parlamentu zatím nemá reálnou představu o odpovídajícím řešení. Nicméně jsem rád, že i slovenský premiér vyjádřil ve Štrasburku snahu hledat cestu pro pokračování tohoto projektu, i když předsednictví v Unii převzalo v hodně komplikované době.

Směrnice o kontrole, nabývání a držení zbraní - když dva říkají totéž a není to totéž

3. 7. 2016 v 23:20

Poslední události kolem směrnice o kontrole, nabývání a držení zbraní mě dovedly k názoru, že jednání o kompromisech se v důležitých bodech naprosto míjí účinkem. Zdá se, že Komise a část kolegů v EP stále úmyslně nebo z nevědomosti ignorují skutečnost, že směrnice bude dopadat v prvé řadě téměř výlučně na legální držitele zbraní, kteří teroristické útoky nepáchají a i objem trestné činnosti páchané legálně drženými zbraněmi je v naprostém nepoměru k trestným činům páchaným zbraněmi nelegálně drženými. Tento rozpor mezi deklarovanými cíli směrnice a jejím dopadem v reálu zůstává naprosto ignorován. Asi největším problémem, který od začátku provází vznik směrnice je snaha rozšířit kategorii zakázaných zbraní (A) o zbraně, které byly původně v kat. B. Tato snaha se projevila pokusy definovat “nově” A zbraně jako zbraně vojenské nebo jim podobné, v poslední verzi směrnice (viz níže), která prochází výborem IMCO se objevily i definice mnohem nebezpečnější, postavené na délce zbraně (tj. ne délce hlavně, ale zbraně a otázky oddělitelnosti pažby), kapacity zásobníku atd. Toto již není nic, co bych mohl označit jako kompromis, naopak to výrazně jde dokonce nad původní návrh směrnice ze strany komise, který byl sám o sobě špatný. V každém případě dochází stále ke zhoršování výchozího stavu a naprosto zásadnímu zhoršení zejm. z pohledu aktuálního stavu účinné legislativy v ČR. Na základě mého dotazu, který jsem směřoval na komisařku Bieńkowskou, mi byla podána stručná (níže) a naprosto nesmyslná odpověď, signalizující, že Komise pojala zbraně jako opravdovou hrozbu (v rukou legálních držitelů) a mám za to, že již nejde o to zabránit tomu, aby určité střelné zbraně neměli teroristé a zločinci, ale aby je neměli (a to především) legální držitelé a aby se tento trend “odzbrojení” společnosti dal dále rozvíjet pravděpodobně do odzbrojení úplného (gumová ustanovení o zbraních kat. A tomu napovídají). Z mého pohledu byl prostor pro kompromis zcela vyčerpán, rozšiřování skupiny A, prostě nedává z žádného pohledu smysl. Obdobně nedávají smysl ani snahy o to, aby zbraně mohly být placeny jen bezhotovostně nebo aby si je nemohli občané prodávat “přímo” mezi sebou.

Z výše uvedených důvodů jsem požádal komisařku Bieńkowskou, aby komise tento návrh stáhla jako celek a dále bude mou prioritou primárně odmítnutí směrnice jako celku a až v případě neúspěchu snaha o kompromisní řešení, které ovšem už teď dostává velmi nepěknou příchuť a vůbec ho nepovažuji za šťastné, protože v každém případě bude horší než to, co v ČR máme.


————————————————————————————————–

Stanovisko komisařky Bieńkowské jménem Komise:
Komise provedla v roce 2014 důkladné zhodnocení směrnice o střelných zbraních(1). Na základě tohoto zhodnocení i dalších studií(2) předložila Evropskému parlamentu a Radě zprávu, v níž zdůraznila konkrétní mezery a nedostatky současné směrnice(3). Navrhovaná revize směrnice o střelných zbraních má za cíl tyto nedostatky řešit. Studie poukázala na to, že některé poloautomatické střelné zbraně, zejména automatické zbraně přeměněné na poloautomatické zbraně, jsou obzvláště nebezpečné, neboť je lze snadno upravit na vojenské zbraně. Komise se výslovně nezaměřuje na sběratele, ale domnívá se, že by se na ně měla směrnice vztahovat podobně jako na jiné držitele zbraní, totiž myslivce a sportovní střelce. Rizika, která představují někteří sběratelé, byla zdůrazněna ve studii, kterou nedávno vypracoval Europol(4). Co se týče prodeje na internetu, Komise nenavrhuje taková ujednání o prodeji mezi jednotlivci zakázat, ale povolit je prostřednictvím autorizovaných prodejců a zprostředkovatelů, aby se předešlo tomu, že některé osoby nabudou zbraně bez patřičného povolení. Nebrání se tím možnosti provádět internetovou reklamu ani transakcím mezi jednotlivci, kteří jsou držiteli povolení. V případě transakcí prostřednictvím komunikace na dálku by však měly být totožnost, a je-li to vyžadováno, i povolení osoby nabývající střelnou zbraň nebo její základní součást při dodání zkontrolovány.

(1)http://ec.europa.eu/DocsRoom/documents/8385?locale=cs
(2)Study to support an Impact Assessment on Options for Combatting Illicit Firearms Trafficking in the EU (Studie na podporu posouzení dopadů o možnostech boje proti nedovolenému obchodování se střelnými zbraněmi), CSES, červenec 2014. Study to support an Impact Assessment on a possible initiative related to improving rules on deactivation, destruction and marking procedures of firearms in the EU, as well as on alarm weapons and replicas (Studie na podporu posouzení dopadů o možné iniciativě vylepšující pravidla týkající se postupů znehodnocování, ničení a označování střelných zbraní v EU a také poplašných zbraní a napodobenin), červen 2014: http://www.sipri.org/research/security/europe/publications/study-on-firearms
(3)http://ec.europa.eu/DocsRoom/documents/13965/attachments/2/translations/en/renditions/native
(4)Vnitrostátní orgány mají k tomuto důvěrnému dokumentu přístup.


Má odpověď paní komisařce a žádost o stažení směrnice:


Vážená paní Komisařko,
dovolte mi vyjádřit hluboké znepokojení nad návrhem směrnice o kontrole nabývání a držení zbraní, č. 91/477/EHS.
Jako stínový zpravodaj za parlamentní frakci GUE/NGL a jakožto zástupce mnohých občanů EU, kteří se na mě obrací se svými obavami ohledně tohoto návrhu - je mou povinností Vás informovat o tom, že některá opatření v návrhu jsou stále velice kontroverzní, a tudíž nepřijatelné.
Chápu, že záměrem Komise je reagovat na nedávné teroristické útoky v Paříži a Bruselu, nicméně ani s tímto vědomím se nemohu s návrhem ztotožnit.
Prosím, vezměte na vědomí, že nemluvím pouze sám za sebe, ale co je důležitější, vyjadřuji zde názor milionů občanů EU, z nichž řada se na mě obrací, de facto každý den s jejich pochybnostmi o tomto návrhu směrnice. Myslivci, sportovní střelci, sběratelé, ale i obyčejní lidé, kteří mají v legálním držení zbraně, ti všichni bijí na poplach.
Vaše nedávná odpověď na mou písemnou otázku, v níž jste otevřeně uvedla, že záměrem Komise je zahrnout do působnosti této směrnice i tyto zainteresované skupiny pouze posílilo moje přesvědčení, že tento návrh je nevyvážení, a tudíž nepřijatelný.
Jen namátkou uvádím, že v Německu je v legálním držení soukromých osob asi 25 milionů zbraní, ve Francii je to přibližně 18 milionů. Nová právní úprava se tak dotkne desítek milionů občanů EU.
V současné situaci, kdy je EU vystavena mnoha krizím a čelí řadě výzev, jako je migrační krize, a její popularita a důvěryhodnost se nachází na historickém minimu, jak ostatně ukázalo referendum ve Velké Británii (tzv. BREXIT), našim prvořadým úkolem musí být sjednocovat občany EU a nikoliv je rozdělovat. Dovolte mi Vás upozornit, že vidina přijetí této směrnice rozdmýchává v samotné České republice úvahy o možném vystoupení z EU, přičemž tuto debatu vedou některé politické strany v dalších 8 členských státech EU.
U vědomí všeobecné nespokojenosti s tímto návrhem, který povede k narušení doposud fungujícího mechanismu v některých členských státech, dovoluji si Vás tímto, Vážená paní Komisařko, požádat o stažení a přepracovaní tohoto návrhu tak, aby ti, desítky milionů legálních držitelů zbraní nebylo trestáno a kriminalizováno.
Děkuji za Váš čas a těším se na Vaši odpověď.

Nové rozšíření kategorie A (se kterým zcela zásadně nesouhlasím):

12.
Annex I - Part II - Categories A and B
Covering all relevant amendments, including 700, 701, 741-802
Article 10ba (new)
1. Member States shall take measures to ensure that automatic firearms that have been converted into semi-automatic firearms cannot be reconverted into automatic firearms.
2. The Commission shall adopt delegated acts in accordance with Article 13a establishing technical specifications to ensure that semi-automatic firearms which have been converted from originally automatic firearms cannot be reconverted into automatic firearms.

Annex I - Part II - Category A, point 6
Automatic firearms which have been converted into semi-automatic firearms;

Annex I - Part II - Category A, point 6a (new)
Automatic firearms which have been converted into semi-automatic firearms;
Additions:
a) vote to add, dependent upon Article 10ba “which do not satisfy the requirements on conversion set out in Article 10ba”
b) vote to add “provided that the technical conversion procedure was not previously authorised by a relevant authority of a Member State”
c) vote to add “and provided that the converted firearm in question was inspected and marked”

Annex I - Part II - Category A, point 6b (new)
Parts such as auto sears, drop in kits, trigger mechanisms and other parts that are designed to convert semi-automatic firearms into firearms with automatic mode of operation;

Annex I - Part II - Category A, point 6c (new)
Semi-automatic firearms which have been converted into automatic firearms;

Annex I - Part II - Category A, point 6d (new)
Semi-automatic long firearms (i.e. firearms that are originally intended to be fired from the shoulder) with centrefire percussion that can be reduced to a length of less than 60cm without losing functionality by means of a folding or telescoping stock or by a stock that can be removed without using tools.


Annex I - Part II - Category A, point 7
Semi-automatic firearms for civilian use which resemble weapons with automatic mechanisms;

Annex I - Part II - Category B, point 7
Semi-automatic firearms for civilian use which resemble weapons with automatic mechanisms;

Annex I - Part II - Category B, point 7a (new)
Semi-automatic firearms with rimfire percussion in calibre .22 or smaller;

1. Addition One
Annex I - Part II - Category A, point 7a (new)
Semi-automatic firearms with centrefire percussion with one or more of the following characteristics:
Additional option:
a) vote to add “(a) possessing a rifled barrel firing projectiles the diameter of which exceeds 12.7 mm;”
b) vote to add “(b) possessing a smooth barrel with a calibre in excess of 8;”
c) vote to add “(c) equipped or capable of being equipped with a firing capacity exceeding six rounds without reloading”;
or
d) vote to add “(d) allowing the user to fire more than 11 rounds without reloading, if a magazine with a capacity exceeding 10 cartridges is connected to the firearm;”
e) vote to add “(e) having a magazine holding more than 10 rounds;”

2. Addition Two
Annex I - Part II - Category A, point 7a (new)
Semi-automatic firearms with centrefire percussion for civilian use with magazines capable of holding more than 20 rounds;

Brexit, a co dál?

28. 6. 2016 v 23:56

List Financial Times trefně označil výsledek britského referenda za »rolnické povstání 21. století«. Jakkoli tento list rozhodně není hlasatelem levicových nebo sociálně kritických názorů, v tomto případě zřejmě nebylo možné přehlédnout, že výsledek hlasování byl svou podstatou projevem dlouhodobě neřešené sociální a politické krize Evropské unie. Ale co dál? Budou nyní hlavním problémem pro EU otázky spojené s vystoupením Spojeného království, tedy záležitosti právní, organizační a ekonomické, předvídané institutem vystoupení ve Smlouvě u EU? Nebo její »kormidelníci« konečně pochopí, že neoliberální a asociální založení EU znamená permanentní ohrožení evropské integrace zevnitř, a že »big business« nelze mít za mantru a konečný cíl veškerého snažení? Otázka »a co dál« by totiž byla naléhavá až běda i v případě, že by se občané Spojeného království rozhodli pro setrvání v EU.

Nejde ale jen o unijní »kormidelníky«. Podstatnou vinu na stavu EU a na tom, jak brexit se stal realitou, mají členské státy, zejména ty, které bez ohledu na fráze o demokracii a rovnosti hlasů určují směr. Bezohledná a až iracionální politika kancléřky Merkelové k brexitu nepochybně přispěla, stejně tak Merkelové přitakávači, podřezávající větev i pod sebou, nedbajíce všech vážných výstrah.

Britská vládnoucí vrstva je momentálně paralyzována, na obou stranách kanálu politici usilovně přemýšlejí, jak naložit s britským referendem; jedni spěchají s podáním žádosti o vystoupení z EU, druzí nabádají k rozvaze. Snad nikdo se ale nezabývá příčinami toho, proč už Britové nechtějí být v EU. Tedy EU jako takovou, její politikou, rozhodovacími procesy, prioritami atd. V tomto difuzním prostoru vidím velkou příležitost pro levici. Pro to, aby znovu a opět hlasitě formulovala své představy o podstatě a fungování evropské integrace. Aby se snažila realizovat své myšlenky nejen na evropské úrovni, ale také v jednotlivých členských státech EU. Tedy v těch, které zbývají…

Problém zvaný »landgrabbing« a Evropská unie

24. 6. 2016 v 23:56

Čemu se říká landgrabbing? Masivnímu přisvojování si půdy, hlavně zemědělských ploch nebo ploch takto využitelných, a to ekonomicky a politicky silnými subjekty, ať už státními nebo soukromými.

Získávání půdy se částečně odehrává nelegitimně a ilegálně, což bývá nazýváno »krádeží půdy«. Landgrabbing je velmi vážným globálním problémem: půda bývá ve velkém rozsahu skupována či jinak nabývána zejména v chudých a rozvojových zemích, přičemž růst zájmu přináší růst cen. Pokud noví majitelé do takto získané půdy v cizině investují, je tomu buď z důvodu produkce výnosných (a pro danou zemi třeba nepotřebných) zemědělských komodit, nebo pro čistou spekulaci. Landgrabbing se stal pro lidstvo obecně závažným problémem.

Masivní ničení přírody

Souvisí s ním totiž přímo jak masivní ničení životního prostředí (zejména likvidací lesů a pralesů), tak chudoba tlačící na nízké ceny půdy pro zahraniční kupce. Podle odhadů prodaly rozvojové státy cizím subjektům jen od roku 2001 přes 220 milionů hektarů své půdy.

Pár příkladů: v roce 2008 nakoupila tehdy ještě jednotná a fungující Libye na Ukrajině půdu o celkové rozloze 250 000 hektarů. Čína získala v Demokratické republice Kongo údajně pozemky o rozloze 2,8 milionu hektarů. Katar si koupil v Keni 40 000 hektarů půdy. Uganda se stále soudí s německým výrobcem kávy, společností Neumann Kaffe Gruppe, o 2500 hektarů kávových plantáží, odkud byli malí zemědělci částečně doslova vyhnáni bez náležitého vyrovnání… Obecně se však má za to, že evropští aktéři jsou v tomto problému spíše mimo hru.

K dispozici je studie

Evropský parlament má nyní k dispozici studii o landgrabbingu, jejíž vypracování před časem zadal nizozemskému Institutu pro sociální studia (ISS). Studie ústí v jasný a překvapivý závěr: role Evropy, resp. Evropské unie, při landgrabbingu a s ním spojeném případném porušování lidských práv je dalekosáhle podceňována.

Od začátku tohoto století do září 2015 po celém světě skoupeno minimálně 56 milionů hektarů půdy. Studie uvádí, že evropští aktéři získali v 323 případech na 5,8 hektarů půdy mimo prostor EU, ale autoři studie se domnívají, že se jedná jen o pověstnou špičku ledovce. Landgrabbing je výnosný globální byznys, při kterém bohatí bohatnou a chudí ztrácejí, kde jsou potírány zájmy drobných zemědělců, stavitelů a dalších uživatelů bez patřičné ekonomické a politické moci.

Byznys je byznys

»Kormidelníci« EU mají, pokud jde o landgrabbing, velký prostor k úvahám i jednání. Vůbec jej však nevyužívají a já velmi vážně pochybuji o tom, zda vůbec někdy budou. Byznys je přece byznys a ten požívá v Unii nejvyšší možné ochrany…

Čistý sport, nebo špinavá politika?

v 23:55

Mezinárodní olympijský výbor potvrdil 21. června předchozí rozhodnutí Mezinárodního svazu lehké atletiky (IAAF), kterým byli ruští atleti vyloučeni z nacházejících letních olympijských her. Je to rozhodnutí tvrdé, a málokdo se může domnívat, že nikoli politické. V dlouhé historii olympijského hnutí bylo k takovému opatření přistoupeno zatím pouze třikrát: v letech 1920, 1924 a 1948. Ve všech těchto případech bylo z olympiády vyloučeno Německo, a to kvůli rozpoutání první a druhé světové války.

V roce 2016 je tedy vyloučeno Rusko. Oficiálně kvůli problémům ruských atletů s dopingem. Ruskému lehkoatletickému svazu je vytýkáno, že od února do března tohoto roku nevyhodnotil správně 736 dopingových testů. Světová dopingová agentura obvinila už v listopadu 2015 ruský svaz z údajného systematického dopingu; nikoli jednotlivé sportovce, jak tomu bylo dosud, ale rovnou celý svaz, a tedy i stát!

V kampani proti ruským sportovcům je hnací silou Německo, resp. jisté jeho instituce a osobnosti. Vše totiž odstartovala v prosinci 2014 televizní stanice ARD, která odvysílala dokument »Tajná věc doping: Jak Rusko vyrábí své vítěze«. V srpnu 2015 následoval dokument »Tajná věc doping: V říši stínů lehké atletiky«, jehož těžištěm byla vyhodnocení, ale i spekulace týkající se krevní banky s více než 12 000 vzorky pro dopingové testy, z nichž údajně jedna sedmina má být pozitivní. Ale jak staré jsou tyto testy? Nyní ohlašované »pozitivní případy« pocházejí z olympijských her v Pekingu v roce 2008! Proč se dnes stává důvodem k represi záležitost stará osm let, to nikdo nedokáže hodnověrně vysvětlit…

Jakýmisi »korunními svědky« pro IAAF jsou jeden ruský lékař, který přesídlil z Moskvy do Washingtonu, a reportér německé televizní stanice ARD. A šéf Německého lehkoatletického svazu Prokop volá po úplném vyloučení Ruska z olympiády!

Domnívám se, že pokud ruští atleti pravidla porušili, je třeba s nimi jednat podle pravidel a individuálně. Ale postihnout šmahem všechny sportovce, a tím i celou zemi, to je proti pravidlům. To je nízká a podlá politika.

Evropská komise a »migrační partnerství«

21. 6. 2016 v 12:56

Na plenárním zasedání Evropského parlamentu dne 7. června jsme byli seznámeni s plány Evropské komise týkající se problému migrace; jak uvedl komisař pro migraci, vnitřní záležitosti a občanství Dimitris Avramopoulos, jedná se o tzv. nový rámec pro migrační partnerství, kdy EU hodlá uzavírat individuální partnerství s klíčovými třetími zeměmi původu a tranzitu uprchlíků. Cílem je, vedle potírání příčin migrace, omezení neregulované migrace do Evropy. Koncept představený Komisí staví na zkušenostech z dohody uzavřené mezi EU a Tureckem, jakkoli problematické.
»Migrační partnerství« hodlá EU nabídnout nejprve Tunisku, Nigeru, Nigérii, Mali, Etiopii, Senegalu, ale také Jordánsku a Libanonu, přičemž další státy mohou následovat. »Chceme tyto země přesvědčit, aby braly zpět nelegální migranty. Rádi bychom dosáhli toho, aby tyto země důsledně vystupovaly proti obchodu s lidmi a účinně zajišťovaly své hranice,« uvedl komisař Avramopoulos. V letech 2016-2020 by měla EU vyčlenit na »migrační partnerství« osm miliard eur.
Tento krok vítám, i když přichází opožděně. Je v souladu s tím, co zejména ze strany levice zaznívalo od počátku migrační krize: totiž, že je třeba eliminovat příčiny migrace a pomáhat jejím obětem v tom, aby neopouštěly své rodné země, své přirozené prostředí. Na otázku, jak by měla být nastavena hranice »migračního partnerství«, tedy s kterými zeměmi by měla EU v tomto směru jednat, jsem odpověděl, že je nutno jednat bez selekce, tedy nikoho předem nevylučovat, ale prioritně jednat se státy s největším sociálně-ekonomickým zatížením. Podle něj je nutno zavést mechanismus přímé kontroly využití finančních prostředků poskytnutých Evropskou unií za využití praxe lidí, kteří mají zkušenosti s přerozdělování peněz z EU – viz třeba Lékaři bez hranic.
Další otázka se týkala mechanismů, které by EU měla vůči migraci aplikovat, a toho, do jaké míry může být analogií dohoda uzavřená s Tureckem. Vyjádřil jsem pochybnost, že právě dohoda s Tureckem je tím správným příkladem, neboť chování této země už při vyjednávání smlouvy silně připomínalo vydírání, což by EU neměla připouštět. Věci, které se zdály být naprosto nemožné a nevyjednatelné, se ukázaly při jednání jako možné, takže jsem přesvědčen, že diplomatickými a ekonomickými nástroji lze jednat se všemi.
»Evropa zažívá bezprecedentní nelegální migrační toky způsobené geopolitickými a ekonomickými faktory,« stojí v oficiálním představení plánů Komise týkajících se »migračních partnerství«. Přiživují je bezohlední převaděči, kteří se snaží využívat zoufalství zranitelných osob. Loňský rok od přijetí Evropského programu pro migraci ukázal, že migrační politika uvnitř Unie a mimo ni má přímou souvislost.

PŘIHLÁŠENÍ
LOGIN:
HESLO:

Odkazy


Anketa

Premiérem další vlády bude:

Zobrazit výsledky

Loading ... Loading ...