Roboti v Evropském parlamentu

29. 8. 2016 v 14:52

Nehledě na tzv. velká témata a zásadní problémy, kterými v současnosti žije Evropská unie, se její orgány a instituce musí nadále zabývat svou běžnou agendou. To se samozřejmě týká i Evropského parlamentu (EP) a jeho výborů. Pokud jde o Výbor pro právní záležitosti (JURI), v jím aktuálně projednávaných (a zároveň iniciovaných) věcech je „Návrh zprávy EP, obsahující doporučení komisi o občanskoprávních pravidlech pro robotiku“. Ten, kdo si návrh zprávy přečte (je dostupná na internetových stránkách EP), může si pomyslet, že autoři (v čele s lucemburčankou Mady Delvaux) byli inspirováni vědecko-fantastickými romány a povídkami. Však také v prvním bodu úvodu zprávy je mimo jiné odkaz na Karla Čapka, který vymyslel samotné slovo „robot“. Pokračování »

Normalizace vztahů mezi Tureckem a Ruskem

16. 8. 2016 v 10:28

Málo kdo je tak ostražitý, když uslyší o usmiřování, jako Češi. V historické paměti máme hluboce zakořeněno, jak naši západní spojenci, Francie a Velká Británie, v Mnichově usmiřovali Hitlera a my jsme přišli napřed o pohraničí, pak o svobodu. Proto mnozí z nás zpozorněli, když uslyšeli o možnosti normalizace vztahů mezi Ruskem a Tureckem. Hned na začátku bych chtěl říci, že toto je jiné usmiřování než mnichovská zrada: není to na náš úkor, ani na úkor někoho jiného. Dva velké státy k sobě po hluboké krizi hledají cestu - to by měl každý v obecné rovině přivítat.

V konkrétní rovině ale musíme ještě počkat, než začněme jásat či zatracovat. Jisté je, že před listopadovým věrolomným sestřelením ruského bombardéru operujícího v Sýrii, byly vztahy Ruska a Turecka nadstandardně dobré. Dva měsíce před tímto incidentem se turecký prezident Recep Erdogan účastnil v Moskvě otevření největší evropské mešity. Rusko a Turecko měly bezvízový styk, pro Turecko bylo Rusko největším obchodním partnerem, na tureckých plážích byly tisíce ruských turistů, Rusko stavělo v Turecku jadernou elektrárnu a připravovala se stavba plynovodu Turecký potok.

Turecko zůstávalo imunní vůči západní chorobě projevující se sankcemi vůči Rusku. Pak ale někdo v Ankaře rozhodl, že toto všechno je třeba odhodit. Proč, zůstává záhadou. Snad nějaké přísliby z Washingtonu a Berlína. Plus nespokojenost s tím, že ruští vojáci zasáhli na bojištích v Sýrii proti bojovníkům tzv. Islámského státu. Možná i náboženské předsudky o vztazích tureckých sunnitů k syrským šíitům. Také obava z toho, že ofenziva syrských vládních vojsk vytváří podmínky pro úspěch Kurdů v jejich boji za národní sebeurčení, mohla sehrát svoji roli.

Tomu, kdo si přál roztržku mezi Ankarou a Moskvou, se zločinným vpadnutím do zad ruským vojákům v Sýrii záměr vyšel. Chtěl-li pro Turecko i nějaké zisky, musel být velmi zklamán. V centrále NATO, kam se Ankara ihned po sestřelení ruského bombardéru obrátila, nezískal nic než prázdná slova. Turecko tak jen propáslo vhodnou chvíli pro omluvu Rusku s tím, že k sestřelení došlo omylem.

Nešlo to bez vraždy pilotů?

Následovala jednání s Evropskou unií o »odkoupení migrantů«, která byla pro Ankaru relativním úspěchem. To ale bylo možné dosáhnout i bez zavraždění dvou ruských vojenských pilotů. Z Bruselu také přišel příslib bezvízového styku pro občany Turecka, tomu ale nemohl věřit nikdo, kdo zná pravidla a procedury v EU. Vzápětí následovalo poněkud zvláštně načasované přijetí rezoluce o genocidě Arménů v německém Bundestagu, což je pro Ankaru mimořádně citlivé téma.

A tak když v Ankaře sečetli zisky a ztráty, začali hledat cestu zpět. Za oběť padl tehdejší premiér Ahmet Davutoglu. Na jeho místo nastoupil Binali Yildirim. Zdůvodnění výměny mělo podobu vnitropolitických příčin, ale bylo jasné, že se bude něco dít i v zahraniční politice Turecka. V červnu přišel na adresu Vladimira Putina dopis Recepa Erdogana, kde se mj. píše: »Doufáme, že nám rodina sestřeleného ruského pilota odpustí.« Zároveň vyzval, aby mu Putin pomohl obnovit »tradičně přátelské« vztahy mezi oběma zeměmi. Následovalo setkání ministrů zahraničí obou zemí a první charterový let s ruskými turisty do Turecka.

Má-li být snaha o normalizaci vztahů Turecka s Ruskem úspěšná, bude vyžadovat dobrou vůli na dlouhé cestě. Je třeba ocenit tureckého prezidenta, že se odhodlal k veřejné omluvě: něco takového je v politice velmi obtížné. Je zřejmé, že Erdogan měl pro tento krok velmi širokou podporu. V Rusku se s trochou cynické ironie říká, že vedle pomníků slavným vojevůdcům z rusko-tureckých válek by teď měl být postaven i pomník ruským turistům; ti prý svými penězi utrácenými při návštěvě Turecka ukázali Ankaře, co vlastně potřebuje, a porazili přívržence roztržky.

V onom humorném vyjádření se ale skrývá smutná pravda: obnovit důvěru bude obtížné. Lítost nad zabitím dvou ruských vojáků byla sice vyslovena, ale byla upřímná? Nebyl to jen pragmatický a do značné míry vynucený krok? Nejde jen o projev zklamání z chování Západu či snaha využít současnou rusofobní vlnu a Západ vydírat?

V této nejasné situaci probíhají jednání o možné normalizaci vztahů. Témat, která jsou diskutována, je jistě velmi mnoho. Rusko zatím nespěchá s uvolněním embarga na dovoz zemědělských produktů, neboť nejrůznější západní a následné protizápadní sankce vytvořily prostor pro větší rozvoj ruského agroprůmyslového komplexu - a ten potřebuje čas. Jasná musí být též pravidla nedotknutelnosti ruských vojáků v Sýrii. Také turecký postoj k teroristům v Sýrii a Iráku musí být jednoznačný, tedy ověřitelný v praxi. A pak jsou tu další citlivá témata, kde lze těžko dnes hledat kompromis - například práva Kurdů.

Ruští vyjednávači s velkou pravděpodobností také postaví otázku tureckého uznání návratu Krymu do Ruska. Důležité je i stanovisko Turecka k záměrům některých plánovačů z NATO militarizovat Černé moře.

Normalizace vztahů mezi Ankarou a Moskvou nabízí skutečně velké možnosti jak pro Rusko, tak i pro Turecko. Mohla by též posloužit jako významný příspěvek k ozdravění mezinárodní situace obecně. Důležité je odhodlání obtížnou a dlouhou cestu vykonat. Na jejím konci by nebyl jeden vítěz - úspěch by byl společný.

Šedesátiletá diskriminace

v 10:26

Dne 17. srpna 1956 rozhodl německý Spolkový ústavní soud, na základě podání kancléře Konrada Adenauera, o zákazu Komunistické strany Německa (KPD). Šlo o velmi závažný zásah do západoněmeckého vnitropolitického života, o takový státně-administrativní úder levici nalevo od sociální demokracie, že s jeho důsledky se německá marxistická levice potýká vlastně dodnes, hlavně po znovusjednocení Německa.

KPD byla tehdy zakázána už podruhé: poprvé tak učinili nacisté poté, co se dostali k moci. Němečtí komunisté byli v Německu nejzásadovějšími a nejobávanějšími protivníky nacistů, o čemž svědčily rozměry jejich perzekuce. KPD měla před nástupem Hitlera na 300 000 členů. Polovina z nich skončila v koncentračních táborech a káznicích, tisíce musely před nacistickým terorem uprchnout, na 30 000 německých komunistů bylo popraveno a umučeno. Předseda KPD Ernst Thälmann, vězněný v koncentráku, byl na Hitlerův příkaz popraven v srpnu 1944.

Spolkový ústavní soud odůvodnil svůj rozsudek, který měl fatální důsledky jak pro KPD jako takovou, tak pro tisíce jejích členů, hlavně tím, že cíle strany směřují proti „svobodnému demokratickému pořádku“, a že KPD jako taková je „marxisticko-leninskou bojovou stranou“. KPD byla na tomto základě rozpuštěna, poslanci a zastupitelé za ni zvolení ztratili své mandáty a proti tisícům členů běžela po celé zemi soudní řízení; ta končila buď ztrátou zaměstnání, volebního práva, ale také uvězněním. KPD tak dostala definitivní likvidační úder. Německá komunistická strana (DKP), vzniklá v roce 1968, se sice pokusila navázat na tradice Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, ale postavené a renomé KPD nikdy nedosáhla a po znovusjednocení Německa, kdy řada jejích členů přestoupila do celospolkové Strany demokratického socialismu (dnes Die Linke) se její význam a vliv marginalizoval. DKP ale nadále aktivně působí hlavně v oblasti marxistické teorie.

Proč sáhla Adenauerova administrativa k paralyzujícímu zásahu proti KPD právě v druhé polovině 50. let, tři roky po Stalinově smrti, v době, kdy ve východním bloku už docházelo k politickému tání? Že by šlo o nějaké náhlé prozření v čase, kdy získání podílu na exekutivní moci ze strany KPD byl vyloučen? Nikoliv, pozadí bylo jiné. Adenauerova vláda, a to v rozporu se všemi svými mírově laděnými proklamacemi, začala už v roce 1949 (tehdy ještě tajně) s militarizací západního Německa a s výstavbou nové armády pod velením bývalých hitlerovských generálů. To se však setkávalo s širokou protiválečnou a antimilitaristickou náladou obyvatel, odrážející jak v průzkumech veřejného mínění, tak na masivních demonstracích a jiných protestních akcích. A v čele mírových aktivit v západním Německu stála – KPD. Z její iniciativy také vznikaly mírové organizace a iniciativy, KPD vedla rozsáhlou protiválečnou osvětu. V zájmu militarizace a intencí NATO bylo tedy nutno ji odstranit. Což se stalo.

Návštěva kraje Vysočina

15. 8. 2016 v 16:44


Návštěva jihlavské mlékárny Moravia Lacto, a.s. společně s kandidátkou KSČM do Senátu Mgr. Helenou Vrzalovou
Návštěva jihlavské mlékárny Moravia Lacto, a.s. společně s kandidátkou KSČM do Senátu Mgr. Helenou Vrzalovou
Mgr. Helena Vrzalová a MUDr. Jiří Maštálka
Mgr. Helena Vrzalová a MUDr. Jiří Maštálka

K tématům léta

12. 8. 2016 v 10:15

V době prázdnin a dovolených ani média samozřejmě nepracují na plné obrátky a tak zpracovávají, opracovávají a modelují aktuální tzv. velká témata – válku v Sýrii, islamisty, puč v Turecku, migranty. Nejen že se v tom ztrácejí témata „menší“, jež se však pro tu kterou zemi mohou stát podstatnými. Hlavně podle mne chybí nadhled při vnímání oněch velkých témat. Nadhled a znalost historických souvislostí. Česká republika si třeba nechává namlouvat (za vydatné m místních tzv. sluníčkářů z pražských kavárenských prostor), že její většinové obyvatelstvo je xenofobní, což údajně mimo jiné pochází z toho, že Češi odmítají přijímat migranty, neboť prý nemají zkušenosti ze soužití s příslušníky jiných, hlavně kulturně odlišných národů. Ale mají!

Například za občanské války v Řecku koncem 40. let minulého století přijalo Československo tisíce řeckých uprchlíků, často celých rodin, hledajících útočiště před fašisty. Další tisíce Řeků u nás našly azyl v 70. letech, v době státního převratu v Řecku. Všichni tito lidé se za pomoci místních úřadů a občanů plnohodnotně zapojily do běžného života. A Vietnamci? V letech, kdy trpěli ve válkách vedených proti nim nejprve Francouzi a potom Američany, k nám přicházely na léčení vietnamské děti, potom učňové a studenti; mezníkem se stal rok 1973, kdy Československo umožnilo profesní přípravu a potom i pracovní uplatnění desítkám tisíc Vietnamců. Také oni se snažili o integraci v hostitelské zemi, aniž by ztráceli své kulturní kořeny, a to jim také bylo umožněno.

Pokládám také za nutné připomínat, že multikulturalismus, kterým se Západ tak holedbal, než zjistil jeho ošidnost, nebyl přirozenou věcí, otázkou jakési nepsané dohody, projevem dobré vůle stran. Byl důsledkem předchozího dlouholetého kolonialismu, vedeného jak mocnostmi (Anglie, Francie), tak i malými státy (Belgie). Kolonialismu, jenž přinesl miliony mrtvých v drancovaných zemích Afriky, Asie atd. Ke společenským a politickým tabu v Belgii patří v první řadě právě porobení a dlouholeté vysávání Konga, které mělo za následek podle některých odhadů až 10 milionů mrtvých! A s tímto neblahým dědictvím se Belgie, jak vidno, potýká dodnes a dlouho ještě potýkat bude.

Tématem, které rozhodně není malým, ale které se pod tématy výše uvedenými nápadně ztrácí, je tzv. brexit – událost, která bude mít dalekosáhlé následky nejen pro EU jako takovou, ale i pro její členské státy – včetně České republiky. Zdá se mi, že obě strany, tedy jak EU a hlavně její „kormidelníci“ v čele s šéfem Komise Junckerem, tak Velká Británie si nevědí rady. Připadá mi, že namísto intenzivních a hlavně veřejně vedených diskusí a porad Junckerova Komise „natahuje čas“, aby si vůbec ujasnila, v jakém směru, s jakým obsahem a v jaké časové posloupnosti bude brexit realizován. Ano, je to poprvé, kdy z EU jeden ze členů vystupuje, a to ne právě ledajaký, takže o precedent se opírat nelze. Jenže vedení EU se bohužel chová tak, jak bývá zvykem: vše nechává na poslední chvílí a pak se úporně a zároveň nedostatečně snaží hasit požár. Jak vidno, brexit se jeví být toho dalším příkladem.

Karel Sýs v rozhlasu

5. 8. 2016 v 15:49

Jakkoli to může znít divně, je dobře, že Karel Sýs oslavil před pár dny své životní jubileum, a je TAKÉ dobře, že existuje dobrý novinář a hlavně mediální analytik Petr Žantovský, který při této příležitosti pozval Karla Sýse k rozhovoru na stanici Český rozhlas Plus. Největší současný český básník (alespoň já tak soudím) tak měl 2. srpna večer příležitost vyprávět o poezii a o své tvorbě, aniž by byl napadán, okřikován a přerušován – jak by se mu jistě stalo v jiných souřadnicích, neboť Sýs jest „marxist levý“ a ví to o něm kdekdo.

Karel Sýs mluvil o svých literárních vzorech Hrubínovi a Holanovi, ale nedalo mu nezmínit, že k poezii jej vlastně přivedla jeho babička, recitující mu kdysi lidovou poezii. Žantovského věcné a zasvěcené otázky „tahaly“ ze Sýse jeho fenomenální znalosti literární historie, literární teorie a poetiky, ale také zajímavosti týkající se jeho vlastní tvorby. Nejkrásnější poezie je ta, která vyvolává více výkladů, pravil Karel Sýs, tázán na symboliku názvu své první básnické sbírky Newton za neúrody jablek. Tristní paradox dává současnost Žantovskému konstatování, že Čechy bývaly básnickou velmocí bez ohledu na politické režimy, což trvalo do roku 1989. Proč se poezie přestává číst a je na úbytě? Jde jen a jen o důsledek doby elektronických médií? Nikoliv, říká Sýs. Je tomu tak i proto, že dnešní básníci i rádobypoetové se vyhýbají současným tématům, chybí jim kritičnost, upřímnost výpovědi a notoricky trpí autocenzurou. S potěšením jsem přijal Žantovského konstatování, jež není ničím novým - totiž že Sýs se k ní neuchýlil.

Karel Sýs by měl přednášet o literatuře a básnické tvorbě na univerzitách. Společnost, která nejen trpí, ale přímo vyžaduje, aby tomu tak nebylo, a aby jeho knihy vycházely jen s obtížemi, je nemocná. Inu málo platné: Sýs má v šatně jen jeden kabát… Ale jednou tady po něm zůstane obdivuhodné DÍLO. Po těch, kdo jej dnes ostrakizují a plivají po něm, jen troška zápachu. Ale ten rychle vyvane a nezbyde NIC.

EU a chudoba dětí

3. 8. 2016 v 15:27

Stalo se už poměrně běžným, že údaje zveřejňované Evropským statistickým úřadem (Eurostat), týkající se ekonomických a společenských aspektů Evropské unie, nejsou potěšující. To nyní potvrzuje shrnutí, týkající se chudoby a sociálního vyčleňování dětí v evropských zemích. Podle Eurostatu je více než každé čtvrté dítě (pod 16 let) v Evropě postiženo nebo ohroženo chudobou nebo sociálním vyčleněním. Zpracované údaje se týkají roku 2014: na 22,85 mil. dětí, tj. 27,4%, žilo v zanedbaných sociálních podmínkách. Jde o pozvolný, leč trvalý nárůst: v roce 2010 to bylo „jen“ 27,2%. Špatné sociální podmínky, ve kterých musí miliony dětí nejen na jihu Evropy vyrůstat, se staly tím, čím by nikdy neměly být – masovým fenoménem a tedy jakousi obskurní „normalitou“.

Vzhledem k tomu, že chudoba a s ní spojené sociální vyčleňování, jež v sobě obsahuje obtížný, ne-li nemožný přístup k vyššímu vzdělání a k lékařské péči, jsou „dědičné“, trvá a rozšiřuje se potenciál destabilizace společnosti. Nejen to: chudoba dětí a jejich sociální vyčleňování je skandální a absolutně neslučitelné s halasně proklamovanými „evropskými hodnotami“ a s Listinou základních práv EU.

Existuje řešení? Naši němečtí kolegové z frakce GUE/NGL například navrhují, že chudobu dětí by mohlo zmírnit zavedení jakéhosi základního dětského sociálního pojištění, což nemusí být špatná myšlenka, byť její realizace by asi nebyla jednoduchá a plošně proveditelná. Podle mne by mnohem účinnější byla změna celkové politiky EU, jež je nutná i pro řešení jiných zásadních problémů, které zevnitř rozkládají celý integrační projekt. Problémů, vrstvených jen a jen ve slepém zájmu antihumánní neoliberální politiky.

“Puč” v Turecku a Kypr

28. 7. 2016 v 15:15

Kypr patří k těm územím v Evropě, která se vyznačují státoprávními zvláštnostmi, ne-li přímo anomáliemi, jež zpravidla vznikly v důsledku nějakého národnostního konfliktu. Připomeňme, že 15. července 1974 pronikli na Kypr řečtí vojáci, se skrytou americkou podporou v zádech, aby svrhli prezidenta arcibiskupa Makaria III. Proč? Tehdejší ministr zahraničí USA Henry Kissinger viděl v kyperském prezidentovi, který byl vůdčí osobností hnutí nezúčastněných zemí, nebezpečí pro americké zájmy ve východním Středomoří. Tak tedy prezident byl násilně svržen a pučisté dosadili do čela země svého muže, známého vyhraněně nepřátelským postojem vůči Turecku.

Zní to cynicky a paradoxně, ale nic lepšího si tehdejší turecká vláda nemohla přát: v jejím šuplíku, obrazně řečeno, ležely už dlouho plány invaze na Kypr. Pod záminkou, že je nutno chránit turecké občany Kypru, vnikla několik dní po převratu na ostrov turecká armáda a obsadila jeho severní část, přibližně jednu třetinu celkové rozlohy. Americká administrativa si mohla mnout ruce: hnutí nezúčastněných zemí bylo rozbito, došlo k rozdělení ostrova a v jeho severní části zřídilo Turecko nikým jiným neuznanou tzv. Tureckou republiku severního Kypru, jež se také stala „letištěm NATO“. Kyperská republika na jihu země se stala 1. května 2004 členem Evropské unie.

Mezi oběma částmi násilně rozděleného Kypru trvalo po léta napětí, a to i dosti ostré. V posledních letech však lze zaznamenat postupné opětovné sbližování kyperských Řeků a Turků; mimo jiné přes hraniční přechod v Nikósii lze snadno přecházet a lidé ze severu stále více vyhledávají lépe placenou práci na jihu. Teď však existují reálné obavy, že sbližovací proces by mohl být ohrožen, a to v důsledku pokusu o puč v Turecku.

Na severu Kypru je totiž dislokována jak turecká armáda, tak místní armáda turecko-kyperská, a pod kontrolou armády se nachází policie. Všechny tyto ozbrojené složky se striktně drží pokynů z Ankary, a tudíž začaly s vyhledáváním protierdoganských pučistů i na Kypru. Místní tisk vyzývá k jejich nemilosrdnému zničení a jeho vliv na obyvatelstvo je údajně takový, že hrozí nebezpeční nepokojů. Sjednocovací proces na Kypru tak může být zásadně narušen, dokonce se hovoří o možnosti úplného zastavení jednání mezi tureckou a řeckou stranou. Žádná dobrá zpráva pro ostrov po léta těžce zkoušený…

Kolektivní vina – když se to hodí

27. 7. 2016 v 22:05

To je květnatých řečí, když se brojí proti uplatňování kolektivní viny například při posuzování odsunu sudetských Němců, když se vedou diskuse o teroristických útocích muslimských radikálů, když odmítáme házet do jednoho pytle všechny Romy. Ale když se maří letitá příprava a v podstatě celá kariéra desítek ruských atletů, to najednou zní potlesk nad uplatněním principu kolektivní viny i pro nevinné. Lehcí atleti, kteří se nevyhýbali dopingovým kontrolám a kterým nebylo nečestné chování nikdy prokázáno, nemohou soutěžit se sportovci dalších zemí. Jak k tomu přijde taková hvězda světové atletiky, jakou bezesporu je skokanka o tyči Jelena Isinbajevová, která s bezpočtem dopingových kontrol neměla nikdy problém?

Pod tuto nespravedlnost se podepisuje mezinárodní atletická federace a další sportovní instituce, ale zdá se být nad slunce jasnější, že tady už o sport nejde. Neustále živený antiruský proud strhává s sebou i sportovce, kteří bývají ozdobou mezinárodních soutěží. Což si po problematickém zákazu startu ruských atletů na OH v Riu uvědomili třeba představitelé dalších sportovních odvětví. A tak se mezinárodní svazy volejbalu nebo juda postavily za ruské závodníky a reprezentační týmy, chtějí se s nimi utkávat na sportovištích a odmítají spekulace o jejich případném vylučování z olympiády. I jejich postoje nakonec asi pomohly při verdiktu MOV, že nebude vylučovat z OH v Riu všechny ruské sportovce a nechá řešení na sportovních svazech…

Jenomže do sportu se i tak opět míchá politika a takové praktiky najednou obhajují i ti, kteří proti nim – když se jim to hodilo – hlasitě protestovali. Stačí si připomenout historii bojkotů olympiád v minulosti. Ale zpátky ke kolektivnímu trestu pro ruské atlety. Je zvláštní, že k takové praxi nesahali najednou nyní velice rozhodní a přísní sportovní funkcionáři, když v Soulu propukla steroidová aféra, na jejímž vrcholku stál kanadský sprinter B. Johnson. Že se kolektivně netrestalo Finsko, když v roce 2001 dopovala šestice finských hvězd běžeckého lyžování. Trest za doping dostal i cyklista Lance Armstrong – ale jeho stáj nikoli.

Pochopitelně, protože členům týmu doping prokázán nebyl, takže jakápak kolektivní, nespravedlivá vina. Podobně, když dopoval americký běžec Tyson Gay, byla potrestána jen štafeta a ne celá atletická výprava USA. Že dopují rumunští rychlostní kanoisté nebo testy před pár lety neprošli italští atleti? Že má aktuálně problém s dopingem egyptský oštěpař a naděje pro Rio? To je přece věc jen jednotlivců.

To u Rusů je to jiné – tam se zbavíme i konkurence v bojích o medaile, které jsme žádný doping neprokázali. Pokud ale jsou čestnými a opravdovými sportovci ti, kteří posbírají vavříny bez nespravedlivě vyloučené ruské konkurence, budou jim možná chutnat trochu nahořkle. A soudní lidé se tomu nebudou divit. Jako já nebo překvapivě odvážný šéf našeho olympijského výboru pan Kejval (ke kterému se nakonec přidali i někteří naši sportovci) si řeknou, že princip kolektivní viny do 21. století nepatří. I když jde zdánlivě »jen« o sport…

Rozvojová pomoc, nebo ozbrojení?

21. 7. 2016 v 22:04

Proklamované nástroje mírové a rozvojové politiky EU, v první řadě Evropský rozvojový fond, jsou ve stále větší míře zneužívány v zájmu militarizace, a tedy zbrojních koncernů. Jak EU jako taková, tak některé její členské státy vyvíjejí otevřeně tlak na to, aby unijní peníze, určené na rozvojovou pomoc, byly ještě více než dosud využívány v rámci vyzbrojování armád ve třetích státech. Zejména vláda Spolkové republiky, jednoho z největších vývozců zbraní na světě, naléhá na to, aby tzv. nástroj EU pro stabilitu a mír, vybavený na sedm let finančními prostředky ve výši 2,3 miliardy eur, byl využíván pro vyzbrojování rozvojových zemí – prý v zájmu snížení počtu uprchlíků.

Levicově orientovaní poslanci EP, ale také unijní právníci vyjadřují stále více své znepokojení, protože takové využívání peněz z Evropského rozvojového fondu, určených na ekonomický a sociální rozvoj třetích států, je jednoznačně v rozporu s platným právem EU. Článek 208 Smlouvy o fungování Evropské unie totiž stanoví, že »hlavním cílem politiky Unie v této oblasti (rozvojová spolupráce) je snížení a výhledově i vymýcení chudoby«. Jenže »kormidelníci« EU to obracejí v absurdní protiklad: financují (a děje se tak nejméně od roku 2003) vyzbrojování armád v Africe a výstavbu vojenských zařízení. Není nutno dodávat, že tamní konflikty se tím ještě zostřují, chudoba roste a lidé prchají do Evropy.

Jakkoli byl Evropský rozvojový fond založen hlavně za účelem tlumení krizí a odstraňování konfliktů, realita už dlouho vypadá jinak. V pracovní skupině Rady EU se nedávno diskutovalo o vybavování některých afrických států pro protiteroristická opatření. Velitelé vojenských misí EU v Africe totiž požadují, aby peníze z rozvojového fondu byly nasazeny hlavně pro zvýšení efektivity a akceptace těchto misí…

Nebezpečnost a perfidnost takové politiky však vrcholná grémia EU vůbec neprojednávají ani nezmiňují. Nejde totiž o mírovou politiku. Jde o politiku imperiální a militaristickou.

PŘIHLÁŠENÍ
LOGIN:
HESLO:

Odkazy


Anketa

Premiérem další vlády bude:

Zobrazit výsledky

Loading ... Loading ...