Archív rubriky ‘Události’

Vítězství Viktora Janukovyče ve 2. kole prezidentských voleb na Ukrajině potvrdilo skutečnost, na kterou KSČM upozorňovala dlouhodobě.

Takzvané barevné revoluce, které proběhly v řadě zemí, žádné pozitivní sociální změny lidem nepřinesly.
Po pěti letech vlády představitelů oranžových , kteří se dostali k moci v důsledku popření původních výsledků voleb a masivní protiruské kampani podporované Západem, se Ukrajina dostala až na samý pokraj ekonomického bankrotu. Pravděpodobnost, že by i současné volební výsledky mohly být zpochybněny jakýmsi opakováním oranžové revoluce , je velmi malá. Přesto lze očekávat ze strany ve volbách poraženého tábora nejrůznější obstrukce, kterými se budou snažit zabránit předání moci nově zvolenému prezidentovi. Možnost, že se podaří vyvést do ulic statisíce lidí pod novými líbivými hesly a sliby, však byla zničena korupcí, nekvalifikovanou ekonomickou politikou, bolestným propadem sociální situace širokých vrstev společnosti a rozhádaností oranžových. Stejně tak skutečnost, že pozorovatelské mise včetně OBSE označily průběh 2. kola prezidentských voleb za čestný, transparentní a odpovídající demokratickým standardům , znemožňuje zpochybnění voleb obviněními z podvodů a naznačuje, že Západ tentokrát útoky proti volebnímu vítězství V. Janukovyče nepodpoří. Hrozí však jiné nebezpečí. A to, že nejrůznější manipulátoři a političtí dobrodruhové začnou živit vlnu divokého nacionalismu.

Právě nacionalismus a šovinismus umožňuje gruzínskému prezidentovi M. Saakašvilimu udržovat se při moci. Něco podobného vidíme v současnosti i v Moldavsku. V případě Ukrajiny by však sázka na nacionalismus mohla vést k rozdělení země, a dokonce k občanské válce. Proto je dnes bezpodmínečně nutné, aby všechny demokratické síly v Evropě podporovaly a požadovaly demokratické uznání výsledků voleb a předání moci do rukou toho, který zvítězil. Ukrajinský lid má právo svobodně rozhodnout o podobě své vnitřní i zahraniční politiky. Ukrajinský lid má právo, aby jeho vláda respektovala vůli většiny, a nikoliv zájmy skupinky zkorumpovaných politiků a oligarchů. Ukrajinský lid má právo, aby po letech často velmi nedůstojných hádek a bojů uvnitř politických elit země nastoupila na cestu stability a rozvoje. To je možné jen tehdy, když země využije své základní výhody - bude otevřena vzájemně výhodné spolupráci jak směrem k Evropské unii, tak ke svému tradičnímu partnerovi a sousedovi, Rusku.

Ve svém příspěvku uveřejněném v Naší pravdě dne 30. listopadu ( Landsmanšaft a spol. po Lisabonu ) jsem poukázal na to, že problematiku tzv. Benešových dekretů a zejména velmi nebezpečného práva národních skupin se budou snažit prosazovat v evropské agendě , tedy především na úrovni Evropského parlamentu, němečtí a maďarští nacionalisté v čele s mluvčím Sudetoněmeckého landsmanšaftu Posseltem.
Pokračování »

Krajně pravicové strany v Evropě usilují o sjednocení, a to v podobě nadnárodní evropské politické strany , jejíž činnost by byla financována z prostředků Evropské unie.

V souvislosti se značným nárůstem pravicového extremismu v řadě členských států EU jde o jev nikoli udivující, nicméně vyvolávající značné znepokojení.

Jak už svého času informovala některé média, dne 25. října letošního roku byl v Budapešti prezentován krajně pravicový integrační projekt nesoucí název Svaz evropských nacionálních hnutí , na jehož vzniku se podílely strany z pěti evropských zemí. Z Maďarska to byl extremistický Jobbik (jenž má své zástupce v Evropském parlamentu, neboť při posledních volbách získal téměř 15 procent hlasů!), který dnes platí za jednu z nejdynamičtějších krajně pravicových stran v Evropě a jeho úloha při podněcování maďarského nacionalismu na Slovensku, v Srbsku, Rumunsku a jinde, je nepřehlédnutelná. Lze také konstatovat, že Jobbik, jehož nacionalistickou politiku orientovanou na maďarské menšiny v okolních zemích je výrazně podporována Sudetoněmeckým landsmanšaftem, je nosnou silou nového nadnárodního seskupení.
Pokračování »

Poté, co Evropská rada vyslovila souhlas s výjimkou pro Českou republiku ohledně působnosti Listiny základních práv EU,

vyprodukovalo sudetoněmecké krajanstvo, především pak jeho mluvčí, poslanec EP Bernd Posselt, několik takřka euforických prohlášení, prezentujících tuto skutečnost jako vítězství sudetských Němců a jejich spojenců. Tato prohlášení mají dvě roviny. Předně je v nich tvrzeno, že česká výjimka (stejná jako výjimka Velké Británie a Polska) je z hlediska intencí prezidenta Klause vlastně bezpředmětná, neboť prý jak Listina základních práv EU, tak Lisabonská smlouva jako taková se netýkají stávajících majetkových poměrů v členských státech. Tou druhou rovinou je vpravdě jásot nad tím, že dojednaná výjimka se přímo ani nepřímo netýká tzv. Benešových dekretů, což je pro sudetské Němce (ale i Maďary, pokud jde o Slovensko) podstatné z hlediska toho, že tak nedošlo ke zvýšení právní síly dekretů na unijní úrovni.

Podařilo se nám, uvedl například Posselt, prostřednictvím vlád v Berlíně, Vídni a Budapešti dosáhnout toho, že Benešovy dekrety nebyly v poznámce pod čarou zmíněny přímo ani nepřímo, ba dokonce zacementovány. Jinde B. Posselt prohlásil, že majetkoprávní dimenze Benešových dekretů nemá absolutně nic společného s Lisabonskou smlouvou a Listinou základních práv EU.

Pokračování »

Lisabonská smlouva má nabýt účinnosti 1. prosince tohoto roku.

Stane se tedy realitou a na ni bude postaveno dění v Evropské unii, jakkoli levice v Evropě (tedy nalevo od sociální demokracie) se zněním této smlouvy zásadně nesouhlasí. Důvody nesouhlasu už byly vícekrát zveřejněny a já se jimi nebudu v tomto příspěvku zabývat. Jde mi spíše o to, přiblížit některé nepolitické aspekty Lisabonské smlouvy, o které toho takzvaný běžný občan ví stále bohužel velmi málo.

Pokračování »

Česká biskupská konference rozeslala všem poslankyním a poslancům Evropského parlamentu zvoleným v České republice dokument nazvaný Prohlášení České biskupské konference k Usnesení Evropského parlamentu ze dne 17. 9. 2009 .

V průvodním dopisu mimo jiné stojí, že někteří poslanci Evropského parlamentu (EP) prosadili přijetí Usnesení Evropského parlamentu ze dne 17. září 2009, ve kterém je Litevská republika jako člen EU vyzývána k tomu, aby revidovala litevský Zákon na ochranu nezletilých osob před škodlivým vlivem zveřejňovaných informací , jehož cílem je údajně chránit děti a mládež před přímým šířením zveřejňovaných informací, které propagují homosexuální, bisexuální nebo polygamní vztahy, jelikož mají škodlivý vliv na rozvoj nezletilých osob. Česká biskupská konference upozorňuje, že toto usnesení Evropského parlamentu je varovným signálem, neboť upírá členským státům EU jejich suverénní právo, chránit své občany - děti a mládež - a podporovat rodiče při jejich výchově .

Samotné Prohlášení České biskupské konference, podepsané jejím předsedou Janem Graubnerem, obsahuje závažné obvinění, že zmíněné usnesení Evropského parlamentu ze dne 17. září 2009 zpochybňuje svrchovanost členských států EU a základy, na kterých EU vznikla, a popírá princip subsidiarity . Česká biskupská konference totiž oproti Evropskému parlamentu oceňuje přijetí tohoto (litevského - J. M.) zákona jako potřebnou iniciativu v prostoru Evropské unie, směřující k ochraně dětí i práv rodičů, neboť nepřipouští přímo šířit mezi nezletilé osoby zveřejňované informace, které propagují homosexuální, bisexuální nebo polygamní vztahy .

Vzhledem k tomu, že patřím k oněm některým poslancům EP , díky kterým bylo atakované usnesení přijato (těch některých bylo ovšem 349 včetně několika desítek lidoveckých poslanců, oproti 218 hlasů proti!), pokládám za potřebné toto usnesení přiblížit. Odmítám totiž demagogické a nekonkrétní stanovisko České biskupské konference jako celek včetně tvrzení, že EP tímto usnesením mimo jiné popírá princip subsidiarity. (Jedná se o základní zásadu práva Společenství, jejíž podstata spočívá v tom, že v oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí Společenství resp. EU činnost pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto z důvodu jejich rozsahu či účinků jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství.)

Evropský parlament reagoval svým usnesením ze 17. září na velmi sporné legislativní opatření litevských zákonodárců - konkrétně na právní normu, jejíž kontroverznost, ale hlavně vágnost je už reflektována i v samotné Litvě. Usnesení EP má dostatečně jasný i silný právní základ, opírající se jak o mezinárodní a evropské úmluvy v oblasti lidských práv, tak o příslušná ustanovení zakládacích smluv, takže nařčení z porušení zásady subsidiarity je přinejmenším scestné.

Důvody, pro které EP v závěru svého usnesení mimo jiné požádal Agenturu Evropské unie pro lidská práva o stanovisko k předmětnému litevskému zákonu a vyzval litevské zákonodárce k jeho revizi, jsou v usnesení přehledně a věcně formulovány. Evropský parlament upozornil jak na formálně-obsahové nedostatky zákona (již zmíněná vágnost, nejasnost po právní stránce, což by mohlo vést k protikladným výkladům, aj.), tak na jeho rozpor s lidskými právy a základními svobodami, přičemž zdůraznil význam, který má pro EU boj proti veškerým formám diskriminace, zejména diskriminace založené na sexuální orientaci . Evropský parlament také konstatoval, že sexuální orientace je záležitostí, na niž se vztahuje právo jednotlivce na ochranu soukromí zaručené mezinárodními, evropskými i vnitrostátními právními předpisy v oblasti lidských práv, a orgány veřejné moci by měly podporovat rovnost a nediskriminaci, přičemž by měla být zaručena svoboda projevu sdělovacím prostředkům, nevládním organizacím a jednotlivcům .

Jinými slovy: nikoli usnesení Evropského parlamentu, nýbrž stanovisko České biskupské konference má vratké nohy. A lze také vyjádřit údiv nad tím, že Českou biskupskou konferenci nenechá v klidu - pokud jde o Litvu a pobaltské státy - jen a jen jeden špatný zákon, dotýkající se sexuální orientace. Že její hlas nezazní třeba tehdy, když Pobaltím mašírují pod státní ochranou bývalí esesáci nebo když jsou plošně zbavováni občanských práv tisíce lidí - takzvaných neobčanů, tedy Rusů, žijících v Pobaltí. Třeba!

Existují důkazy, že sudetští Němci kalkulují s možností využít Lisabonskou smlouvou pro svoje cíle, za něž považují mj. právo na vlast a navrácení po 2. světové válce zkonfiskovaného majetku?

Ano, existují. Například v sobotu 10. října vydal mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu a poslanec EP Bernd Posselt oficiální tiskové prohlášení, ve kterém ostře a hanlivě napadl českého prezidenta Václava Klause a kromě toho potvrdil, že jím reprezentovaní sudetští Němci kalkulují s Lisabonskou smlouvou, respektive s Chartou základních práv EU z hlediska realizace svých cílů. K těm podle prohlášení patří především prosazování právního nároku na vlast, na její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení a práva na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců .

Jak uvedl Posselt, Václav Klaus požaduje přijetí dodatku k Lisabonské smlouvě, kterým mají být omezena lidská práva sudetských Němců , což je podle Posselta cynická hra s osudem milionů lidí zbavených práv, vyhnaných a mnohdy i zavražděných, a jejich potomků . Český prezident se podle Posselta pokouší vytlouci politický kapitál z temných nacionalistických emocí a z utrpení nevinných , což prý je hluboce antievropské a nemorální .

Budiž připomenuto, že když přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR počátkem roku své doprovodné usnesení k tzv. Lisabonské smlouvě, setkalo se to rovněž s ostrou kritikou sudetských Němců. Landsmanšaft v té době vydal prohlášení, ve kterém mimo jiné stálo, že krok české Poslanecké sněmovny ukázal, že toto téma (Benešovy dekrety) musí být konečně projednáno v přímém dialogu s postiženými sudetskými Němci a musí být dovedeno do shodně přijatelného řešení . Posselt tehdy na adresu československých prezidentských dekretů prohlásil, že je nejvyšší čas, aby tento nacionalistický odpad neblahé minulosti byl odstraněn v evropském duchu .

Kritika občanů, směřovaná na úřady a instituce EU kvůli jejich byrokratismu a mnohdy nekompetentnosti, povrchnosti a zbytečnosti přijímaných rozhodnutí a dokumentů, bývá bohužel až příliš často oprávněná.

A rovněž bohužel jsou tímto fenoménem zasahovány oblasti, které by vyžadovaly opravdu promyšlený, precizní přístup. Mohu to nyní doložit na jednom zásadním dokumentu, který doputoval do právního výboru (JURI) Evropského parlamentu.

Členové JURI se nyní musí zabývat Sdělením Komise Radě, Evropskému parlamentu a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru , týkajícím se posílení dodržování práv duševního vlastnictví na vnitřním trhu . Shrnu hned v úvodu: Sdělení je natolik amatérské, nevyvážené a nesené na frázích a floskulích, že už jen proto by měla Komise tento svůj výplod neprodleně stáhnout. Neřkuli proto, že celý dokument je odborně a tedy obsahově pochybný, a kdyby měly být jeho záměry naplněny, pak neřeší naznačený problém, kterým je posílení vymáhání práv k předmětům průmyslového vlastnictví, zejména pak s ohledem na nárůst padělatelství a pirátství týkajícího se širokého spektra zboží.

Ono totiž hned východisko celého dokumentu je přinejmenším nepřesné a zavádějící. Úředníci Komise, kteří celý s prominutím paskvil připravili, žonglují s právy duševního vlastnictví jako s důležitým obchodním majetkem , aniž by jim bylo zřejmě jasné, že práva duševního vlastnictví jsou na prvním místě tvořena právem autorským, přičemž práva k předmětům průmyslového vlastnictví (tedy k vynálezům, průmyslovým a užitným vzorům či ochranným známkám) jsou v odborném světě pokládána za práva související s právem autorským. Pak ale není divu, že v úvodní pasáži dokumentu lze se mimo jiné dočíst, že práva duševního vlastnictví umožňují umělcům využívat ekonomickou hodnotu jejich výtvorů . Krásný příklad vylouhovaného neoliberalismu: tři básnické sbírky za jeden román?

Když se čtenář dokumentu Komise probere terminologickým a metodologickým zmatkem, přijde na jádro věci. Je třeba posílit ochranu výrobků před padělatelstvím a pirátstvím a proti obchodu s napadenými výrobky zejména prostřednictvím internetu. Ačkoliv sama Komise uznává, že pro danou problematiku základní soubor právních předpisů je již vytvořen , její návrh řešení je velkolepý: je třeba vytvořit další úřady, další byrokracii jak na celoevropské úrovni tak na úrovních národních! Konkrétně: Komise už pracuje na vytvoření střediska, které má sloužit jako centrální zdroj pro shromažďování, monitorování a oznamování informací a údajů týkajících se veškerého (!) porušování práv duševního vlastnictví . Ovšem i neodborníkovi musí být jasné, že existence něčeho takového je mírně řečeno fantasmagorie.

To by byl první úřad, který ozdobí šiky úředníků. Dále: členské státy se vyzývají, aby jmenovaly národní koordinátory s pevným mandátem, kteří by ve svých státech mezi subjekty pověřenými vymáháním práv synchronizovali záležitosti prosazování práv duševního vlastnictví . Nedosti na tom: významným přínosem jakožto střediska odborných znalostí v oblasti práv duševního vlastnictví se mohou stát vnitrostátní úřady pro záležitosti duševního vlastnictví . Tyto úřady by prý řečeno bruselským jazykem mohly sehrát cennou úlohu ve vytváření platforem a strategií, jež by podněcovaly koordinované přístupy a šířily osvědčené postupy . Pokud by někdo o mých citacích pochyboval, odkazuji jej na dokument Komise ze dne 11. září 2009 s číslem jednacím KOM(2009) 467.

Postup, kdy se Komise snaží řešit závažný problém vytvořením nového úřadu, není bohužel ničím výjimečným. Namísto efektivního využívání stávajících struktur mají vzniknout nové úřady a stovky úřednických míst, na kterých budou anonymní úředníci produkovat tuny a tuny papíru, dobře si žít a ustaranému občánkovi ukazovat dlouhý nos.

Před necelými třemi týdny, koncem srpna, se v maďarském pohraničním městě Szegedu uskutečnila mohutná politická seance,

jež však nezanechala sebemenší stopu v českých médiích. Sjeli se sem Maďaři z Karpatské kotliny , tedy nejen ze samotného Maďarska, ale také ze Slovenska, Srbska a Rumunska, aby demonstrovali proti slovenskému jazykovému zákonu. Tedy proti oné právní normě, o které prohlásil vysoký komisař OBSE, že je v regulích mezinárodního práva a neobsahuje žádný sporný bod; proti normě, jež se však nehledě na to a díky manipulaci s nevědomostí stala ze strany maďarských nacionalistů vítanou záminkou k osočování Slovenska a Slováků.

Pokračování »

Prvního září si svět připomněl začátek 2. světové války v Evropě.

Je smutné a bolestné, že tuto tragédii někteří politici využili k přepisování dějin a k živení politické nenávisti. Tvrzení, že se Sovětský svaz podílel na rozpoutání této hrůzné války stejnou měrou jako nacistické Německo či militaristické Japonsko, je lživé, zlovolné a nesmyslné. Skutečnost, že polský prezident v Gdaňsku využil ono výročí k tvrzení, že pakt Ribbentrop-Molotov byl hlavní příčinou útoku na Polsko, či teze o tom, že polská armáda by wehrmacht zastavila, pokud by jí do týlu nevpadla Rudá armáda, je prostě nepravdivé.

Připomínám, že ruská Duma již uzavření paktu Molotov-Ribbentrop odsoudila a stejně tak učinil premiér Putin. Na straně druhé je nutné připomenout i nesporné historické souvislosti. Tento pakt byl uzavřen až po celé řadě neúspěšných jednání o vzájemné spolupráci SSSR s Velkou Británií a Francií, která iniciovala Moskva a která měla směřovat k zastavení rozpínavosti nacistického Německa. Také sovětské návrhy na uzavření dohod o kolektivní bezpečnosti, přednesené ve Společnosti národů, zůstaly bez odezvy. Z vojenského hlediska je neméně významné, že k uzavření zmíněného paktu došlo v době bojů s japonskými interventy v Mongolsku a Sovětský svaz se snažil vyhnout válce na dvou frontách.

Tvrzení, že byl vstup Rudé armády na území Polska v roce 1939 veden čistě imperiálními záměry Moskvy, je zcela v rozporu s historickými fakty. Nově vytvořená hranice, která např. Litvě dala její hlavní město, měla vytvořit výhodnější obrannou linii před očekávaným vpádem hitlerovských vojsk do SSSR. Tvrzení, že dva totalitní režimy si rozdělily Polsko, naznačuje, že demokratická a nevinná Varšava byla obětí dvou stejných tyranů. My, Češi a Slováci, dobře víme, že se Polsko po Mnichovské dohodě spolu s wehrmachtem podílelo na trhání hranic Československa. Tehdejší Polsko mělo hodně daleko k demokratické státní správě. Kdyby cílem Sovětského svazu byla okupace Polska, v roce 1945 by mu v tom nikdo nedokázal zabránit. V roce 1945 ale vzniklo nové, svobodné Polsko, na jehož území leží 600 tisíc padlých rudoarmějců.