Archív rubriky ‘Zahraničí’

Je to každého půl roku stejné: na začátku velká slova ohledně cílů a způsobu jejich prosazování, na konci tichý odchod po šestiměsíčním plnění úřednických povinností, které určuje nejmocnější orgán EU – Evropská komise.

Od 1. července se ujala předsednické funkce v Radě Evropské unie Belgie. Je to svým způsobem paradox. Belgie by měla posilovat soudržnost a akceschopnost EU, ale sama se dlouhodobě potýká s natolik závažnými vnitřními problémy, že je ohrožena samotná její existence jako federálního státu.

Jen málokteré předsednictví v Radě EU zanechalo v unijním dění výraznější stopu a nejinak tomu bude i v případě Belgie. Kdo si dnes vzpomene na nedávné předsednictví České republiky? Netřeba však pro příklad chodit tak daleko; Španělsko, jehož předsednictví skončilo k 30. červnu 2010, vlastně jen – podobně jako jeho předchůdce i následovník - nastoupilo do rozjetého vlaku a pokračovalo v tichém plnění povinností, které nastoluje někdo jiný.
Pokračování »

Komunistická strana Čech a Moravy rozhodně odsuzuje hrozby izraelské vlády vůči libanonskému lidu.

Neměnným postojem KSČM je, že trvalého, mírového řešení sporných otázek nelze dosáhnout silou, ale výhradně u jednacího stolu z pozice suverenity a rovnoprávnosti všech zúčastněných. To platí univerzálně, kdekoli na světě, a proto i na Středním východě. Mezinárodní společenství by mělo ukázat jednotu a sílu i ve snaze o trvalé vyřešení konfliktu na Středním východě. Mělo by důsledným tlakem donutit Izrael, aby respektoval příslušné rezoluce OSN, ukončil agresi proti palestinskému lidu a přestal vojensky i jakkoli jinak ohrožovat státy ve svém okolí, včetně Libanonu, a bezpodmínečně respektoval jejich suverenitu. OSN musí být i na Středním východě spojujícím a mírotvorným faktorem, nikoliv faktorem rozdělujícím.

Protestujeme proti politice izraelské vlády, která svými činy soustavně porušuje mezinárodní právo a nerespektuje právo okolních zemí a národů na suverenitu, sebeurčení a život v míru a přátelském soužití se svými sousedy.

KSČM vyjadřuje svoji solidaritu ohroženému Libanonu, stejně jako utlačovanému palestinskému lidu a všem, s nimiž je nakládáno z pozice síly. Podporujeme všechny pokrokové a demokratické síly, které usilují o spravedlivé a trvale mírové řešení na Středním východě i kdekoli jinde na světě.

Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci odtržení Kosova od Srbska lze označit za právě tak překvapivé jako nezodpovědné.

Při zpětném pohledu na složení Mezinárodního soudního tribunálu, který v této otázce rozhodoval, zjišťujeme, že devět z patnácti soudců pochází ze zemí, které nezávislost separatistického Kosova uznaly. V tomto smyslu lze soudní rozhodnutí označit za politické, vynucené obavami jak z případné reakce kosovských Albánců na opačné rozhodnutí, tak i z reakce domovských zemí zmíněných soudců.

Přestože rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora uvádí, že v mezinárodním právu nejsou obsaženy žádné normy omezující separatistické vyhlašování nových států, existují závazná a všeobecně známá rozhodnutí RB OSN a KBSE-OBSE, která ctí suverenitu a územní celistvost Jugoslávie a Srbska. Vyhlášení nezávislosti Kosova bylo jasným a flagrantním porušením mezinárodních úmluv.

I když má rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu jen doporučující charakter, je nezodpovědné a nebezpečné. Je výzvou všem separatistům: v této absenci práva může vyhlásit každý svůj stát, pokud má pro jeho udržení dostatek zbraní či podporu letectva USA a NATO. Jak je možné povolovat vytvoření druhého etnicky čistého albánského státu na území Balkánu a zároveň bránit Srbům z Bosny a Hercegoviny, aby se připojili k Srbsku?

Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora nás vrací zpět do dob svévole a násilí jak 19. století, tak i solanovského pojetí politiky NATO a EU. Je třeba znovu vyzvat českou i mezinárodní veřejnost, aby bez ohledu na toto rozhodnutí nadále podporovala důsledné dodržování mezinárodního práva, úctu k suverenitě států a odstraňování svévole a násilí z mezinárodních vztahů.

Tomuto směřování, bohužel, rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci nezávislosti Kosova rozhodně nenapomohlo.

Pokračující krvavé nepokoje si v Kyrgyzstánu vyžádaly již více než sto lidských životů.

Odehrává se konflikt, který se snadno může stát symbolem krize XXI. století. Velká hra o střední Asii, rozpoutaná v XIX. století, si vybírá další a další oběti. V chudé zemi na hranici Číny, kde se tradičně protínají zájmy anglo-saských mocností a Ruska, umírají lidé jenom proto, že mluví jinou řečí či trochu jinak vypadají. Jedná se o konflikt, který zneužívá přirozenou různorodost občanů. Na tomto základě je celý konflikt postaven a za tuto situaci je někdo zodpovědný.

KSČM se proto naléhavě obrací na českou diplomacii, aby věnovala větší pozornost situaci v Kyrgyzstánu. Je třeba pomáhat tam, kde je toho skutečně zapotřebí. Nehrát si na mentory a ochránce lidských práv tam, kde prostě lidé a národy mají jen jiný názor na život než naše elity a jejich zahraniční »přátelé«, ale hlavně tam, kde sociální propad a zoufalé podmínky života ústí v emotivní a zkratové hledání viníků. Často z propadu vlastní kvality života obviňují jinověrce či příslušníky jiných národů a etnik, namísto toho, aby viníky hledali uvnitř vlastních politických a majetkových elit. Právě tomu – vidět příčiny a viníky objektivně, nestranně a spravedlivě – je třeba věnovat pozornost doma i v zahraničí. Je potřeba respektovat mezinárodní právo.

KSČM rozhodně odsuzuje krveprolití, ke kterému došlo a vyslovuje svou hlubokou účast a soustrast všem, kteří ztratili své blízké. Vyzýváme česká oficiální místa, aby všemi silami na úrovni exekutivy i Parlamentu přispěla k zastavení dalšího násilí, neprodleně poskytla humanitární pomoc a zvážila v odůvodněných případech i možnost poskytnutí azylu.

V souvislosti s Schengenským informačním systémem, k jehož problémům – ve vztahu k České republice - jsem se v poslední době opakovaně vyjadřoval, chci upozornit na některé změny, jež se obecně tohoto systému týkají.

Od 5. dubna 2010 totiž platí nová pravidla pro udělování vstupních víz do Schengenského systému; soubor těchto pravidel přijaly Rada Evropské unie a Evropský parlament, který tak učinil ještě v závěru svého minulého funkčního období. Cílem těchto pravidel je zjednodušení vstupu do tzv. schengenského prostoru pro »bezúhonné a spolehlivé osoby«, které do Evropské unie cestují častěji, zejména pracovně. Pravidla se týkají občanů třetích zemí (tedy zemí mimo Schengenský systém), kteří žádají o vydání krátkodobých víz, tj. do 90 dnů pobytu v rámci »systému«. Udělování víz na dobu delší zůstává v jurisdikci jednotlivých států – členů Schengenského informačního systému.

Nová pravidla mimo jiné znamenají, že veškerá úprava schengenských víz je sjednocena do jednoho dokumentu a platí jednotný formulář žádosti o udělení krátkodobého víza. Nová pravidla také znamenají finanční úlevy pro žadatele. Pokud jde o postup při udělování krátkodobých víz (jichž nejvíc vydává Německo, Francie a Itálie; Česká republika je zhruba na sedmém místě): po podání příslušné žádosti mají úřady dva týdny na pohovor se žadatelem. Poté běží patnáctidenní lhůta, ve které je třeba rozhodnout, zda žádost bude zamítnuta či nikoli. Od dubna příštího roku budou muset úřady zdůvodňovat, proč danou žádost o udělení víza zamítly, přičemž žadatel se bude moci proti tomuto rozhodnutí odvolat.

Rozšíření Evropské unie

Zatímco hodnocení dosavadního úsilí kandidátských zemí Chorvatska a Makedonie je vesměs pozitivní, Turecko je kritizováno za velmi omezený pokrok v přístupových rozhovorech. To je však skutečnost, jež je zaznamenávaná už po léta. Ano, nadnárodní monopoly kormidlující Evropou by si velmi rády ukrojily krajíc z tak obrovského trhu, jakým Turecko je, ale politické, religiózní, psychologické, právní a jiné diskrepance mezi Tureckem a Evropou jsou tak velké, že je prostě nelze přehlížet.

Naproti tomu Chorvatsko, disponující statutem kandidátské země od roku 2004, by mohlo završit přístupové rozhovory s Evropskou unií už do konce tohoto roku. Je to hlavně díky tomu, že byl urovnán letitý hraniční spor se Slovinskem, takže Evropský parlament mohl Radě doporučit, aby s Chorvatskem zahájila jednání v další z kapitol, jež se týká oblasti justice a vnitra. Pokud jde o Makedonii, s ní mají být přístupová jednání zahájena nekonkrétně „v brzké budoucnosti“; ani tato země totiž není bez závažných ekonomických a politických problémů.
Pokračování »

Španělsko, jako stát předsedající právě Radě Evropské unie,
bude zanedlouho v polovině výkonu této funkce. Předsedající státy se na základě rotačního principu střídají tak rychle, že je velmi obtížné bilancovat celé funkční období, natož pak »poločas«. Myslím si však, že nebude od věci připomenout priority Španělů.
První priorita, ekonomika a nová pracovní místa, neodráží jen skutečnost, že Španělsko patří k těm zemím takzvané eurozóny (měna euro), ve kterých je největší nezaměstnanost, nýbrž je pochopitelnou a očekávanou reakcí na prohlubující se ekonomický marasmus, do kterého Unie stále více zabředává. Další prioritou je implementace, tedy jakési »uvedení do provozu« Lisabonské smlouvy. Řada jejích ustanovení a opatření totiž zůstává pouze v teoretické rovině a Španělsko si předsevzalo, že se pokusí »nastartovat« nástroje, které by vedly k reálné aplikaci Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování EU.
Pokračování »

Počátkem března proběhly v Nizozemí komunální volby.
Bylo možné je pokládat za »generálku« před červnovými volbami parlamentními; ty přicházejí nečekaně poté, co se v důsledku sporů o účast Nizozemí ve válce v Afghánistánu rozpadla 20. února tohoto roku stávající velká vládní koalice.
»Co je možné v Haagu a Almere, je možné v celé zemi,« prohlásil po komunálních volbách mediálně žádaný Gert Wilders, šéf nejsilnější nizozemské krajně pravicové strany PVV (Partij voor die Vrijheid – Strana svobody). Wilders, fanatický antiislamista a šovinista, je totiž »na koni«. Jeho PVV, prosazující mimo jiné zákaz koránu a mešit, vytváření domobran na ochranu před přistěhovalci, neprodyšnost vnějších hranic Unie, ale třeba také »vyloučení zkorumpovaných států, jako jsou Rumunsko a Bulharsko z EU«, je na vzestupu, který má dopad i v sousední Belgii. Už při loňských volbách do Evropského parlamentu získala PVV na 17 procent hlasů, aktuální prognózy jí přisuzují přes 20 procent pro volby červnové. Při komunálních volbách kandidovala PVV jen ve dvou městech, v Haagu a Almere. Zatímco v Haagu obsadili pravicoví extremisté druhé místo, v Almere byli první před sociálními demokraty.
Pokračování »

Vítězství Viktora Janukovyče ve 2. kole prezidentských voleb na Ukrajině potvrdilo skutečnost, na kterou KSČM upozorňovala dlouhodobě.

Takzvané barevné revoluce, které proběhly v řadě zemí, žádné pozitivní sociální změny lidem nepřinesly.
Po pěti letech vlády představitelů oranžových , kteří se dostali k moci v důsledku popření původních výsledků voleb a masivní protiruské kampani podporované Západem, se Ukrajina dostala až na samý pokraj ekonomického bankrotu. Pravděpodobnost, že by i současné volební výsledky mohly být zpochybněny jakýmsi opakováním oranžové revoluce , je velmi malá. Přesto lze očekávat ze strany ve volbách poraženého tábora nejrůznější obstrukce, kterými se budou snažit zabránit předání moci nově zvolenému prezidentovi. Možnost, že se podaří vyvést do ulic statisíce lidí pod novými líbivými hesly a sliby, však byla zničena korupcí, nekvalifikovanou ekonomickou politikou, bolestným propadem sociální situace širokých vrstev společnosti a rozhádaností oranžových. Stejně tak skutečnost, že pozorovatelské mise včetně OBSE označily průběh 2. kola prezidentských voleb za čestný, transparentní a odpovídající demokratickým standardům , znemožňuje zpochybnění voleb obviněními z podvodů a naznačuje, že Západ tentokrát útoky proti volebnímu vítězství V. Janukovyče nepodpoří. Hrozí však jiné nebezpečí. A to, že nejrůznější manipulátoři a političtí dobrodruhové začnou živit vlnu divokého nacionalismu.

Právě nacionalismus a šovinismus umožňuje gruzínskému prezidentovi M. Saakašvilimu udržovat se při moci. Něco podobného vidíme v současnosti i v Moldavsku. V případě Ukrajiny by však sázka na nacionalismus mohla vést k rozdělení země, a dokonce k občanské válce. Proto je dnes bezpodmínečně nutné, aby všechny demokratické síly v Evropě podporovaly a požadovaly demokratické uznání výsledků voleb a předání moci do rukou toho, který zvítězil. Ukrajinský lid má právo svobodně rozhodnout o podobě své vnitřní i zahraniční politiky. Ukrajinský lid má právo, aby jeho vláda respektovala vůli většiny, a nikoliv zájmy skupinky zkorumpovaných politiků a oligarchů. Ukrajinský lid má právo, aby po letech často velmi nedůstojných hádek a bojů uvnitř politických elit země nastoupila na cestu stability a rozvoje. To je možné jen tehdy, když země využije své základní výhody - bude otevřena vzájemně výhodné spolupráci jak směrem k Evropské unii, tak ke svému tradičnímu partnerovi a sousedovi, Rusku.

Jde o problém, který v Německu patří už po měsíce k tematickým stálicím médií; o problém, jenž jako by se České republiky netýkal, ovšem zprostředkovaně se jí týká více, než by si kdo myslel. Ostatně nejen České republiky - rovněž tak Polska a dalších evropských zemí.

Ve Spolkové republice se klube na svět instituce s názvem Centrum proti vyhánění, jež má vzniknout na bázi nadace Útěk, vyhnání, smíření . Centrum prý má být zřetelným znamením připomínajícím bezpráví vyhnání . Tím je myšlen poválečný odsun většiny německého obyvatelstva z různých států střední a východní Evropy. Není tedy náhodné, že ve třináctihlavé správní radě nadace mají zasednout také tři zástupci tzv. Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen - BdV), tedy střechové organizace pro tzv. landsmanšafty, z nichž největším a nejvlivnějším je tradičně sudetoněmecký. Jedním z oněch tří měla být Erika Steinbachová, předsedkyně BdV. Pokračování »