Archív rubriky ‘Zahraničí’

Druhé jednání II. sjezdu německé strany Die Linke. (Levice), které proběhlo o uplynulém víkendu v Erfurtu, a jehož jsem se zúčastnil jako zástupce KSČM (společně se zástupci desítek dalších stran z celého světa) nepochybně vejde do dějin německého levicového hnutí.

Nejen kvůli paralele s jiným historickým mezníkem, totiž s Erfurtským programem sociálně demokratické strany Německa, přijatým v roce 1891. »Erfurt 2011« bude mít zřejmě zásadní význam jak pro vnitrostranický život Die Linke., tak pro celou německou společnost.
Pokračování »

Během tohoto léta nemohla ani plně propuknout obvyklá »okurková« sezona. Nedovolilo to dění na Blízkém východě a v Severní Africe.

Vzhledem k převratnosti událostí evidentně situace zaskočila nejen politiky, ale i média. Nemohu pominout, že v případě Libye, Sýrie i dalších zemí jsme byli a stále jsme jako diváci vystaveni masivnímu vlivu jednostranně interpretovaných informací, což se odráží v černobílém vidění světa a zcela pomíjí základní princip důležitý pro přežití lidské společnosti na planetě, a to dodržování mezinárodního práva. Máme tu několik příkladů. Pokračování »

Diskuse, týkající se problémů tzv. schengenského prostoru a jeho fungování, se vyostřují a sílí, a to jak na úrovni unijních orgánů a institucí, tak v rámci jednotlivých členských států EU.

Francouzský prezident Sarkozy a italský premiér Berlusconi už vyzvali Unii, aby otevřela debatu o možných změnách v dohodě, jejímž výsledkem bylo zřízení bezhraničního schengenského prostoru volného pohybu osob. Jakkoli tato výzva získává v EU částečnou podporu, tak třeba pro Německo, jak prohlásil mluvčí spolkové vlády Seifert, je cestování bez jakýchkoli omezení v rámci schengenského prostoru nedotknutelnou záležitostí. Přesto se chce Německo podílet na určité reformě schengenského systému. Pokračování »

Reakce České republiky na vyhoštění dvou diplomatů, spolupracovníků českého vojenského atašé v Kyjevě, připomíná doby dávno minulé.

Pan Schwarzenberg opět nezklamal, jako aristokrat si zřejmě vybavil letité evropské tradice diplomacie, využívané již před Napoleonem, například v době válek o španělské dědictví. Tehdy se běžně v diplomacii uplatňoval princip »oko za oko – zub za zub«, bez ohledu na to, oč šlo.

Při svých úvahách o tomto konkrétním případu pan ministr zřejmě jaksi opomenul fakt, že na Ukrajině není exministr Danylyšyn, jehož přijetí v ČR hodnotí Karel Schwarzenberg jako skutečný důvod pro vyhoštění našich diplomatů z Ukrajiny, stíhán za ryze politické, ale především za ekonomické delikty, na což KSČM opakovaně upozorňovala a s udělením azylu nesouhlasila. Ostatně i před českou ambasádou v Kyjevě vyjadřovali demonstracemi svůj nesouhlas i ukrajinští občané. Navíc se říká, že azyl panu Danylyšynovi byl udělen ministrem vnitra Radkem Johnem bez toho, aby předem informoval ministerstvo zahraničních věcí. Můžeme to proto vnímat i jako názorný příklad »boje s korupcí« v pojetí Věcí veřejných. Navíc, pokud Ukrajina nyní vyhostila české vojenské přidělence za podezření ze špionáže, jsou tyto záležitosti nesrovnatelné.

Pokud se dnes budeme řídit již zmíněnou letitou diplomatickou tradicí, vysíláme tím na východ Evropy nepříliš vstřícný signál. Pro české firmy, které by rády rozšiřovaly svůj potenciál na východní trhy, to není zrovna dobrá zpráva. Místo podobných unáhlených odvetných kroků by bylo namístě spíše jednání.

Věnujme se, byť jen stručně, Švýcarsku – zemi, která má a měla pro Evropu vždy specifický význam.

Hned úvodem připomenu jeden pozoruhodný fakt: po Spojených státech amerických je Švýcarsko druhým největším obchodním partnerem EU a v této roli dokonce předstihuje Čínu a Japonsko!

Říká se, že vztahy mezi Evropskou unií a Švýcarskem jsou poměrně komplikované, ale tato složitost nepramení ze vztahů samotných, jako ze skutečnosti, že jsou založeny na více než 120 (!) bilaterálních smlouvách. Jednodušší právní základ (zejména z pohledu EU) Švýcaři zatím odmítají, jejich citlivost na svou národní suverenitu je pověstná. V roce 1992 odmítli v referendu členství v tzv. Evropském hospodářském prostoru, načež byly pozastaveny také rozhovory o členství Švýcarska v EU. Na základě smluv mezi EU a Švýcarskem, které byly uzavřeny v letech 1994 a 2002, se sice značná část švýcarské legislativy »sladila« s právními předpisy EU resp. Evropského společenství, ale tato harmonizace neprobíhá automaticky. Jakkoli je dnes Švýcarsko zapojeno do vnitřního trhu EU a požívá stejných výhod, jako mají členské státy, ponechává si svou nedotčenou státní suverenitu (a nemá tedy žádná hlasovací práva, umožňující mu zasahovat do dění v EU).

S odvoláním se právě na nedotknutelnost státní suverenity Švýcarsko odmítá automaticky harmonizovat své právo s legislativou EU, EU však právě na takovou harmonizaci »tlačí« a usiluje o ještě větší zapojení Švýcarska do unijního systému. Je ale otázkou, nakolik takový nátlak bude úspěšný – zejména pak s ohledem na ekonomickou, ale i politickou krizi, ve které se EU nachází včetně jejího »válečnického zaměření«, zakotveného dokonce Lisabonskou smlouvou

Prosincová sebevražda upálením tuniského pouličního prodavače Muhammada Bouaziziho odstartovala dosud nebývalé bouře v arabském světě. Tři měsíce trvající povstání, které se přelévá z jedné arabské země do druhé, ukazuje zcela jasně, že současná podoba globalizace vstoupila do nové fáze své krize. Důvody jsou dva. Především je to kapitalistická základna, ze které globalizace vyrůstá. Právě kapita-lismus určuje, že globalizace směřuje k hledání co největších zisků pro nadnárodní monopoly, nikoliv k vytváření podmínek důstojného života pro všechny obyvatele planety. Druhý zdrojem krize je dominující nemorální liberálně-konzervativní ideolo-gie Západu, která se se snaží představit současné pojetí globalizace jako spravedlivé a neměnné.
Vlna bouří v arabském světě zasáhla již 19 z 22 členských států Ligy arabských zemí. Nepokoje zaskočily tradiční opory USA a NATO, především Egypt a Saúdskou Arábii. V nastalých zmatcích trvalo několik týdnů, než si oficiózní média našla viníka a dokázala zpersonifikovat nepřítele: vybrána byla Libye a plukovník Muammar Kad-dáfí. Za přívalem zpráv o povstání a zločinech v Libyi se zatím daří skrýt, že povstání v arabském světě vyrůstá ze sociálního a politického útlaku, které zde prováděly a provádějí zkorumpované autokratické a feudální elity po desetiletí podporované liberálním Západem. Názorně to ukazuje postoj k občanské válce v Alžíru v letech 1991 až 2002: tamní boje, které stály život 150 až 200 tisíc lidí, probíhaly zcela bez zájmu západních politiků, velkých medií i tzv. nevládních nezávislých organizací.
Pokračování »

Nejtemnější z mnoha scénářů došel naplnění: Západoevropské mocnosti zahájily bojové operace proti Libyi.

Přitom zkušenost z obdobných intervencí do jiných zemí opakovaně ukázala, že na bojové zásahy takového rozsahu vždy doplatí civilní obyvatelstvo a místo uklidnění situace takový necitlivý zásah přináší další vyhrocování konfliktu. Místo diplomatické a humanitární pomoci do země nyní směřují pouze rakety. Na této situaci jsou hrozivé tři skutečnosti:

Zaprvé, pod mediálním závojem zkreslujícím informace o panarabském povstání jsou hesla o lidských právech a ochraně civilistů zneužívána k zabíjení nevinných lidí. Za tuto diskreditaci tzv. euroatlantické civilizace a jejího kulturního dědictví zaplatíme všichni, a to velmi brzy. Zdá se, že pasivita Ruska a Číny při jednání Rady bezpečnosti OSN otevřela cestu nejen k násilí, ale i velké sebediskreditaci některých západních států.

Zadruhé, militantní mocnosti, především Francie, Velká Británie a Spojené státy, se spojily s reakčními arabskými režimy k vytváření iluze mezinárodního odmítnutí zprostředkování mezi vládou v Tripolisu a povstalci. Ve skutečnosti to byly právě ony tři mocnosti, které zneužily občanské nepokoje v Libyi k manifestaci své vojensko-technické převahy a zahájily útok, který má přinést jejich přímou nadvládu nad touto bohatou zemí včetně ropných polí.

Zatřetí, intervence Francie, Velké Británie a jejich podpora ze strany Itálie a dalších západoevropských zemí jasně ukazuje, jaký je význam společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie či NATO. Mocnosti uznávají kolektivní orgány jen tehdy, když se jim tyto instituce podřídí. Jestliže nenaleznou souhlas, jednají bez ohledu na stanovisko slabších členských států. Tato zkušenost, kterou máme již z doby intervence proti Iráku či v případě odtržení Kosova od Srbska, se znovu potvrdila a je velkým varováním pro naši veřejnost. Ti, kdož spoléhají na to, že nás Unie či Aliance v případě nouze ochrání, by měli vědět, že stále platí poučení z Mnichova: Velmoci nám pomohu jen tehdy, když jim to bude vyhovovat. Žádné morální či smluvní závazky je nedonutí k tomu, aby nám pomohly bez vidiny vlastního sobeckého zisku. Od doby vstupu ČR do NATO tento pakt zahájil již čtvrtou útočnou válku, přičemž kromě útoku na Libyi ještě v dalších dvou není jasný ani konec, ani strategie Bruselu. Přitom ani v jednom případě Aliance nevede válku, která by alespoň vzdáleně mohla pomoci k obhajobě našich národních zájmů.

S velkým zadostiučiněním jsme přijali zprávu, že se Spolková republika Německo na intervenci proti Libyi nepodílí. Snad proto, že Německo nemá tak výraznou koloniální minulost jako Francie a Velká Británie, ale také nezapomněla na horor 2. světové války, její politici jsou při použití síly rozvážnější. Je zřejmé, že Berlín je ve své zahraniční politice mnohem konzistentnější než Paříž. Vždyť ještě při intervenci USA a Británie do Iráku z Elysejského paláce zaznívalo varování před tupým používáním síly!

Komunistická strana Čech a Moravy, věrna principům humanismu, míru a sociální spravedlnosti, vyjadřuje uspokojení nad tím, že se Armáda ČR nezapojila do agrese proti Libyi. Zároveň ale pokládáme stanovisko vládních představitelů o tom, že se budeme podílet na humanitárních akcích, za nebezpečné a alibistické. Vyzýváme vládu, aby jednoznačně odsoudila použití síly a vyzvala Francii a Velkou Británii, i jejich spojence, k zastavení všech vojenských akcí.

KSČM vyjadřuje přesvědčení, že jedinou cestou ke spravedlivému a udržitelnému míru v Libyi může přinést jednání znepřátelených stran - ne zabíjení lidí!

KSČM vyzývá veřejnost, aby jednoznačně odsoudila toto hazardérství, militantní kult síly a pohrdání právem.

Tento rok je pro naši partnerskou stranu v Německu – LEVICI – významný také proto, že k jeho konci by měla schválit definitivní verzi svého programu. Jeho návrh představuje poměrně rozsáhlý, ale na druhou stranu přehledný strukturovaný dokument, který obsahuje množství myšlenek, jež by mohly být inspirativní i pro KSČM. Z tohoto důvodu jsem nechal ve své poslanecké kanceláři vyhotovit český překlad návrhu programu LEVICE. Celý dokument je čtenářům k dispozici na mých webových stránkách.

Program DIE LINKE - .doc.

S vážným znepokojením a obavami KSČM přijala informaci o tom, že v noci na pátek 18. března 2011 Rada bezpečnosti OSN odsouhlasila použití síly proti Libyi.

Velkým zklamáním je i alibistický postoj pěti zemí včetně Ruska, které se hlasování zdržely. Rada bezpečnosti OSN tak dala jasně najevo, že odmítá návrhy států, jako je Venezuela, které nabízely mírové zprostředkování mezi válčícími stranami, a upřednostnila násilí, při kterém opět padnou stovky, možná tisíce nevinných lidí.

Už předcházející rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, které obsahovalo výzvu k Mezinárodnímu trestnímu soudu, aby vyšetřil postup plukovníka Muammara Kaddáfího a jeho spolupracovníků, obsahovalo velkou dávku pokrytectví: toto rozhodnutí prošlo i kvůli hlasům mocností, které odmítají uznat právo zmiňovaného soudu postihovat jejich politiky a jejich vojáky.

Za velmi nepříjemný signál považujeme skutečnost, že zmíněná rezoluce RB OSN povýšila politiku dvojího metru na globální úroveň. KSČM je přesvědčena, že takovýto přístup povede z dlouhodobého hlediska k další destabilizaci situace ve světě. Vyzýváme proto všechny, kdož ctí spravedlnost a lidská práva, aby s ještě větším úsilím prosazovali myšlenky míru, a to včetně solidarity s arabským lidem.

KSČM s velkým znepokojením sleduje nebezpečnou eskalaci konfliktu v Libyi, který už přerůstá v občanskou válku. Ztráty na lidských životech jsou neomluvitelné a nepřijatelné.

Zahraniční politika KSČM se jednoznačně opírá o respekt k mezinárodnímu právu, k OSN a k rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Proto KSČM s uspokojením přivítala rychlou a jednomyslnou reakci Rady bezpečnosti na události v Libyi. Rychlost, s jakou se RB OSN sešla, svědčí o snaze zabránit humanitární katastrofě, dalším nevinným lidským obětem a utrpení, jak libyjského lidu, tak příslušníků jiných národností.
Pokračování »