Archív rubriky ‘Zahraničí’

Počátkem března proběhly v Nizozemí komunální volby.
Bylo možné je pokládat za »generálku« před červnovými volbami parlamentními; ty přicházejí nečekaně poté, co se v důsledku sporů o účast Nizozemí ve válce v Afghánistánu rozpadla 20. února tohoto roku stávající velká vládní koalice.
»Co je možné v Haagu a Almere, je možné v celé zemi,« prohlásil po komunálních volbách mediálně žádaný Gert Wilders, šéf nejsilnější nizozemské krajně pravicové strany PVV (Partij voor die Vrijheid – Strana svobody). Wilders, fanatický antiislamista a šovinista, je totiž »na koni«. Jeho PVV, prosazující mimo jiné zákaz koránu a mešit, vytváření domobran na ochranu před přistěhovalci, neprodyšnost vnějších hranic Unie, ale třeba také »vyloučení zkorumpovaných států, jako jsou Rumunsko a Bulharsko z EU«, je na vzestupu, který má dopad i v sousední Belgii. Už při loňských volbách do Evropského parlamentu získala PVV na 17 procent hlasů, aktuální prognózy jí přisuzují přes 20 procent pro volby červnové. Při komunálních volbách kandidovala PVV jen ve dvou městech, v Haagu a Almere. Zatímco v Haagu obsadili pravicoví extremisté druhé místo, v Almere byli první před sociálními demokraty.
Pokračování »

Vítězství Viktora Janukovyče ve 2. kole prezidentských voleb na Ukrajině potvrdilo skutečnost, na kterou KSČM upozorňovala dlouhodobě.

Takzvané barevné revoluce, které proběhly v řadě zemí, žádné pozitivní sociální změny lidem nepřinesly.
Po pěti letech vlády představitelů oranžových , kteří se dostali k moci v důsledku popření původních výsledků voleb a masivní protiruské kampani podporované Západem, se Ukrajina dostala až na samý pokraj ekonomického bankrotu. Pravděpodobnost, že by i současné volební výsledky mohly být zpochybněny jakýmsi opakováním oranžové revoluce , je velmi malá. Přesto lze očekávat ze strany ve volbách poraženého tábora nejrůznější obstrukce, kterými se budou snažit zabránit předání moci nově zvolenému prezidentovi. Možnost, že se podaří vyvést do ulic statisíce lidí pod novými líbivými hesly a sliby, však byla zničena korupcí, nekvalifikovanou ekonomickou politikou, bolestným propadem sociální situace širokých vrstev společnosti a rozhádaností oranžových. Stejně tak skutečnost, že pozorovatelské mise včetně OBSE označily průběh 2. kola prezidentských voleb za čestný, transparentní a odpovídající demokratickým standardům , znemožňuje zpochybnění voleb obviněními z podvodů a naznačuje, že Západ tentokrát útoky proti volebnímu vítězství V. Janukovyče nepodpoří. Hrozí však jiné nebezpečí. A to, že nejrůznější manipulátoři a političtí dobrodruhové začnou živit vlnu divokého nacionalismu.

Právě nacionalismus a šovinismus umožňuje gruzínskému prezidentovi M. Saakašvilimu udržovat se při moci. Něco podobného vidíme v současnosti i v Moldavsku. V případě Ukrajiny by však sázka na nacionalismus mohla vést k rozdělení země, a dokonce k občanské válce. Proto je dnes bezpodmínečně nutné, aby všechny demokratické síly v Evropě podporovaly a požadovaly demokratické uznání výsledků voleb a předání moci do rukou toho, který zvítězil. Ukrajinský lid má právo svobodně rozhodnout o podobě své vnitřní i zahraniční politiky. Ukrajinský lid má právo, aby jeho vláda respektovala vůli většiny, a nikoliv zájmy skupinky zkorumpovaných politiků a oligarchů. Ukrajinský lid má právo, aby po letech často velmi nedůstojných hádek a bojů uvnitř politických elit země nastoupila na cestu stability a rozvoje. To je možné jen tehdy, když země využije své základní výhody - bude otevřena vzájemně výhodné spolupráci jak směrem k Evropské unii, tak ke svému tradičnímu partnerovi a sousedovi, Rusku.

Jde o problém, který v Německu patří už po měsíce k tematickým stálicím médií; o problém, jenž jako by se České republiky netýkal, ovšem zprostředkovaně se jí týká více, než by si kdo myslel. Ostatně nejen České republiky - rovněž tak Polska a dalších evropských zemí.

Ve Spolkové republice se klube na svět instituce s názvem Centrum proti vyhánění, jež má vzniknout na bázi nadace Útěk, vyhnání, smíření . Centrum prý má být zřetelným znamením připomínajícím bezpráví vyhnání . Tím je myšlen poválečný odsun většiny německého obyvatelstva z různých států střední a východní Evropy. Není tedy náhodné, že ve třináctihlavé správní radě nadace mají zasednout také tři zástupci tzv. Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen - BdV), tedy střechové organizace pro tzv. landsmanšafty, z nichž největším a nejvlivnějším je tradičně sudetoněmecký. Jedním z oněch tří měla být Erika Steinbachová, předsedkyně BdV. Pokračování »

Jakkoli nejdůležitějšímu subjekty zahraniční politiky jsou státy, své zájmy a cíle na mezinárodní úrovni prosazují i jiné organizace a instituce - mezinárodní státní organizace, nadnárodní koncerny, banky, ale také politické strany, sociální, politická a jiná zájmová hnutí.

Jinými slovy, zahraniční politika nikdy nebyla jen výsadou politiky státní či vládní, a tento fenomén nabývá na závažnosti s pronikavými změnami, jež ve světě nastaly a nastávají zejména v posledních deseti letech: války a jiné konflikty rozpoutávané USA, boj velmocí o zdroje surovin, znehodnocení OSN, bezprecedentní porušování mezinárodního práva, podstatné rozšíření Evropské unie a její zásadní obrat k ekonomickému neoliberalismu a militarizaci, ekonomická krize, klimatické změny.

Pokračování »

Dne 29. 7. 2009 se uskutečnily v Moldavské republice předčasné parlamentní volby.

Parlamentní volby v této zemi se konají již podruhé za poslední čtyři měsíce. Parlament zvolený 5. dubna, ve kterém měli komunisté většinu 60 křesel ze 101, nebyl schopen pro nekonstruktivní postoj opozice zvolit novou hlavu státu. Ke zvolení kandidáta navrhovaného komunistickou stranou chyběl jeden jediný hlas.

Předčasné volby opět vyhráli komunisté s velkou převahou, i když ztratili většinu v parlamentu, který sestává ze 101 mandátů.

Průběh předčasných voleb jsme sledovali s velkým zájmem. Tyto volby se uskutečnily v souladu s volebním zákonem a podle pozorovatelů OBSE kultivovaně, demokraticky a podle evropských standardů. Výsledek, kterého dosáhli moldavští komunisté - podpora od více než 45 % voličů, je nezpochybnitelným důkazem úspěšnosti politiky KS Moldavska, která nesla vládní zodpovědnost ve velmi složité hospodářské i politické situaci.

Jsme si plně vědomi možných úskalí dalšího politického vývoje v Moldavsku. Tím více si vážíme realistického postoje Strany komunistů Moldavska, která jediná navrhuje schůdné řešení složité situace. Základem tohoto řešení je vytvoření stabilního vedení země, nikoliv odmítání a vylučování nejsilnější politické strany z účasti na vládě. Rozdělování společnosti není řešením pro stabilitu a úspěšný vývoj Moldavské republiky. Věříme, že takový postoj zaujmou nejen další politické strany v Moldavsku. Stupňování napětí v zemi může přinést jen prohloubení hospodářských i politických potíží země a oslabí postavení Moldavské republiky v nových geopolitických podmínkách.

Vojtěch FILIP, předseda ÚV KSČM

Jiří MAŠTÁLKA, místopředseda ÚV KSČM

Rusko zůstává v EU jablkem sváru. Rozsáhlá Zpráva Titre o stavu transatlantických vztahů po volbách v USA, kterou před dvěma týdny předkládal Evropskému parlamentu Commission (AFET) Výbor pro zahraniční věci, uvádí, že si Unie uvědomuje význam Ruska jako sousední země, jeho provázanost s EU a jeho úlohu hlavního hráče na regionální i globální úrovni a zdůrazňuje význam budování konstruktivní spolupráce s Ruskem .

Dodává, že je nutné koordinovat přístup k jakékoli reformě evropské bezpečnostní struktury a domnívá se, že vývoj této struktury, která také zahrnuje mezinárodní dohody, jako je Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, se musí řešit v dialogu s Ruskem . Jenže jedním dechem připojuje výzvu, aby EU a USA vypracovaly společnou strategii pro šest východoevropských zemí (Moldavsko, Ukrajina, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán a Bělorusko) s cílem dosáhnout podstatných a trvalých výsledků při provádění nového východního partnerství a černomořské synergie . Tedy EU a Spojené státy mají vypracovat společnou strategii pro oblast postsovětského prostoru, kde mají působit bez Ruska. Bez Ruska ale může také znamenat proti Rusku.

Obdobně dvojsmyslně vypadají kroky v oblasti energetické bezpečnosti. I když zima ukázala, že problémy s dodávkami plynu jsou převážně na Ukrajině, jednání o zlepšení situace minulý měsíc vyústilo v dohodu o modernizaci tranzitní sítě na Ukrajině tak, aby byla zvýšena spolehlivost a kapacita. Na konferenci 23. března podepsali zástupci Evropské komise, ukrajinské vlády a mezinárodních finančních institucí společné prohlášení, v němž vyjadřují podporu modernizaci a rozvoji ukrajinského tranzitního systému. Přitom problémem dodávek nebyla kapacita sítě, ale neplacení plynu ze strany Ukrajiny. Navíc z dohody bylo vyloučeno Rusko, což jasně ukazovalo na protiruské geopolitické hry, které nemají nic společného s bezpečností dodávek plynu. To ale ukázalo na neuvěřitelnou naivitu těch, kteří za režie českého předsednictví, konkrétně ministra průmyslu a obchodu Martina Římana, onu dohodu EU a Ukrajiny připravili: čí plyn do nových trub budou dávat, když se nedohodnou s Ruskem?

A tak by bylo možné pokračovat. Evropa se zmítá mezi zaslepenou rusofobií politických elit v postsocialistických zemích svého středovýchodu a pragmatismem států s velkými ekonomikami, tedy Německem, Francií a Itálií. Ony staré země Unie mnohem lépe chápou potřeby nové doby. Cítí provázanost osudu v globální ekonomické krizi i potřebu vzájemné spolupráce při hledání cesty z krizové pasti. Vidí, že Rusko již od loňského roku utratilo na záchranu svého bankovního sektoru a reaktivní stabilitu rublu přibližně 200 miliard dolarů - čímž platí za svoji provázanost se Západem. V Berlíně, Paříži i v Římě chápou mnohem lépe než v Praze, že rozbití spolupráce s Ruskem otočí mohutné surovinové zdroje Sibiře a otevře ruský trh novým ekonomikám Východu. A bez spolupráce s Ruskem nebude EU konkurenceschopná na světovém trhu budoucnosti.

Lze ovšem předpokládat, že mnozí z těch, kdo dnes nevynechají jedinou příležitost pro to, aby pomluvili Rusko, převléknou kabát či ztichnou v případě, že Spojené státy změní vůči Rusku svoji politiku. Nový prezident USA Barack Obama se snaží zbavit svoji zemi zátěže, kterou na zahraniční politiku vložil avanturismus vlády George Bushe. S tím souvisí i praktikování politiky dvojího metru vůči Rusku a pohrdání jeho oprávněnými zájmy. Na červenec se chystá Obamova návštěva v Moskvě. Jeho jednání s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem naznačí, zda EU nalezne vůči Rusku jednotný jazyk.

Současná světová hospodářská krize zřejmě příliš nezajímala účastníky londýnské schůzky lídrů skupiny G20 - zástupců největších světových ekonomik.

Náklady na tuto monstrózní akci byly totiž vyčísleny na nepředstavitelných 19 milionů liber. Odpor k tomuto nehoráznému plýtvání penězi daly v Londýně najevo tisíce demonstrantů. Bohužel, protesty se místy neobešly bez násilí. Výsledkem byly desítky potlučených a zraněných demonstrantů a dokonce jeden mrtvý, který během protestní akce zkolaboval a lékaři u něj po převozu do nemocnice konstatovali zástavu srdce.

I na příkladu tohoto londýnského summitu vidíme, jak lhostejný je život obyčejných lidí těm, kteří nynější krizi způsobili především kapitánům světového finančního průmyslu. Nejenže rozhazují milióny v době, kdy ostatní musí šetřit, kdy tisíce a tisíce lidí přicházejí denně o práci a ocitají se na mizině, oni ještě navíc nepřipustí naprosto žádný protest. V momentě, kdy už k němu dojde, tvrdě a nekompromisně zasáhnou. A aby náhodou lídři skupiny G20 netrpěli hlady, pohoštění pro ně zajišťoval populární šéfkuchař Jamie Oliver, jehož speciální menu nabídlo hostům například skotského lososa či velšské jehněčí.

Ani tohle však úspěšnost zmíněnému summitu nezajistilo. Účastníci si mezi sebou v podstatě jen tak nezávazně povídali, protože na žádných konkrétních krocích, které by pomohly řešit krizi, se nedohodli.

V době, kdy dochází k nebývalému oživení vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem, kdy ruský a americký prezident zahajují v oboustranném zájmu kvalitativně zcela novou etapu rusko-americké spolupráce, vane z Evropského parlamentu vůči Rusku neuvěřitelný, anachronistický chlad.

Na plenárním zasedání EP konaném ve středu 1. dubna (ne, nebyl to apríl!) byl projednáván návrh zprávy týkající se doporučení parlamentu Radě týkajícího se nové Dohody mezi EU a Ruskem . Autor zprávy, polský poslanec Janusz Onyszkiewicz, předvedl, jak se pravicově-konzervativní většina v EP dívá na současné Rusko v kontextu soudobé kapitalistické krize, jež zasáhla celý svět. Předvedl, jak lze stále živit studenou válku , ačkoliv svět už je úplně někde jinde, a stejně tak Rusko, jež už nelze přeměřovat zetlelým metrem věčných studenoválečníků . Bohužel je tato zpráva jedním z nejdůležitějších dokumentů, kterým se EP zabývá na konci své pracovní periody.

Neuvěřitelné školení Ruska, jak by se mělo chovat, co by měla dělat jeho vláda, co a jak by Rusové měli dodržovat, splnit, zavázat se… Dávno vyčpělé obviňování z nepřiměřeného protiútoku Ruska v Gruzii , zpochybňování připravenosti Ruska budovat spolu s EU společný prostor bezpečnosti v Evropě , údajně závažné pochybnosti o ruských standardech v soudnictví , dokonce obviňování z vážného systematického porušování lidských práv, včetně mimosoudních poprav, mučení a násilných zmizení , ale také z toho, že jen a jen Rusko stojí za nedávnou krizí dodávek plynu do Evropské unie . A bylo by možné ve stejném duchu pokračovat.

Citovanou zprávu pokládám za natolik nehoráznou, že jsem kolegy poslance na plénu upozornil, že tato zpráva, bude-li přijata, zcela určitě nepřispěje ke zlepšení vzájemných vztahů mezi Ruskem a EU. Připomněl jsem že Rusko je na jedné straně kritizováno za jeho program podpory ruských občanů v zahraničí, ale na druhé straně je zamlčováno, jaké postavení mají v EU tzv. neobčané , zejména osoby ruské národnosti žijící v Pobaltí. Hodnocení konfliktu mezi Gruzií a Ruskem a rovněž tak role Ruska v tzv. plynové krizi jsem označil za velmi neobjektivní, což je závěr, který lze dnes už snadno prokázat. Domnívám se, že pravicová většina v EP, jejímž jednotícím rysem je militantní antikomunismus a protiruský šovinismus, je jaksi mimo prostor a čas. Zatímco levice v EP považuje dobré, na objektivitě založené a vyvážené vztahy s Ruskem za klíčovou otázku, kolegové z druhé strany politického spektra jsou bohužel jiného mínění. To není pro Unii a její členské státy dobré.

KSČM má se Socialistickou stranou arabské obrody (Baath) uzavřenou dohodu o spolupráci, která platila na dva roky (2007-2009).

Ve dnech 22. 2.-27. 2. společně se s. Hassanem Charfo, vedoucím oddělení mezinárodní politiky, uskutečníme na pozvání syrské strany návštěvu Sýrie a Libanonu. Jedním z hlavních cílů návštěvy je posouzení dosavadních zkušeností z plnění smlouvy s Baath a její další prodloužení .

Baath je panarabskou stranou, která byla založena v roce 1947 v Sýrii. Jednotlivé pobočky, které jsou v mnoha arabských státech, mají svá Regionální vedení . Všechny pobočky dohromady jsou vedeny Národním vedením . V Sýrii se dostala k moci v březnu 1963, v Iráku v únoru téhož roku. Od tohoto roku prožívala v Sýrii až do roku 1970 vnitřní politické a ideologické problémy, které vedly k nápravnému hnutí, jež vedl prezident Háfiz Al Asad. Tyto problémy se odrazily horizontálně ve všech strukturách strany v ostatních arabských zemích. Strana se rozštěpila na dvě nespřátelené části, první, která byla vedena Damaškem a druhá (konzervativnější) byla vedena Bagdádem. Tato strana je sociálního a národního charakteru. Vychází z toho, že je nutno sjednotit arabský národ, který je rozštěpen ve dvaadvaceti státech. Její ústřední heslo - arabská jednota, svoboda a socialismus. Členská základna v Sýrii čítá více než jeden milion členů.

Ideologické a politické pozadí lze shrnout následovně. Kolonialismus ve své staré podobě rozštěpil arabský národ na základě Sykes-Picotovy dohody z roku 1916, na jejíž základě byly arabské země rozděleny mezi Francouzi a Brity, a to namísto svobody a nezávislosti, které slibovaly tyto mocnosti, když Arabové povstanou proti Otomanské říši (jako známá mnichovská zrada z naší historie). Neokolonialismus podřizuje arabský národ imperialistickým zájmům. USA usilují o svoji nadvládu v této oblasti, která je velmi bohatá na přírodní zdroje. Ekonomický rozvoj je nutným předpokladem k vybudování socialismu, správně tvrdí. Od roku 1970 začala budovat základ moderního státu a usilovala o pluralitní politický systém. V tomto směru byla vytvořena Národní pokroková fronta, v jejímž rámci si každá strana zachovává svoji nezávislost. Kolem vytvoření Národní pokrokové fronty existovaly v rámci strany Baath velké rozpory, které byly nápravným hnutím vyřešeny. Rozhoduje se tam o základních otázkách, ovlivňujících vývoj v zemi. Tato fronta zpočátku představovala pět politických stran včetně dvou komunistických. V současnosti jich má deset. Ve společnosti hrají masové organizace velkou roli v politickém životě. Lidová rada (parlament) reprezentuje syrský lid prostřednictvím voleb. Voleb se zúčastňují Syřané na základě kandidátky Národní pokrokové fronty, kde je velký prostor pro nezávislé. Lidová rada, jež zahrnuje 250 poslanců, z nichž 132 patří straně Baath, 83 je nezávislých a zbytek patří stranám Národní pokrokové fronty. Komunisté mají osm poslanců a dva ministry (ministerstvo zavlažování a ministerstvo místního rozvoje). 51 % z této Lidové rady je určeno dělníkům a rolníkům.

Sýrie je proti hegemonistickým politikám, podporuje boj palestinského, iráckého a libanonského lidu za svobodu a nezávislost. To je právě ten důvod, který Sýrii způsobuje ekonomický a politický tlak ze zahraničí. Arabský národ ve všech arabských zemích je jednotný a podporuje vlády, které pokračují v této cestě. Ale arabské režimy nejsou jednotné, protože každá vláda usiluje při posílení své pozice o zahraniční podporu. Proto tyto režimy nejsou schopny čelit zahraničním agresím. Mnoho z nich má i dobré styky s Izraelem. Sýrie pomáhala Libanonu, když Libanon potřeboval pomoc v době občanské války. Pravicové síly, které usilují o posílení amerických pozic na Středním východě, se snaží oslabit bratrské vztahy mezi Sýrií a Libanonem, aby zároveň odpoutaly pozornost od základního rozporu na Středním východě. Sýrie usiluje o komplexní mírové řešení, ale mír vyžaduje dvě strany, které by chtěly míru dosáhnout. Sýrie souhlasí s principem výměny území za mír, který přijal Summit arabských států v roce 2002. Izrael chápe tento proces jako příležitost k oslabení utiskované a okupované strany. Izrael odmítá plnit příslušné rezoluce OSN i dohody, které sám podepsal s Palestinci, a snaží se nahradit palestinský stát palestinskou strukturou, která by stále byla závislá na Izraeli, která by de facto představovala komunální jednotku v rámci státu Izrael. K tomuto cíli se neštítí jakýchkoli masakrů a lidských hrůz. Podpora USA Izraeli je bezbřehá. Jakýkoli stát na zeměkouli může být sankcionován - kromě Izraele.

Usnesení 10. sjezdu strany Baath sice znamená otevřenost a uvolnění tržního mechanismu v ekonomické sféře, ale v žádném případě neznamená privatizaci strategických podniků v Sýrii. Toto usnesení usiluje o udržování růstu HDP v průměru 5-7 % a o snížení růstu populace, která v současné době činí 18 milionů.

Sýrie a Irán se v očích Američanů mění ze států osy zla na státy, které musejí hrát základní roli při řešení problémů Středního východu. Koncem 70. a počátkem 80. let Sýrie byla obětí fundamentalistického terorismu. Sýrie odolala těmto útokům a zlikvidovala síly temnoty. Tyto síly byly podporovány stejnými mocnostmi jako podvratné síly v Afghánistánu v době bipolárního světa. Sýrie je dnes paradoxně obviňována z podpory terorismu ze strany těch mocností, které nedávno samy v Sýrii podporovaly terorismus. Tato obvinění ve skutečnosti představují nátlakový prostředek, jak zapojit Sýrii do vystoupení proti rezistenci v Iráku a v Libanonu.

Sýrie, po izraelské agresi proti Gaze, přerušila nepřímá jednání s Izraelem, která byla vedena prostřednictvím Turecka. Přímá jednání měla být zahájena po prezidentských volbách v USA. Prezident Asad prohlásil, že s vrahem (E. Olmertem) už nebude jednat. Lze očekávat, že po parlamentních volbách v Izraeli, vyhraje-li vláda, která by usilovala o mír, tato jednání ohledně navrácení okupovaných Golanských výšin budou obnovena.

Strana demokratického socialismu (PDS) prožívala v uplynulých letech podobné problémy jako KSČM.

V současné době je jedním z našich blízkých partnerů v politickém klubu Evropské sjednocené levice/Severské zelené levice (GUE/NGL) v Evropském parlamentu. Následující souhrn vývoje této politické strany v posledních dvaceti letech může být zajímavý i pro nás.

Založení strany Die Linke.PDS, resp. vyvrcholení procesu sjednocování levice ve Spolkové republice lze označit za důsledek sociálněekonomických problémů a krizových jevů v německém stranickopolitickém systému. Připomeňme základní východiska:

Na podzim roku 2002 proběhly v SRN volby do Spolkového sněmu, ve kterých zaznamenala Strana demokratického socialismu (PDS) výrazný neúspěch (čtyři procenta odevzdaných hlasů a jen dva mandáty). Tento chabý volební výsledek byl v jistém paradoxním rozporu se sociálněekonomickou situací v Německu. Tlak neoliberalismu, způsobující stále větší odbourávání sociálních práv a vymožeností, vyvolával pnutí v německé sociální demokracii (SPD), v odborech a sociálních hnutích.

U SPD byl už v 80. letech zaznamenávám pravicový programový obrat, jenž se vyhrotil po vstupu SPD do velké koalice v roce 1998. Reakcí na neoliberální reformy vládnoucích sil a politických stran bylo stále se prohlubující poznání, že proti neoliberalismu, prosazovanému i ze strany vedení SPD, je zapotřebí postavit novou, celospolkovou politickou sílu. Toto poznání vycházelo také z problémů, které se týkaly programové orientace a činnosti odborů, sociálních hnutí a slabosti PDS jako celospolkové strany (včetně určitých tendencí v PDS přizpůsobovat se neoliberálnímu vývoji).

Ukázalo se, že PDS, jejíž výstavba v tzv. starých spolkových zemích nebyla úspěšná, reagovala s velkým zpožděním na celospolkové krizové procesy, projevující se od konce 90. let. PDS se sice osvědčila s velkým náskokem jako obhájce zájmů občanů v zemích bývalé NDR, ovšem na západě Německa měla stále marginální vliv. Zároveň je ale třeba připomenout, že v letech 1990/1991 na PDS nesázel nikdo ani na východě Německa: z více než dvou milionů členů někdejší SED vystoupilo v krátké době na 95 % členů (koncem roku 2004 měla PDS na 62 000 členů, z toho 4500 ve starých zemích ).

PDS na východě reagovala na hledání nových cest, na zájmy zaměstnanců velkých podniků, vládní zásahy ve prospěch zaměstnavatelů, privatizaci veřejného sektoru apod., ovšem bez celospolkového přesahu, jenž nebyl možný právě kvůli nedostatečné reprezentaci a velmi problematickému oslovování veřejnosti na západě Německa. Velmi těžce se v PDS rodil nový program. Ten byl přijat v říjnu roku 2003.

Zatímco starý program z roku 1993 byl označován za kompromis mezi moderním socialismem a tradicemi státněsocialistického marxismu , nový program spojil hodnoty demokratického socialismu s demokraticko-socialistickou reformní politikou. Svým prosazováním hodnoty rovnosti ve svobodě a orientací na rozsáhlé změny majetkových a mocenských poměrů se PDS mohla výrazně odlišit od SPD, což však byl zatím stále jen předpoklad pro budoucí úspěšnou politiku na západě Německa.

Při konfrontaci s neoliberalismem se stále více německých občanů vyslovovalo pro politické změny. Jako nutná se jevila potřeba nové levicové celospolkové politické strany. Výše uvedené kritické levicové iniciativy, vznikající na západě, neměly místo ve stávajících (západních) politických stranách. Zejména levicově orientovaní odboráři se vyslovovali pro etablování nového politického adresáta .

Kritické levicové společenské hnutí na západě Německa bylo od roku 2004 rozděleno zejména mezi Spolek Práce a sociální spravedlnost (Verein Arbeit und soziale Gerechtigkeit - ASG) a Volební alternativu (Wahlalternative - WA). ASG bylo možné označit za diskusní kruh levicových členů zejména odborového svazu IG-Metall, kteří byli zároveň členy SPD, přičemž územním těžištěm tohoto hnutí bylo jihozápadní Německo (především Bavorsko) . Volební alternativa, činná především na severozápadě, představovala seskupení odborářů, levicových intelektuálů, vědců a publicistů se stranickými zkušenostmi z SPD, PDS a Zelených.

Stále konkrétnější podobu dostával projekt nové celospolkové silné levicové strany. K tomuto projektu výrazně přispěly závěry 1. Německého sociálního fóra, které se konalo v červenci 2005 v Erfurtu. Zde došlo k základnímu konsenzu levice včetně PDS, kde sílily hlasy po změnách ve vedení strany a po nových formách práce na veřejnosti v celospolkovém záběru.

Neoliberální politika, se kterou přišla Schröderova vláda v rámci tzv. Agendy 2010 v březnu roku 2003, jež byla označena levicí za generální útok neoliberalismu proti širokým vrstvám obyvatelstva , se stala katalyzátorem sjednocovacího procesu levice nejprve na západě. Mezi skupinami a hnutími, působícími dosud odděleně, se začaly projevovat výrazné solidární tendence, vytvářející podmínky pro vytvořené společné platformy; to se týkalo především ASG a WA.

Zajímavý a poučný byl vývoj Volební alternativy. Ta byla etablována na jaře roku 2004, a to způsobem jedinečným v historii Spolkové republiky. WA se formovala dalekosáhle bez osobní komunikace a její struktury vznikaly skoro výhradně za pomoci elektronických médií, tedy internetu a elektronické pošty. Levicovými politology bylo konstatováno, že politický marketing využívající webových stránek a elektronických adres vedl k sebe sama posilujícímu, expanzně rostoucímu řetězci událostí, jež ve svém působení nemá v SRN obdoby . Například počet odběratelů elektronických novin WA vzrostl z 1500 k 15. březnu 2004 na více než 3000 k 21. březnu toho roku, a v červnu 2004 bylo už na 10 000 abonentů.

V červenci roku 2004 došlo ke sjednocení ASG a WA v úředně registrovaný spolek a 22. ledna 2005 vznikla WASG jako politická strana. Tak byla vytvořena základna - po vyhlášení nových voleb do Spolkového sněmu a poté, co byla oznámena kandidatura Oskara Lafontaina a Oskara Gysiho - pro etablování nové silné celospolkové levicové strany. Velkou většinou bylo nejprve rozhodnuto ve WASG o sjednocení s PDS. PDS rozhodla na svém sjezdu 17. července 2005 velkou většinou hlasů (74,6 %) o sjednocení s WASG a přejmenování PDS na Die Linke.PDS.

Na světě tak byla nová celospolková politická strana. Budiž připomenuto, že silná levicová politická strana nalevo od SPD a vedle strany komunistické nebyla v Německu od roku 1917, kdy v dubnu toho roku vznikla Nezávislá sociálnědemokratická strana Německa (USPD) jako projev nesouhlasu se stávající SPD, jejíž vedení schvalovalo první světovou válku. (Poznamenejme však, že v Die Linke.PDS existuje stále silná tzv. komunistická platforma.)

Vliv Die Linke.PDS bylo možné rychle zaznamenat především při následných volbách do Spolkového sněmu (Die Linke.PDS získala v září roku 2005 8,7 % hlasu a 54 mandáty!) i do zemských sněmů, kdy Die Linke.PDS vybojovala - s výjimkou Bavorska - zastoupení i v tzv. starých spolkových zemích.

Do voleb do Evropského parlamentu jde Die Linke silná, i když uvnitř působí silné názorově vyhraněné proudy. V dubnu bude na sjezdu v Essenu schvalována kandidátka Die Linke do EP. Jsou důvody se domnívat, že strana bude patřit k páteři (co do počtu poslanců) politické skupiny GUE/NGL. Je pravděpodobné, že svoji pozici ze současných sedmi poslanců ještě posílí. Přejme si společný úspěch levice v nadcházejících volbách do EP.