Vítězství Viktora Janukovyče ve 2. kole prezidentských voleb na Ukrajině potvrdilo skutečnost, na kterou KSČM upozorňovala dlouhodobě.

Takzvané barevné revoluce, které proběhly v řadě zemí, žádné pozitivní sociální změny lidem nepřinesly.
Po pěti letech vlády představitelů oranžových , kteří se dostali k moci v důsledku popření původních výsledků voleb a masivní protiruské kampani podporované Západem, se Ukrajina dostala až na samý pokraj ekonomického bankrotu. Pravděpodobnost, že by i současné volební výsledky mohly být zpochybněny jakýmsi opakováním oranžové revoluce , je velmi malá. Přesto lze očekávat ze strany ve volbách poraženého tábora nejrůznější obstrukce, kterými se budou snažit zabránit předání moci nově zvolenému prezidentovi. Možnost, že se podaří vyvést do ulic statisíce lidí pod novými líbivými hesly a sliby, však byla zničena korupcí, nekvalifikovanou ekonomickou politikou, bolestným propadem sociální situace širokých vrstev společnosti a rozhádaností oranžových. Stejně tak skutečnost, že pozorovatelské mise včetně OBSE označily průběh 2. kola prezidentských voleb za čestný, transparentní a odpovídající demokratickým standardům , znemožňuje zpochybnění voleb obviněními z podvodů a naznačuje, že Západ tentokrát útoky proti volebnímu vítězství V. Janukovyče nepodpoří. Hrozí však jiné nebezpečí. A to, že nejrůznější manipulátoři a političtí dobrodruhové začnou živit vlnu divokého nacionalismu.

Právě nacionalismus a šovinismus umožňuje gruzínskému prezidentovi M. Saakašvilimu udržovat se při moci. Něco podobného vidíme v současnosti i v Moldavsku. V případě Ukrajiny by však sázka na nacionalismus mohla vést k rozdělení země, a dokonce k občanské válce. Proto je dnes bezpodmínečně nutné, aby všechny demokratické síly v Evropě podporovaly a požadovaly demokratické uznání výsledků voleb a předání moci do rukou toho, který zvítězil. Ukrajinský lid má právo svobodně rozhodnout o podobě své vnitřní i zahraniční politiky. Ukrajinský lid má právo, aby jeho vláda respektovala vůli většiny, a nikoliv zájmy skupinky zkorumpovaných politiků a oligarchů. Ukrajinský lid má právo, aby po letech často velmi nedůstojných hádek a bojů uvnitř politických elit země nastoupila na cestu stability a rozvoje. To je možné jen tehdy, když země využije své základní výhody - bude otevřena vzájemně výhodné spolupráci jak směrem k Evropské unii, tak ke svému tradičnímu partnerovi a sousedovi, Rusku.

Jde o problém, který v Německu patří už po měsíce k tematickým stálicím médií; o problém, jenž jako by se České republiky netýkal, ovšem zprostředkovaně se jí týká více, než by si kdo myslel. Ostatně nejen České republiky - rovněž tak Polska a dalších evropských zemí.

Ve Spolkové republice se klube na svět instituce s názvem Centrum proti vyhánění, jež má vzniknout na bázi nadace Útěk, vyhnání, smíření . Centrum prý má být zřetelným znamením připomínajícím bezpráví vyhnání . Tím je myšlen poválečný odsun většiny německého obyvatelstva z různých států střední a východní Evropy. Není tedy náhodné, že ve třináctihlavé správní radě nadace mají zasednout také tři zástupci tzv. Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen - BdV), tedy střechové organizace pro tzv. landsmanšafty, z nichž největším a nejvlivnějším je tradičně sudetoněmecký. Jedním z oněch tří měla být Erika Steinbachová, předsedkyně BdV. Pokračování »

Jaký byl rok 2009 pro evropské levicové strany, které působí v zemích EU?

Některé z nich neuspěly podle svých představ v jarních eurovolbách, některé ale zaznamenaly, zvláště Die Linke, posílení pozice v podzimních volbách do národních parlamentů.

Jiří Maštálka: Jako místopředseda ÚV KSČM i jako poslanec EP jsem v loňském roce absolvoval řadu setkání i konferencí, jak před volbami do EP, tak i po nich. Otevřeně řečeno, kromě představitelů Die Linke nikdo nebyl před volbami do EP příliš velkým optimistou. Skepse se ukázala být oprávněná. Účast voličů v sedmadvacítce byla minimální a vítězily strany, které přinášely především rychlé, řekl bych instantní, neoliberální koncepty řešení. Při debatách na levici vyplynuly některé úkoly pro nadcházející období: Především levicové strany nesmějí ztrácet, ale naopak konkretizovat svou identitu. Nejde jen o programy, ale i o reálnou politiku, ve které se často levicové strany ztrácejí až do sociálnědemokratické rozbředlosti. Debakl italských levicových stran přinesl i další doporučení pro levici - je nezbytná jednota levice alespoň v principiálních otázkách, které se týkají nejen fungování Evropské unie. Třetím mementem pro nadcházející období je povinnost levice prolomit informační bariéru, ve které se většina levicových stran nachází. Nejkřiklavějším příkladem je samozřejmě Itálie, kde svoboda slova je zúžena na svobodu slova povolenou Berlusconim. Neobstojí ale pouhé výmluvy, že veřejnoprávní, ale i privátní média informace zkreslují, nebo jako v ČR používají cenzuru mlčením . Levice musí (a jak je vidět na příkladu nejen Die Linke) umět kombinovat informaci pomocí internetu s klasickou kontaktní kampaní a velkými akcemi protestu. To ukazuje i řecký příklad.
Pokračování »

Ve svém příspěvku uveřejněném v Naší pravdě dne 30. listopadu ( Landsmanšaft a spol. po Lisabonu ) jsem poukázal na to, že problematiku tzv. Benešových dekretů a zejména velmi nebezpečného práva národních skupin se budou snažit prosazovat v evropské agendě , tedy především na úrovni Evropského parlamentu, němečtí a maďarští nacionalisté v čele s mluvčím Sudetoněmeckého landsmanšaftu Posseltem.
Pokračování »

Krajně pravicové strany v Evropě usilují o sjednocení, a to v podobě nadnárodní evropské politické strany , jejíž činnost by byla financována z prostředků Evropské unie.

V souvislosti se značným nárůstem pravicového extremismu v řadě členských států EU jde o jev nikoli udivující, nicméně vyvolávající značné znepokojení.

Jak už svého času informovala některé média, dne 25. října letošního roku byl v Budapešti prezentován krajně pravicový integrační projekt nesoucí název Svaz evropských nacionálních hnutí , na jehož vzniku se podílely strany z pěti evropských zemí. Z Maďarska to byl extremistický Jobbik (jenž má své zástupce v Evropském parlamentu, neboť při posledních volbách získal téměř 15 procent hlasů!), který dnes platí za jednu z nejdynamičtějších krajně pravicových stran v Evropě a jeho úloha při podněcování maďarského nacionalismu na Slovensku, v Srbsku, Rumunsku a jinde, je nepřehlédnutelná. Lze také konstatovat, že Jobbik, jehož nacionalistickou politiku orientovanou na maďarské menšiny v okolních zemích je výrazně podporována Sudetoněmeckým landsmanšaftem, je nosnou silou nového nadnárodního seskupení.
Pokračování »

Poté, co Evropská rada vyslovila souhlas s výjimkou pro Českou republiku ohledně působnosti Listiny základních práv EU,

vyprodukovalo sudetoněmecké krajanstvo, především pak jeho mluvčí, poslanec EP Bernd Posselt, několik takřka euforických prohlášení, prezentujících tuto skutečnost jako vítězství sudetských Němců a jejich spojenců. Tato prohlášení mají dvě roviny. Předně je v nich tvrzeno, že česká výjimka (stejná jako výjimka Velké Británie a Polska) je z hlediska intencí prezidenta Klause vlastně bezpředmětná, neboť prý jak Listina základních práv EU, tak Lisabonská smlouva jako taková se netýkají stávajících majetkových poměrů v členských státech. Tou druhou rovinou je vpravdě jásot nad tím, že dojednaná výjimka se přímo ani nepřímo netýká tzv. Benešových dekretů, což je pro sudetské Němce (ale i Maďary, pokud jde o Slovensko) podstatné z hlediska toho, že tak nedošlo ke zvýšení právní síly dekretů na unijní úrovni.

Podařilo se nám, uvedl například Posselt, prostřednictvím vlád v Berlíně, Vídni a Budapešti dosáhnout toho, že Benešovy dekrety nebyly v poznámce pod čarou zmíněny přímo ani nepřímo, ba dokonce zacementovány. Jinde B. Posselt prohlásil, že majetkoprávní dimenze Benešových dekretů nemá absolutně nic společného s Lisabonskou smlouvou a Listinou základních práv EU.

Pokračování »

Lisabonská smlouva má nabýt účinnosti 1. prosince tohoto roku.

Stane se tedy realitou a na ni bude postaveno dění v Evropské unii, jakkoli levice v Evropě (tedy nalevo od sociální demokracie) se zněním této smlouvy zásadně nesouhlasí. Důvody nesouhlasu už byly vícekrát zveřejněny a já se jimi nebudu v tomto příspěvku zabývat. Jde mi spíše o to, přiblížit některé nepolitické aspekty Lisabonské smlouvy, o které toho takzvaný běžný občan ví stále bohužel velmi málo.

Pokračování »

Česká biskupská konference rozeslala všem poslankyním a poslancům Evropského parlamentu zvoleným v České republice dokument nazvaný Prohlášení České biskupské konference k Usnesení Evropského parlamentu ze dne 17. 9. 2009 .

V průvodním dopisu mimo jiné stojí, že někteří poslanci Evropského parlamentu (EP) prosadili přijetí Usnesení Evropského parlamentu ze dne 17. září 2009, ve kterém je Litevská republika jako člen EU vyzývána k tomu, aby revidovala litevský Zákon na ochranu nezletilých osob před škodlivým vlivem zveřejňovaných informací , jehož cílem je údajně chránit děti a mládež před přímým šířením zveřejňovaných informací, které propagují homosexuální, bisexuální nebo polygamní vztahy, jelikož mají škodlivý vliv na rozvoj nezletilých osob. Česká biskupská konference upozorňuje, že toto usnesení Evropského parlamentu je varovným signálem, neboť upírá členským státům EU jejich suverénní právo, chránit své občany - děti a mládež - a podporovat rodiče při jejich výchově .

Samotné Prohlášení České biskupské konference, podepsané jejím předsedou Janem Graubnerem, obsahuje závažné obvinění, že zmíněné usnesení Evropského parlamentu ze dne 17. září 2009 zpochybňuje svrchovanost členských států EU a základy, na kterých EU vznikla, a popírá princip subsidiarity . Česká biskupská konference totiž oproti Evropskému parlamentu oceňuje přijetí tohoto (litevského - J. M.) zákona jako potřebnou iniciativu v prostoru Evropské unie, směřující k ochraně dětí i práv rodičů, neboť nepřipouští přímo šířit mezi nezletilé osoby zveřejňované informace, které propagují homosexuální, bisexuální nebo polygamní vztahy .

Vzhledem k tomu, že patřím k oněm některým poslancům EP , díky kterým bylo atakované usnesení přijato (těch některých bylo ovšem 349 včetně několika desítek lidoveckých poslanců, oproti 218 hlasů proti!), pokládám za potřebné toto usnesení přiblížit. Odmítám totiž demagogické a nekonkrétní stanovisko České biskupské konference jako celek včetně tvrzení, že EP tímto usnesením mimo jiné popírá princip subsidiarity. (Jedná se o základní zásadu práva Společenství, jejíž podstata spočívá v tom, že v oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí Společenství resp. EU činnost pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto z důvodu jejich rozsahu či účinků jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství.)

Evropský parlament reagoval svým usnesením ze 17. září na velmi sporné legislativní opatření litevských zákonodárců - konkrétně na právní normu, jejíž kontroverznost, ale hlavně vágnost je už reflektována i v samotné Litvě. Usnesení EP má dostatečně jasný i silný právní základ, opírající se jak o mezinárodní a evropské úmluvy v oblasti lidských práv, tak o příslušná ustanovení zakládacích smluv, takže nařčení z porušení zásady subsidiarity je přinejmenším scestné.

Důvody, pro které EP v závěru svého usnesení mimo jiné požádal Agenturu Evropské unie pro lidská práva o stanovisko k předmětnému litevskému zákonu a vyzval litevské zákonodárce k jeho revizi, jsou v usnesení přehledně a věcně formulovány. Evropský parlament upozornil jak na formálně-obsahové nedostatky zákona (již zmíněná vágnost, nejasnost po právní stránce, což by mohlo vést k protikladným výkladům, aj.), tak na jeho rozpor s lidskými právy a základními svobodami, přičemž zdůraznil význam, který má pro EU boj proti veškerým formám diskriminace, zejména diskriminace založené na sexuální orientaci . Evropský parlament také konstatoval, že sexuální orientace je záležitostí, na niž se vztahuje právo jednotlivce na ochranu soukromí zaručené mezinárodními, evropskými i vnitrostátními právními předpisy v oblasti lidských práv, a orgány veřejné moci by měly podporovat rovnost a nediskriminaci, přičemž by měla být zaručena svoboda projevu sdělovacím prostředkům, nevládním organizacím a jednotlivcům .

Jinými slovy: nikoli usnesení Evropského parlamentu, nýbrž stanovisko České biskupské konference má vratké nohy. A lze také vyjádřit údiv nad tím, že Českou biskupskou konferenci nenechá v klidu - pokud jde o Litvu a pobaltské státy - jen a jen jeden špatný zákon, dotýkající se sexuální orientace. Že její hlas nezazní třeba tehdy, když Pobaltím mašírují pod státní ochranou bývalí esesáci nebo když jsou plošně zbavováni občanských práv tisíce lidí - takzvaných neobčanů, tedy Rusů, žijících v Pobaltí. Třeba!

Existují důkazy, že sudetští Němci kalkulují s možností využít Lisabonskou smlouvou pro svoje cíle, za něž považují mj. právo na vlast a navrácení po 2. světové válce zkonfiskovaného majetku?

Ano, existují. Například v sobotu 10. října vydal mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu a poslanec EP Bernd Posselt oficiální tiskové prohlášení, ve kterém ostře a hanlivě napadl českého prezidenta Václava Klause a kromě toho potvrdil, že jím reprezentovaní sudetští Němci kalkulují s Lisabonskou smlouvou, respektive s Chartou základních práv EU z hlediska realizace svých cílů. K těm podle prohlášení patří především prosazování právního nároku na vlast, na její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení a práva na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců .

Jak uvedl Posselt, Václav Klaus požaduje přijetí dodatku k Lisabonské smlouvě, kterým mají být omezena lidská práva sudetských Němců , což je podle Posselta cynická hra s osudem milionů lidí zbavených práv, vyhnaných a mnohdy i zavražděných, a jejich potomků . Český prezident se podle Posselta pokouší vytlouci politický kapitál z temných nacionalistických emocí a z utrpení nevinných , což prý je hluboce antievropské a nemorální .

Budiž připomenuto, že když přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR počátkem roku své doprovodné usnesení k tzv. Lisabonské smlouvě, setkalo se to rovněž s ostrou kritikou sudetských Němců. Landsmanšaft v té době vydal prohlášení, ve kterém mimo jiné stálo, že krok české Poslanecké sněmovny ukázal, že toto téma (Benešovy dekrety) musí být konečně projednáno v přímém dialogu s postiženými sudetskými Němci a musí být dovedeno do shodně přijatelného řešení . Posselt tehdy na adresu československých prezidentských dekretů prohlásil, že je nejvyšší čas, aby tento nacionalistický odpad neblahé minulosti byl odstraněn v evropském duchu .

V tomto sále cítím z mnoha tváří a projevů uspokojení a někdy i radost z výsledků opakovaného irského referenda.

Přestože ratifikační proces Lisabonské smlouvy není ještě ukončen, chtěl bych podotknout, že uspokojení a radost budeme moci cítit teprve tehdy, pokud občané Evropského společenství potvrdí, například i v dalších volbách do Evropského parlamentu, že Lisabonská smlouva byla především v jejich prospěch, zlepšila jejich sociální podmínky, snížila nebezpečí ozbrojených konfliktů a výrazně přispěla k moderní demokratické Evropě.

Přiznám se, že výsledek opakovaného irského referenda pro mě nebyl velkým překvapením. Všichni jsme byli svědky výrazného zájmu ze strany evropských struktur, který hraničil až s nátlakem na Irsko a byl odpovídajícím způsobem podpořen i finančními prostředky.

Svým hlubokým přesvědčením jsem byl federalistou ještě v době existence společného státu Čechů a Slováků. Federalistou v nejlepším slova smyslu jsem a zůstávám. Vadí mi ale (a nejsem sám), že o tak důležitém dokumentu, jakým je Lisabonská smlouva, nemohli rozhodnout občané Evropské unie ve všech státech prostřednictvím referenda. A nemohu ani pominout skutečnost, že fakticky stejný text, kterým je Lisabonská smlouva, odmítli občané Francie, Nizozemska a také Irska. Jejich rozhodnutí bylo pominuto a pro ratifikaci byly zvoleny mechanismy sice na hranici práva, ale podle mého názoru za hranicí vkusu.

Prosadit dokument, který především dává možnosti posílit úlohu finančních institucí bez ohledu na sociální Evropu, považuji za chybu. Opakované referendum v Irsku považuji za precedent, který je nebezpečný pro celé Evropské společenství.

Čas bude našim soudcem a myslím, že ukáže, že výsledek druhého irského referenda je Pyrrhovým vítězstvím nikoliv ve prospěch občanů EU.

Přestože komisař Barroso - a mnozí z vás také - vyjádřil pochopení pro ústavní pořádek České republiky, chtěl bych velmi důrazně požádat, aby na Českou republiku - zejména na jejího prezidenta, nebyl vyvíjen jakýkoliv nátlak v rozhodovacím procesu o Lisabonské smlouvě. Česko přineslo dost obětí, aby mělo právo na čas k rozhodnutí.

Jak jsem uvedl, jsem přesvědčením federalista, jsem zastánce evropského integračního modelu, ale tento model si představuji na jiných principech a jiných mechanismech než těch, které zahrnuje Lisabonská smlouva. Jinými slovy: Ten, kdo kritizuje Lisabonskou smlouvu, nesmí být v žádném případě označován za nepřítele evropského integračního modelu.