Na svém posledním plenárním zasedání projednal Evropský parlament mimo jiné Zprávu o Unii inovací: proměna Evropy pro svět po krizi.

Tato zpráva, ačkoliv bohužel trpěla nadbytkem frází a obecně známých pravd, pojednávala mimo jiné o velmi závažném fenoménu, kterým jsou práva k duševnímu vlastnictví a jejich ochrana.

Musím konstatovat, že i tato zpráva přímo či nepřímo odrážela skutečnost, že Evropské unii stále chybí v uvedené oblasti skutečně komplexní a strukturovaný přístup a jasné vize, ať už jde o oblast práv autorských či o tzv. práva průmyslová, kde je dlouhodobou »noční můrou« patent EU. Pokud jde o stanoviska a opatření, doporučovaná ve zprávě, chtěl bych zvláště upozornit na velmi problematické uvítání úsilí Komise, která chce zabránit tomu, aby práva duševního vlastnictví představovala překážku hospodářské soutěži a inovacím. Z rozhodovací praxe Komise i Soudního dvora EU totiž jasně vyplývá, že ochraně hospodářské soutěže je už dlouhodobě dávána přednost před výkonem práv k duševnímu vlastnictví. Tady je však nebezpečný potenciál konfliktů s Listinou základních práv EU. Nedokonalost formulování ochrany práv duševního vlastnictví v Listině neznamená, že tato práva jsou jaksi »méně hodnotná«.
Pokračování »

Návrh České republiky, aby byly ze Schengenu vyloučeny dočasně země, které budou nedostatečně hájit vnější hranice EU, se nám jeví přinejmenším jako zvláštní.

Znamená to, že vůči zemím »na okraji« EU by byla uplatňována jiná pravidla než vůči státům, které mají to štěstí, že hraničí pouze se státy EU. To by dělilo země EU na státy různých kategorií podle jejich geografického umístění. A i když nelze říci, že by dnes byla v rámci EU zajištěna skutečná rovnost podmínek, například mezi původními zakladatelskými státy a nově přistoupivšími, tento návrh by zaváděl další přehrady. Nebo snad chce Ministerstvo zahraničních věcí ČR tvrdit, že by pak mohlo být podobné uzavření hranic uplatňováno například vůči Rakousku?
Pokračování »

Reakce České republiky na vyhoštění dvou diplomatů, spolupracovníků českého vojenského atašé v Kyjevě, připomíná doby dávno minulé.

Pan Schwarzenberg opět nezklamal, jako aristokrat si zřejmě vybavil letité evropské tradice diplomacie, využívané již před Napoleonem, například v době válek o španělské dědictví. Tehdy se běžně v diplomacii uplatňoval princip »oko za oko – zub za zub«, bez ohledu na to, oč šlo.

Při svých úvahách o tomto konkrétním případu pan ministr zřejmě jaksi opomenul fakt, že na Ukrajině není exministr Danylyšyn, jehož přijetí v ČR hodnotí Karel Schwarzenberg jako skutečný důvod pro vyhoštění našich diplomatů z Ukrajiny, stíhán za ryze politické, ale především za ekonomické delikty, na což KSČM opakovaně upozorňovala a s udělením azylu nesouhlasila. Ostatně i před českou ambasádou v Kyjevě vyjadřovali demonstracemi svůj nesouhlas i ukrajinští občané. Navíc se říká, že azyl panu Danylyšynovi byl udělen ministrem vnitra Radkem Johnem bez toho, aby předem informoval ministerstvo zahraničních věcí. Můžeme to proto vnímat i jako názorný příklad »boje s korupcí« v pojetí Věcí veřejných. Navíc, pokud Ukrajina nyní vyhostila české vojenské přidělence za podezření ze špionáže, jsou tyto záležitosti nesrovnatelné.

Pokud se dnes budeme řídit již zmíněnou letitou diplomatickou tradicí, vysíláme tím na východ Evropy nepříliš vstřícný signál. Pro české firmy, které by rády rozšiřovaly svůj potenciál na východní trhy, to není zrovna dobrá zpráva. Místo podobných unáhlených odvetných kroků by bylo namístě spíše jednání.

Ve středu 27. 4. 2011 proběhlo na vodním hradě Švihov slavnostní zavěšení zrestaurovaného obrazu, představujícího obléhání hradu Rábí Husity, zpátky na své místo. Slavnostní návrat obrazu proběhl za účasti správce objektu vodního hradu Švihov pana Lukáše Bojčuka, restaurátorky obrazu i sponzora renovace Jiřího Maštálky.

Akce je součástí projektu, jehož cílem je oslovovat sponzory ochotné přispět na obnovu památek či historického mobiliáře. Významnou částkou, která umožní restaurování obrazu, nezištně přispěl europoslanec MUDr. Jiří Maštálka, který na vodním hradě Švihově již sponzoroval i vystoupení zpěvačky ve znakovém jazyce Andrey Kalců 1. května 2010. V současné době se za jeho účasti připravuje divadelní představení herců, vystupujících ve znakovém jazyce, plánované pro rok 2011 rovněž na hrad Švihov.

Blíže: http://www.mastalka.cz/cs/2011/renovace-obrazu-z-hradu-rabi/

Další informace: http://www.ceskenoviny.cz/kultura/zpravy/na-svihov-se-vratil-restaurovany-obraz-o-dobyvani-rabi-husity/629099

Svlavnostní návrat obrazu

restaurátorka obrazu a Jiří Maštálka

Jiří Maštálka fota: Jiří Bervida - MF Dnes

»Paní předsedající, já doufám, že tady není nikdo ze států Východního partnerství, podle naší účasti by si mohli myslet, že o Východní partnerství nemáme zájem.

Dovolte mi, abych i já zdůraznil význam a potřebnost diskuse o Východním partnerství. Význam, neboť na východ od hranic Evropské unie je prostor pro podnikání, příležitost, která je nezastupitelná pro udržení konkurenceschopnosti Unie v příštích desetiletích. Je tam i obrovský pramen kultury, který spoluvytváří evropskou tradici a bez něhož nelze porozumět evropské identitě. Potřebnost diskuse o Východním partnerství je navíc dána i tím, že není zcela jasné, zda všichni přiznáváme tomuto projektu stejný význam. Všechny multilaterální iniciativy spojené s Východním partnerstvím, demokracie, stabilita, ekonomická integrace, energetická bezpečnost a kontakty mezi lidmi jsou bezesporu užitečné jak pro Evropskou unii, tak i pro šest sousedních států. Rozpaky proto vyvolávají výroky některých politiků, kteří hovoří o Černomořské synergii či o demokratickém sanitárním kordonu.« Pokračování »

Věnujme se, byť jen stručně, Švýcarsku – zemi, která má a měla pro Evropu vždy specifický význam.

Hned úvodem připomenu jeden pozoruhodný fakt: po Spojených státech amerických je Švýcarsko druhým největším obchodním partnerem EU a v této roli dokonce předstihuje Čínu a Japonsko!

Říká se, že vztahy mezi Evropskou unií a Švýcarskem jsou poměrně komplikované, ale tato složitost nepramení ze vztahů samotných, jako ze skutečnosti, že jsou založeny na více než 120 (!) bilaterálních smlouvách. Jednodušší právní základ (zejména z pohledu EU) Švýcaři zatím odmítají, jejich citlivost na svou národní suverenitu je pověstná. V roce 1992 odmítli v referendu členství v tzv. Evropském hospodářském prostoru, načež byly pozastaveny také rozhovory o členství Švýcarska v EU. Na základě smluv mezi EU a Švýcarskem, které byly uzavřeny v letech 1994 a 2002, se sice značná část švýcarské legislativy »sladila« s právními předpisy EU resp. Evropského společenství, ale tato harmonizace neprobíhá automaticky. Jakkoli je dnes Švýcarsko zapojeno do vnitřního trhu EU a požívá stejných výhod, jako mají členské státy, ponechává si svou nedotčenou státní suverenitu (a nemá tedy žádná hlasovací práva, umožňující mu zasahovat do dění v EU).

S odvoláním se právě na nedotknutelnost státní suverenity Švýcarsko odmítá automaticky harmonizovat své právo s legislativou EU, EU však právě na takovou harmonizaci »tlačí« a usiluje o ještě větší zapojení Švýcarska do unijního systému. Je ale otázkou, nakolik takový nátlak bude úspěšný – zejména pak s ohledem na ekonomickou, ale i politickou krizi, ve které se EU nachází včetně jejího »válečnického zaměření«, zakotveného dokonce Lisabonskou smlouvou

Prosincová sebevražda upálením tuniského pouličního prodavače Muhammada Bouaziziho odstartovala dosud nebývalé bouře v arabském světě. Tři měsíce trvající povstání, které se přelévá z jedné arabské země do druhé, ukazuje zcela jasně, že současná podoba globalizace vstoupila do nové fáze své krize. Důvody jsou dva. Především je to kapitalistická základna, ze které globalizace vyrůstá. Právě kapita-lismus určuje, že globalizace směřuje k hledání co největších zisků pro nadnárodní monopoly, nikoliv k vytváření podmínek důstojného života pro všechny obyvatele planety. Druhý zdrojem krize je dominující nemorální liberálně-konzervativní ideolo-gie Západu, která se se snaží představit současné pojetí globalizace jako spravedlivé a neměnné.
Vlna bouří v arabském světě zasáhla již 19 z 22 členských států Ligy arabských zemí. Nepokoje zaskočily tradiční opory USA a NATO, především Egypt a Saúdskou Arábii. V nastalých zmatcích trvalo několik týdnů, než si oficiózní média našla viníka a dokázala zpersonifikovat nepřítele: vybrána byla Libye a plukovník Muammar Kad-dáfí. Za přívalem zpráv o povstání a zločinech v Libyi se zatím daří skrýt, že povstání v arabském světě vyrůstá ze sociálního a politického útlaku, které zde prováděly a provádějí zkorumpované autokratické a feudální elity po desetiletí podporované liberálním Západem. Názorně to ukazuje postoj k občanské válce v Alžíru v letech 1991 až 2002: tamní boje, které stály život 150 až 200 tisíc lidí, probíhaly zcela bez zájmu západních politiků, velkých medií i tzv. nevládních nezávislých organizací.
Pokračování »

Karavany putující každý měsíc mezi Štrasburkem a Bruselem patří k absurditám Evropské unie

Copak s tím nemůžete nic udělat?, ptají se mne občané poukazujíce zcela pochopitelně a správně na každoměsíční »pendlování« Evropského parlamentu (EP) mezi Bruselem a Štrasburkem. Ale není to jen veřejnost, kdo toto zbytečné mrhání penězi kritizuje. Jsou to sami poslanci EP: podle posledních průzkumů jich 88 procent požaduje mít právo rozhodnout o sídle EP obecně, přičemž 91 procent (!) poslanců preferuje jako jediné sídlo Brusel.

V čem je tedy problém? Proč se musí každý měsíc stěhovat na čtyři dny z Bruselu do Štrasburku obrovská karavana beden se spisy, asistentů, tlumočníků, technického personálu a samotných poslanců? A potom zase zpět, protože po zbytek měsíce pracují poslanci v Bruselu, kde se konají tzv. doplňující plenární zasedání, kde pracují výbory EP a zasedají jeho politické frakce? Proč tedy takto vznikají roční výdaje ve výši kolem 180 milionů eur?

Dvě sídla EP jsou reliktem poválečného období, kdy evropské mocnosti soupeřily o sídla evropských institucí a Štrasburk prosadila Francie, údajně jako »symbol francouzsko-německého smíření«. Ovšem už řadu let se vedou půtky o to, aby EP sídlil a pracoval jen v jednom městě, v Bruselu. Sami poslanci přicházejí v tomto směru s různými iniciativami, ovšem marně, celá záležitost totiž není věcí parlamentu.

Kde je vůbec psáno, že sídlem Evropského parlamentu je Štrasburk, ve smlouvách nic takového není?, ptají se také lidé. Ano, to, že EP sídlí ve Štrasburku, opravdu nenajdete ani ve Smlouvě o EU ani ve Smlouvě o fungování EU. Ale pokud se v objemném svazku nazvaném Lisabonská smlouva prolistujete až k Protokolu č. 6 (o umístění sídel orgánů a některých institucí, subjektů a útvarů Evropské unie), budete si moci přečíst, že »Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku, kde se konají plenární zasedání… Doplňující plenární zasedání se konají v Bruselu. Výbory Evropského parlamentu zasedají v Bruselu. Generální sekretariát Evropského parlamentu a jeho útvary sídlí v Lucemburku«. A protože podle článku 51 Smlouvy u EU »Protokoly ke Smlouvám a jejich přílohy tvoří jejich nedílnou součást«, jsou součástí tzv. primárního práva EU, takže o jejich změně lze rozhodnout pouze předepsaným postupem na nejvyšší úrovni. A Francie dala ústy svého prezidenta Sarkozyho jasně najevo, že se Štrasburku jako sídla EP nehodlá vzdát.

Takže výše popsaná absurdní situace týkající se sídla EP může trvat ještě hodně dlouho, přičemž vůbec nejde o problém samotného EP a jeho poslanců.

Nejtemnější z mnoha scénářů došel naplnění: Západoevropské mocnosti zahájily bojové operace proti Libyi.

Přitom zkušenost z obdobných intervencí do jiných zemí opakovaně ukázala, že na bojové zásahy takového rozsahu vždy doplatí civilní obyvatelstvo a místo uklidnění situace takový necitlivý zásah přináší další vyhrocování konfliktu. Místo diplomatické a humanitární pomoci do země nyní směřují pouze rakety. Na této situaci jsou hrozivé tři skutečnosti:

Zaprvé, pod mediálním závojem zkreslujícím informace o panarabském povstání jsou hesla o lidských právech a ochraně civilistů zneužívána k zabíjení nevinných lidí. Za tuto diskreditaci tzv. euroatlantické civilizace a jejího kulturního dědictví zaplatíme všichni, a to velmi brzy. Zdá se, že pasivita Ruska a Číny při jednání Rady bezpečnosti OSN otevřela cestu nejen k násilí, ale i velké sebediskreditaci některých západních států.

Zadruhé, militantní mocnosti, především Francie, Velká Británie a Spojené státy, se spojily s reakčními arabskými režimy k vytváření iluze mezinárodního odmítnutí zprostředkování mezi vládou v Tripolisu a povstalci. Ve skutečnosti to byly právě ony tři mocnosti, které zneužily občanské nepokoje v Libyi k manifestaci své vojensko-technické převahy a zahájily útok, který má přinést jejich přímou nadvládu nad touto bohatou zemí včetně ropných polí.

Zatřetí, intervence Francie, Velké Británie a jejich podpora ze strany Itálie a dalších západoevropských zemí jasně ukazuje, jaký je význam společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie či NATO. Mocnosti uznávají kolektivní orgány jen tehdy, když se jim tyto instituce podřídí. Jestliže nenaleznou souhlas, jednají bez ohledu na stanovisko slabších členských států. Tato zkušenost, kterou máme již z doby intervence proti Iráku či v případě odtržení Kosova od Srbska, se znovu potvrdila a je velkým varováním pro naši veřejnost. Ti, kdož spoléhají na to, že nás Unie či Aliance v případě nouze ochrání, by měli vědět, že stále platí poučení z Mnichova: Velmoci nám pomohu jen tehdy, když jim to bude vyhovovat. Žádné morální či smluvní závazky je nedonutí k tomu, aby nám pomohly bez vidiny vlastního sobeckého zisku. Od doby vstupu ČR do NATO tento pakt zahájil již čtvrtou útočnou válku, přičemž kromě útoku na Libyi ještě v dalších dvou není jasný ani konec, ani strategie Bruselu. Přitom ani v jednom případě Aliance nevede válku, která by alespoň vzdáleně mohla pomoci k obhajobě našich národních zájmů.

S velkým zadostiučiněním jsme přijali zprávu, že se Spolková republika Německo na intervenci proti Libyi nepodílí. Snad proto, že Německo nemá tak výraznou koloniální minulost jako Francie a Velká Británie, ale také nezapomněla na horor 2. světové války, její politici jsou při použití síly rozvážnější. Je zřejmé, že Berlín je ve své zahraniční politice mnohem konzistentnější než Paříž. Vždyť ještě při intervenci USA a Británie do Iráku z Elysejského paláce zaznívalo varování před tupým používáním síly!

Komunistická strana Čech a Moravy, věrna principům humanismu, míru a sociální spravedlnosti, vyjadřuje uspokojení nad tím, že se Armáda ČR nezapojila do agrese proti Libyi. Zároveň ale pokládáme stanovisko vládních představitelů o tom, že se budeme podílet na humanitárních akcích, za nebezpečné a alibistické. Vyzýváme vládu, aby jednoznačně odsoudila použití síly a vyzvala Francii a Velkou Británii, i jejich spojence, k zastavení všech vojenských akcí.

KSČM vyjadřuje přesvědčení, že jedinou cestou ke spravedlivému a udržitelnému míru v Libyi může přinést jednání znepřátelených stran - ne zabíjení lidí!

KSČM vyzývá veřejnost, aby jednoznačně odsoudila toto hazardérství, militantní kult síly a pohrdání právem.

Zpravodaj o činnosti europoslance č. 1/2011 - ke stažení v PDF

Z iniciativy poslanců německé
strany Die Linke (Levice) proběhlo pracovní
slyšení na téma „Směr nice o pra covní době
a co dál“. Čtenáři si možná pamatují, že v minulém
volebním období jsem se jako člen Výboru
pro zaměstnanost a so ciální politiku této
problematice hodně věnoval. Jen pro připomenutí,
v té době šlo o tzv. „Bolkesteinovu
směrnici“, která kromě jiného měla umožnit
prodloužení pracovní doby na 65 hodin týdně,
dát větší možnost tzv. individuálním smlouvám
mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Jinými
slovy šlo o pokus pod praporem „flexibility
pracovní síly“ vrátit se do doby kapitalismu
19. století. Evropský parlament přijal kompromis,
který sice není žádným ideálem, ale koneckonců
ještě zaručuje poměrně…
…pokračování zde