Těsně přes svými prázdninami projednával Evropský parlament dokument pod názvem »Zpráva o analýze možností snížení emisí skleníkových plynů o více než 20 % a vyhodnocení rizika úniku uhlíku«, který určitě nebyl středem pozornosti médií a koneckonců ani politiků.
Jednalo se o rutinní záležitost a především pak o pokračující snahu udržet při životě »klimatickou agendu« Evropského parlamentu a Evropské komise. Chtěl bych na příkladu tohoto dokumentu ukázat další a možná závažnější rizika, kterým čelí společnost států Evropské unie.
Zpráva je jako většina podobných dokumentů poměrně obsáhlou směsí nejrůznějších pravdivých i více či méně zavádějících tvrzení a účelových »polopravd«. Na 39 stranách můžete najít nic neříkající proklamace i dávno zpochybněná nebo dokonce vyvrácená tvrzení opírající se o nejrůznější rádoby vědecké poznatky nebo závěry. Za učebnicovou ukázku snahy manipulovat veřejné mínění v rovině emocí je potřeba označit ty části textu, kde jsou účelově spojovány pojmy »emise CO2«, »znečištění ovzduší« a »negativní dopady na zdraví obyvatel«.
Zpráva odkazuje na již schválenou povinnost členských států Evropské unie zavést do roku 2015 v 50 % domácností tzv. inteligentní měřiče, což v první řadě znamená výborný »byznys« pro jejich výrobce. Současně to ale bohužel znamená nárůst ceny elektrické energie pro všechny občany. V popsané praxi, kdy je v podobných »nenápadných« dokumentech Evropského parlamentu připravována půda pro nejrůznější povinné navyšování výdajů, pokračuje i tato zpráva. Komise je v ní vyzývána ke zpracování nejrůznějších studií, o jejichž praktickém významu lze vážně pochybovat. O čem však pochybovat nelze, je skutečnost, že se bude jednat o nákladné studie, které budou financovány ze zdrojů Evropské unie, o kterých budou rozhodovat úředníci Evropské komise a na které se dílem složí všichni občané členských států.
Za možná až alarmující je potřeba označit tvrzení uvedené v čl. 49 návrhu usnesení, které hovoří o nutnosti »vytvořit politickou strukturu« příznivou pro »politiku v oblasti klimatu«. Není zcela jasné, co měli autoři této formulace na mysli, přesto se nelze ubránit dojmu, že se podobnými výroky dostáváme zcela mimo rámec základních demokratických principů. Nemohu proto souhlasit ani s náznakem možnosti, že by kdokoliv začal ve jménu »boje proti klimatickým změnám« určovat, jaká politická struktura je v té či jiné zemi správná.
Je bohužel zřejmé, že lidé připravující podobné zprávy, neustále zdokonalují svoji dovednost ukrýt do těchto dokumentů nenápadné, leč pro další posilování vlivu Evropské komise důležité věty a proklamace. Tak se vedle skutečně obecných proklamací objevují závažné výzvy, aby Evropská komise přijala »účinný právní rámec« a donutila členské státy provádět závazky související s energetickými úsporami, a to včetně takových nástrojů, jako je povinnost členských států nechat si odsouhlasit národní akční plány v této oblasti Evropskou komisí (čl. 71 návrhu usnesení). Jinými slovy tak Evropský parlament dává zelenou Evropské komisi, aby ovládla další díleček národní suverenity členských států.
Popsaný příklad je možné označit za malé až zanedbatelné omezení. Je ale nutné se ptát, kolik takových krůčků už Evropská komise udělala? A kolik jich ještě udělá? Které budou další oblasti života společnosti a další akční plány, jejichž podobu si budou muset členské státy nechat povinně odsouhlasit u úředníků Evropské komise?
Zamysleme se, prosím, nad otázkou, kdo to vlastně je ona Evropská komise. Politici? Volení zástupci členských států? Nikoliv! Jedná se o skupinu několika tisíc profesionálních úředníků, kteří nebyli nikým zvoleni a kteří nemají důvod cítit jakoukoliv odpovědnost vůči zemím, ze kterých pocházejí. Přitom paradoxně Evropský parlament, jako jediný volený orgán Unie, nemá zákonodárnou iniciativu!