Až míra vřelosti ochladne …

25.5.2018 v 19:09

Generál a předseda vojenského výboru NATO Petr Pavel a ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl se v nedělních Otázkách Václava Moravce vymezovali vůči probíhajícím jednáním  tří českých politických subjektů usilujícím o sestavení nové české vlády, která by získala důvěru Poslanecké sněmovny.

Oba pánové se předháněli v útocích na Rusko a všemožně se snažili vzbudit v divácích strach z něj. Úsměvné argumenty Petra Pavla, že případné nevyslání kontingentu několika málo stovek českých vojáků do Pobaltí zcela jistě způsobí, že míra vřelosti (rozuměj upřímné a nehynoucí lásky) Spojených států k České republice ochladne doplnil pan generál rétorikou Donalda Trumpa – určitě bez jeho vědomí: „Rusko zcela evidentně představuje hrozbu pro alianci“ a vzápětí po trumpovsku dodává:“v současné době z ruské strany bezprostřední vojenské hrozba neexistuje“. A přisazuje si i Petr Kratochvíl:“ruská agrese je reálná …“.

Podívejme se na celou problematiku v širších souvislostech.

Nikdo snad nepochybuje o tom, že jedním ze základních východisek pro budoucí uspořádání (věřme, že mírové) této planety byly a jsou vztahy mezi USA a Ruskem.

Globální konflikt rozpoutaný nacistickým Německem v minulém století a jeho porážka byla počátkem nového světového řádu. Uspořádání světa po II. světové válce – výsledky konferencí v Teheránu, Jaltě a Postupimi – mělo především zabránit válce další. K tomu byly vytvořeny odpovídající organizace, především OSN, a postupně přijaty nejrůznější mezinárodní dohody a smlouvy ve velmi různých oblastech lidské činnosti (finančnictví, obchod a průmysl, lidská práva, mezinárodní právo a další), ale zejména v oblasti bezpečnosti a vedení, resp. nevedení válek.

Situace se však postupně vyvinula do podoby soupeřícího a nepřátelského, antagonistického bipolárního světa, ve kterém měly hlavní slovo tehdejší supervelmoci – USA a SSSR se „svými“ vojenskými pakty a teritoriálně vymezeným „prostorem odpovědnosti. Situace byla zakonzervovaná do podoby, které se říkalo „studená válka“, jejíž hlavní charakteristikou  – kromě antagonismu – byl jaderný patový stav daný možností vzájemného zničení, ale i relativní rovnováha pozemních sil a taktického letectva především v Evropě, tedy tam, kde se stýkaly hranice obou bloků.

Po rozpadu Sovětského svazu se však situace výrazně změnila. Zůstala OSN a její role garanta bezpečnosti světa a koordinovaného a pokud možno nekonfliktního vývoje lidstva, byť s určitými výhradami týkajícími se její snižující se funkčnosti. Zůstaly dříve uzavřené smlouvy a dohody o bezpečnosti, odzbrojení, zejména však pokud jde o jaderné zbraně, zbraně hromadného ničení obecně a jejich šíření. Místo bipolárního světa kapitalismu a socialismu vznikl svět unipolární, kapitalismus jako společenský systém se stal dominantním. Rozpadl se jeden vojenský pakt a jeho členové se staly členy bývalého „nepřátelského“ paktu.

Stále tedy platí, že bilaterální vztahy Ruska s USA tvoří jádro vztahů Moskvy k Západu. To není dáno jen obecně mocenským potenciálem Spojených států. Důležitou roli sehrávají asymetrické vztahy západoevropských a středoevropských států s USA. „Je krutá pravda, že západní Evropy, a čím dál i víc Evropa střední zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob“, píše Zbigniew Brzezinský ve své knize Velká šachovnice.

A v této situaci a vzhledem k dvoukolejnosti evropské integrace se Evropská unie stále více proplétá s NATO a představa, že lze oddělit západní Evropu od Spojených států je nereálná. A pokračující politizace EU může postupně vést k přeměně kooperačních nebo obchodní témat na otázky bezpečnosti. A i když ve světovém politickém systému význam Evropy klesá, z vojenského hlediska zůstává stále nejcitlivějším regionem. Dnes se bezpečnostními otázkami Evropy zabývá na deset mezinárodních organizací, ale během všech tří velkých krizí, které v oblasti Evropy vypukly – tedy válka na Balkáně, v Gruzii a na Ukrajině – žádná z nich nedokázala včas zabránit eskalaci konfliktu.

Stále probíhající nátlak na Rusko zákonitě jeho obnovu urychlil. Jak prohlásil Vladimír Putin: “Rusko je zemí s více než tisíciletou historií a jako takové prakticky vždy mělo to privilegium uskutečňovat nezávislou zahraniční politiku. Nemíníme se vzdávat této tradice ani dnes. Spolu s tím dobře vidíme, jak se změnil svět, a realisticky hodnotíme své vlastní možnosti a svůj vlastní potenciál. A samozřejmě, chtěli bychom spolupracovat se stejně odpovědnými a taktéž samostatnými partnery“.

Na konci Obamova druhého volebního období však vztahy Ruska a Západu dosáhly nejhorší úrovně od dob  studené války, říkejme tomu promarněná příležitost. Stalo se tak za vlády prezidenta, který nastupoval do funkce s odhodláním provést reset rusko-amerických vztahů. A místo očekávaného uklidnění v souvislosti s příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu se zatím vztahy mezi USA a Ruskem dále zhoršují. Tato selhání Obamy a Trumpa se nutně promítají i do vztahů Moskvy jak vůči NATO, tak i k EU.

A Pobaltí, které odstartovalo nedělní pokřikování pánů Pavla a Kratochvíla? Tam vznikl po zániku SSSR komplikovaný problém, zvláště pak v Lotyšsku a Estonsku – velká část etnických Rusů byla totiž zařazena do skupiny neobčanů, téměř 1,3 miliónu lidí bylo tak zbaveno části občanských práv. Ještě v r. 2016 žilo v těch dvou zemích přibližně 333 tisíc neobčanů. A pánové se nezmínili o tom, že v těch zemích, ale i v Litvě stále hlasitěji zaznívají hlasy obdivující boj svých občanů bok po boku německých nacistů pro SSSR …

Závěrem toho krátkého exkurzu se tedy nabízí jako řešení jen tato dvě MAD:

  • Mutually assured dependence – vzájemně zajištěná závislost, tedy cesta míru, spolupráce a naděje

nebo

  • Mutual assured destructíon – vzájemně zajištěné zničení, tedy cesta k zániku.

 

Co si vybereme?