Belgie stanula v čele Rady Evropské unie

3.8.2010 v 23:21

Je to každého půl roku stejné: na začátku velká slova ohledně cílů a způsobu jejich prosazování, na konci tichý odchod po šestiměsíčním plnění úřednických povinností, které určuje nejmocnější orgán EU – Evropská komise.

Od 1. července se ujala předsednické funkce v Radě Evropské unie Belgie. Je to svým způsobem paradox. Belgie by měla posilovat soudržnost a akceschopnost EU, ale sama se dlouhodobě potýká s natolik závažnými vnitřními problémy, že je ohrožena samotná její existence jako federálního státu.

Jen málokteré předsednictví v Radě EU zanechalo v unijním dění výraznější stopu a nejinak tomu bude i v případě Belgie. Kdo si dnes vzpomene na nedávné předsednictví České republiky? Netřeba však pro příklad chodit tak daleko; Španělsko, jehož předsednictví skončilo k 30. červnu 2010, vlastně jen – podobně jako jeho předchůdce i následovník – nastoupilo do rozjetého vlaku a pokračovalo v tichém plnění povinností, které nastoluje někdo jiný.Na posledním plenárním zasedání Evropského parlamentu představila Belgie své hlavní cíle v rámci předsednictví: má to být trvale udržitelný růst, sociální koheze, zaměstnanost, zelená ekonomika a posílení globální role Evropské unie. Troufám si tvrdit, že použité pojmy jsou už natolik známé a vyčpělé, že už ztratily funkci svou prázdnou redundancí. Skrývají se totiž na nimi spíše zbožná přání než reálná snaha budovat EU skutečně pro občany, nikoli pro nadnárodní korporace; unii sociální a mírovou, o níž usilují levicové síly.

Takže Belgie prý bude prioritně prosazovat konkurenceschopnost a znalostní ekonomiku, leč zároveň však sociální soudržnost cestou implementace strategie EU 2020. Rovněž Belgie pokládá za největší výzvu pro EU do budoucna klimatické změny, přičemž jako řešení vidí přechod k nízkouhlíkové energetice. Zahraničněpolitické problematiky se pak týká Evropské služby pro vnější činnost (tedy jakéhosi ministerstva zahraničí EU, založeného lisabonskou smlouvou) a jejího uvádění do praxe. Ovšem toto vše by bylo nepochybně cílem kterékoli předsednické země, nejen Belgie, neboť jde nejen o snadno vyvoditelné problémy, ale především o povinnosti vyplývající z primárních právních norem EU.

Chci také upozornit na skutečnost, že úloha předsednictví v Radě EU je po přijetí Lisabonské smlouvy oslabena zavedením trvalé funkce předsedy Evropské rady, tedy nejvyššího politického orgánu, sestávajícího z nejvyšších představitelů členských států EU. Shodou okolností je prvním předsedou právě Belgičan – Herman Van Rompuy. Pro ilustraci budiž citován názor, že rotující předsednictví má svoji úlohu, ale je to spíše úloha organizační a logistická. Předseda Evropské rady dnes sehrává výraznější roli.

Domnívám se tedy, že celé Evropské unii, zejména pak její soudržnosti, by skutečně daleko více prospělo, kdyby se Belgičanům podařilo vyřešit své problémy a zabránit rozpadu státu, než efemérní a do prosté úřednické role vsazené předsednictví v Radě EU.