Bojovat, znamená hledat

2.12.2006 v 17:15

Nedělám si patent na rozum a je možné, že mnohé věci vidím z Bruselu, kam jsem byl díky Vaší podpoře a důvěře vyslán, ne zcela zřetelně, možná prostě jinak. Výsledky voleb a navazující děje ve mě však vyvolávají určité obavy.Povinnost je příkaz chvíle. Alespoň podle německého básníka J. W. Goetha. Takto se prvořadou povinností komunistů v Česku stalo postupovat nově. Ne ve jménu líbivého kultu změny či dobových frázích o reformách. Ve jménu svého dalšího bytí a tváří v tvář změnám, kterými svět prošel za dvacet let. Je zbytečné vyčítat vedení strany či soutěžit v sebekritice za volební neúspěch, když nevíme, kde je chyba. Rozhodně ji nevidím ani v taktice či ve strategii kampaně. Ta selhala v oblasti, v níž selhaly všechny strany: v komunikaci s médii. I ty strany, které se prohlašují za vítěze či nejúspěšnější účastníky voleb, ODS a ČSSD, byly ve vleku médií a za svůj úspěch nad 30 % vděčí televizní snaze udělat z kampaně vlastní zboží.Náš problém je, podle mého názoru, mnohem širší. Chybí nám kolektivní porozumění pro současnou situaci. Dokážeme v dílčích otázkách zaujmout principiální stanovisko – například v diskusi o rozmístění amerických základen na našem území – neumíme ale například říci, jaká je povaha globalizace a místo malé České republiky v ní. Nemám na mysli tlusté knihy, v nichž probíhá diskuse. Chybí nám schopnost přetavit varovná poznání v mobilizující hesla. Chybí nám politické porozumění problémům naší doby. Chybí nám dar vést s lidmi diskusi o pro ně potřebných tématech a vést ji na místech, která jsou pro ně přirozená: ne na našich schůzích a mítincích, ale na pracovišti, ve školách, v odborových a zájmových organizacích.Zdá se, jakoby ustrnulo poznání a ztrácí se aktivita. Mnozí z těch, kdo po listopadu zachraňovali stranu i její dobré jméno mezi lidmi, jsou již unaveni. Začínají nám chybět kádry v první linii – v základních organizacích a v komunální politice. Tedy tam, kde je práce bez televizních kamer a poslaneckých platů. Únava je cítit i na řadě členů vedení a na poslancích, kteří stranu reprezentují – v některých případech již téměř dvě dekády, mě osobně nevyjímaje. Únava, kterou doprovází stereotypní reakce na nové problémy. Nejen já mám pocit, že neumíme vést diskusi tak, abychom prosazovali svůj názor. Jako bychom se báli o výsledek, a tak se ztotožňujeme s ostatními a stáváme se i sami pro sebe málo čitelní. Tato únava přináší i klesající vzájemnou soudržnost, která nám pomohla v naší minulosti v mnoha těžkých situacích. Mě osobně od této únavy pomáhá inspirace a pomoc našich přátel z klubu GUE/NGL v EP.Má-li strana žít, musí se umět vracet ke svým počátkům. Musí, jak kdysi řekl Karel Liebknecht, studovat, propagovat a organizovat . Vracet se i k jádru našeho ideálu, kterým byl a je humanismus. Humanismus opřený o porozumění rozporným zájmům v třídní společnosti, který hlásá přesvědčení, že nejen budoucnost, ale i zachování lidstva jsou závislé na schopnosti vzájemně se pochopit a pracovat pro celek. Z tohoto hlediska se mi zdá, že především musíme otevřít stranický program novým tématům. A to včetně akcentu či volby priorit. I v období ekonomické konjunktury zůstává sociální otázka jádrem našeho programu. Nabízet její radikální řešení ale není zárukou úspěchu. Dnes, kdy není na pořadu dne žádná socialistická revoluce v tradičním smyslu, musíme zdůrazňovat otázky, které reprezentují naši politiku humanismu. Zároveň však ve chvíli, kdy měšťácké strany ve jménu údajné bezpečnosti ustupují od politiky předstírané obhajoby lidských práv, je na nás, abychom se k ní vrátili. Vždyť ještě před sto lety liberálové vystupovali proti demokracii a naopak přihlásit se k socialismu byla vstupenka do kteréhokoliv demokratického klubu.Ostatně hledáme-li závažná témata, nemusíme chodit tak daleko. Přináší je sám život. Události v závodech VW v Bruselu nám témata jasně vymezují. Nadnárodní společnost chce za peníze národních států Evropské unie převádět svoji výrobu do levnějších teritorií a Evropě zůstane jen nezaměstnanost. V daném případě 4000 propuštěných. Případ Bruselského VW nabízí:

1. téma sociálního státu v Evropské unii

2. téma obrany proti nadnárodním společnostem, a to prostřednictvím Evropské unie

3. téma solidarity – a to mezi pracujícími jednotlivých států EU, kterou již projevili.Nejlépe snad formuloval náš společný úkol i přání odborový předák z bruselského závodu VW při setkání s poslanci GUE/NGL: Neměli bychom se dělit v Evropě o bídu, musíme se dělit o bohatství.Dalším tématem pro nás musí být zelená politika , chcete-li – ekologie. Právě dnes, kdy se v Čechách mění zelený radikalismus na parlamentní půdě ve slovní exhibice, je na čase ukázat, že požadavek ochrany a obnovy životního prostředí je bytostně levicové téma. Je škoda, že jsme zatím neuměli nastavit zrcadlo zelenému radikalismu v Poslanecké sněmovně nebo, že jsme svůj přístup neuměli účinně ve společnosti prokázat. Zatím zelení svými praktickými kroky ve Sněmovně jen prokazují (naposledy při projednávání problematiky biopaliv), že buďto nemají představu o skutečné ekologické politice anebo to s ní nemyslí upřímně a ekologickou problematiku si vzali jen jako výtah k mocenským či finančním zdrojům.Stále významnějším tématem se stává mezinárodní politika, neboť naše zem je zatahována do morálně nepřijatelných a často předem prohraných konfliktů. Mezinárodní krize pak zpětně pomáhají porozumět humanistickým ideálům a nutnosti kolektivní obhajoby nejen míru, ale i sociálních cílů a potřeb trvale udržitelného rozvoje. Před vstupem do Evropské unie jsme jako strana za jedno z možných pozitiv považovali fakt, že na obranu sociálního státu a dalších levicových priorit nebudeme sami. Dnes jsme součástí široké demokratické evropské levice. Málo tuto pozici využíváme. To se týká i toho, že my sami hledáme definici pro pojem nového současného socialismu. Na toto hledání však nejsme sami, je třeba jen uchopit šanci.Nově definovat politiku ke spojencům i protivníkům. Je zřejmé, že vulgární antikomunismus, kterým se živila naše polistopadová politická scéna, naráží na své mantinely. Mnozí sociální demokraté, ale i někteří lidovci, již pochopili, že našim cílem není jejich zničení či znárodnění. Začínají chápat, že obecným odmítáním spolupráce s námi si zužují vlastní manévrovací prostor. Jako radikální strana chováme citový odpor ke kompromisům. Jako demokratická strana ale chápeme, že bez dílčích dohod nelze ničeho dosáhnout. Abychom se neizolovali či se neudusili v obětí nějaké jiné strany, musíme z našich priorit odvodit minimální program, který nesnese kompromisy, a širší program, kde dohody nejen jsou možné, ale i žádoucí. O tom všem však budou rozhodovat reální lidé, nikoliv ti, které jsme si vysnili.Otevřít stranické vedení i poslanecký klub novým lidem, kteří mají zkušenosti z nižších pater stranické práce, z komunální politiky, z práce mezi mládeží a odboráři. Nebát se toho, že nové tváře mohou znamenat i změnu v linii – bez nových lidí se žádnou linii nepodaří naplnit. Především je potřebné dát šanci mladým. Za sebe mohu říci, že se snažím tuto šanci dávat. Formou návštěv studentů, odborářů v Evropském parlamentu, ale i formou stáží v mé poslanecké kanceláři. Za uplynulé dva roky získávalo touto formou zkušenosti již sedm mladých vysokoškoláků, nejenom z České republiky. Jsem přesvědčen, že tato osobní iniciativa přináší své ovoce. Rozšiřuje se okruh lidí, se kterými je možné spolupracovat, diskutovat, posuzovat co může být dobré nejenom pro Českou republiku, ale i pro evropskou levici. Okruh lidí, kteří mají jinou sociální zkušenost, ale také netrpí stereotypem. Nesmíme však dopustit ztrátu střední generace.Vytvářet širší materiální zázemí strany. Strana nemůže být závislá na výkyvech v příjmech za volební hlasy. Je nutné spojit rozvoj duchovního života ve straně s granty, vytvářet a propojovat nadační fondy, domácí i mezinárodní, oživovat družstevní hnutí. Decentralizovat tyto aktivity tak, aby peníze byly tam a tehdy, kde a kdy jsou nejvíce zapotřebí. Ovšem musíme se také konečně naučit (znovu) jak odpovědně s materiálními prostředky zacházet. Je zbytečné se uklidňovat tím, že i jiné politické strany u nás mají velké problémy s únavou kádrů, s úbytkem členů, s malým zájmem mladých lidí o politickou práci. Na nás leží největší odpovědnost. My musíme být schopni být svědomím i nadějí v postsocialistickém bloudění střední a východní Evropy, ale musíme si to také zasloužit. Jestliže teď nedokážeme zmobilizovat síly, přijít s novými iniciativami a s posilováním solidarity uvnitř levicového hnutí, hrozí nebezpečí, že za pět let už budeme v této zemi chybět.