List Financial Times trefně označil výsledek britského referenda za »rolnické povstání 21. století«. Jakkoli tento list rozhodně není hlasatelem levicových nebo sociálně kritických názorů, v tomto případě zřejmě nebylo možné přehlédnout, že výsledek hlasování byl svou podstatou projevem dlouhodobě neřešené sociální a politické krize Evropské unie. Ale co dál? Budou nyní hlavním problémem pro EU otázky spojené s vystoupením Spojeného království, tedy záležitosti právní, organizační a ekonomické, předvídané institutem vystoupení ve Smlouvě u EU? Nebo její »kormidelníci« konečně pochopí, že neoliberální a asociální založení EU znamená permanentní ohrožení evropské integrace zevnitř, a že »big business« nelze mít za mantru a konečný cíl veškerého snažení? Otázka »a co dál« by totiž byla naléhavá až běda i v případě, že by se občané Spojeného království rozhodli pro setrvání v EU.
Nejde ale jen o unijní »kormidelníky«. Podstatnou vinu na stavu EU a na tom, jak brexit se stal realitou, mají členské státy, zejména ty, které bez ohledu na fráze o demokracii a rovnosti hlasů určují směr. Bezohledná a až iracionální politika kancléřky Merkelové k brexitu nepochybně přispěla, stejně tak Merkelové přitakávači, podřezávající větev i pod sebou, nedbajíce všech vážných výstrah.
Britská vládnoucí vrstva je momentálně paralyzována, na obou stranách kanálu politici usilovně přemýšlejí, jak naložit s britským referendem; jedni spěchají s podáním žádosti o vystoupení z EU, druzí nabádají k rozvaze. Snad nikdo se ale nezabývá příčinami toho, proč už Britové nechtějí být v EU. Tedy EU jako takovou, její politikou, rozhodovacími procesy, prioritami atd. V tomto difuzním prostoru vidím velkou příležitost pro levici. Pro to, aby znovu a opět hlasitě formulovala své představy o podstatě a fungování evropské integrace. Aby se snažila realizovat své myšlenky nejen na evropské úrovni, ale také v jednotlivých členských státech EU. Tedy v těch, které zbývají…