Evropská komise přichází s další legislativní iniciativou v oblasti „preventivního“ posilování plošného dozoru nad občany. Návrh nové směrnice má prý usnadnit přeshraniční přístup k tzv. elektronickým důkazním prostředkům, což znamená, že společnosti (včetně evropských) by měly policii a tajným službám výrazně rychleji než dosud a bez obstrukcí – na základě „přímého dotázání“ – poskytovat především osobní údaje, shromažďované na serverech jako je Facebook, Google, Microsoft atd. Úřady by měly mít přístup také k obsahu elektronické komunikace včetně protokolů o webových stránkách prohlížených uživateli. Součástí návrhu směrnice je rovněž povinné ukládání digitalizovaných otisků prstů, jež mají být součástí osobních a cestovních dokladů, v členských státech EU, což prý má bránit zločincům v padělání těchto dokladů.
Názory na takovéto posílení plošného dozoru se různí od souhlasných po zásadně odmítavé. Ti, kteří s navrhovanými opatřeními souhlasí, většinou vycházejí z přístupu „já přece nemám co skrývat, tak mi nic nehrozí“. Jenže tady je základní problém v tom, že k základním lidským právům patří právo na soukromí v korespondenci, ať už v té „papírové“ nebo elektronické. Je přece logické resp. zcela pochopitelné, že pokud budu předpokládat, že můj dopis si může kdykoli „někdo“ přečíst, nebudu psát tak, jak bych chtěl, ale právě s ohledem na případného neznámého a nevítaného „čtenáře“.
V článku 13 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky stojí, že „nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným způsobem“. Na evropské úrovni deklaruje Listina základních práv Evropské unie, že „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace“, což výše zmíněný plošný dozor nad občany vylučuje. Navíc je tady jiný zásadní problém: kdo a jak by měl kontrolovat, že při tomto dozoru nedochází k jeho zneužívání a ke svévoli?
V roce 2006 byla přijata směrnice „o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí“ (č. 2006/24/ES). Tuto směrnici prohlásil Evropský soudní dvůr v roce 2014 za neplatnou právě z toho důvodu, že její obsah je v rozporu s Listinou základních práv EU, a o dva roky později označil bezdůvodné ukládání osobních dat za nelegální. V tomto ohledu lze snad předjímat rovněž osud aktuálně předloženého návrhu Komise.