Diskuse, týkající se problémů tzv. schengenského prostoru a jeho fungování, se vyostřují a sílí, a to jak na úrovni unijních orgánů a institucí, tak v rámci jednotlivých členských států EU.
Francouzský prezident Sarkozy a italský premiér Berlusconi už vyzvali Unii, aby otevřela debatu o možných změnách v dohodě, jejímž výsledkem bylo zřízení bezhraničního schengenského prostoru volného pohybu osob. Jakkoli tato výzva získává v EU částečnou podporu, tak třeba pro Německo, jak prohlásil mluvčí spolkové vlády Seifert, je cestování bez jakýchkoli omezení v rámci schengenského prostoru nedotknutelnou záležitostí. Přesto se chce Německo podílet na určité reformě schengenského systému.
Situace se vyhrotila v posledních týdnech, kdy ke břehům Itálie připluly tisíce lidí zejména z Tuniska. Tím také vznikly rozepře mezi Francií a Itálií; Itálie se rozhodla udělovat africkým uprchlíkům půlroční povolení k pobytu, což uprchlíky opravňuje k využívání práva volného pohybu v rámci schengenského prostoru, tedy k vycestování i do jiných zemí, které tento prostor tvoří. Jedná se o členské státy EU s výjimkou Velké Británie, Irska, Kypru Rumunska a Bulharska (Česká republika je součástí tohoto prostoru od prosince roku 2007), dále pak o Island, Norsko a Švýcarsko. Uprchlíci se pak, díky italským vízům, začali uchylovat především do Francie, jež jim je tradičně blízká, což však naráží na odpor francouzské politické reprezentace.
Co navrhují Sarkozy a Berlusconi?
Úpravy fungování schengenského systému by podle nich měly posílit roli členských států na úkor unijních orgánů a institucí.
V prvé řadě jim jde o to, aby v budoucnu bylo pro účastníky schengenského systému snazší znovu zavést hraniční kontroly na svých státních hranicích. Podle stávající úpravy může členských stát sáhnout k takovému opatření pouze v případě vážného ohrožení veřejného pořádku, přičemž toto opatření může mít pouze dočasný charakter (stalo se tak například během mistrovství Evropy a světa ve fotbale, nebo během summitů NATO). Státy mohou zavést kontroly na hranicích i v akutních v případech, které nešlo předvídat, ale v takových případech musí Evropská komise přezkoumat, zda v daném případě nedošlo k porušení schengenských pravidel.
Dánsko už dočasně obnovuje kontroly na hranicích s Německem a Švédskem, byť stylem »chytré horákyně«. Jakkoli hovoří o velkém růstu přeshraniční kriminality a o obavách z přílivu uprchlíků, kontroly na hranicích provádějí jen celníci, nikoli policisté. Ti totiž podle stávající schengenské dohody tyto kontroly nesmí provádět…
Ať už dojde ke změnám v schengenské dohodě či nikoliv, jedno je jisté: jakékoli omezení pracně zavedené svobody cestování přispěje k vnitřnímu pnutí Evropské unie, které je beztoho a z jiných důvodů už tak značné. Jediným správným řešením je odstranění příčin, které vedou k migraci zoufalých lidí, prchajících ze svých domovů před násilím a válkou. To by však vyžadovalo zásadní reformu celkového zaměření a fungování Evropské unie, nikoli jen v této souvislosti podružného problému, jakým je schengenský systém a jeho fungování.