Dokud budou existovat a za státní finanční i politické podpory v Německu působit organizace zaměřené na revizi výsledků druhé světové války – takzvaný Sudetoněmecký landsmanšaft – bude znovu a znovu napadán jeden ze základních kamenů poválečného československého, resp. českého právního řádu: Dekrety prezidenta republiky, nepatřičně označované jako Benešovy dekrety.
Vzpomeňme jen na léta nedávno minulá, kdy se aktivisté landsmanšaftu snažili udělat z odstranění dekretů podmínku přijetí České republiky do Evropské unie a kdy – poté, co se ukázalo, že existence prezidentských dekretů není překážkou přijetí – někteří němečtí poslanci Evropského parlamentu v čele s mluvčím landsmanšaftu Berndem Posseltem hlasovali proti přijetí České republiky do EU.V roce 2004 dostala prosudetoněmecká lobby v Evropském parlamentu spojence a velmi pilného a učenlivého žáka: nacionalisticky orientované poslance z Maďarska. Tento německo-maďarský revizionistický tandem si přirozenou cestou rozdělil pole působnosti v trvalé kampani »Benešovy dekrety jako problém«. Představitelé a příznivci landsmanšaftu atakují houževnatě v tomto duchu Českou republiku, maďarští poslanci si berou na paškál Slováky. Stejná argumentace, stejné právní a organizační kroky, stejní lidé.
Takže nebylo zase tak překvapivé, když se v agendě petičního výboru EP nedávno objevily dvě petice stejného druhu: v té první si petent Johann Slezak, funkcionář Sudetoněmeckého landsmanšaftu, stěžoval na Českou republiku, resp. jejím prezidentem požadovanou výjimku z účinnosti Listiny základních práv.
EU prý představuje »těžkou diskriminaci sudetských Němců« a vyzval Evropský parlament, aby přijal nutná opatření k »ochraně kulturní identity sudetských Němců« a k »řešení problematiky vyhnanců«. Druhou petici podal maďarský občan Imre Juhasz, stěžující si na to, že slovenská Národní rada svým usnesením z roku 2007, které označilo prezidentské dekrety za nedotknutelné, potvrdila nerovnoprávnost maďarské a německé menšiny na Slovensku.
Na obě tyto petice odpověděla Evropská komise de facto shodně: podle ní se v dané záležitosti nejedná o věc práva EU a Komise tudíž nemá oprávnění být v této záležitosti činná. Komise také pro oba případy shodně konstatovala, že »Benešovy dekrety představují minulá opatření, přijatá úřady bývalého Československa před vstupem do EU, jež dnes už nemají platné právní účiny, které by porušovaly unijní právo«. Z těchto důvodů nevidí Komise žádný důvod pro zásah.
Jenže nebyli by to politicky velmi ostřílení sudetští Němci, kdyby se spokojili s takovým debaklem. Vzhledem k tomu, že »maďarská« petice byla díky svému formálnímu zařazení spojená se slyšením před petičním výborem, podařilo se výsledek slyšení »usměrnit« v závěr, že petice bude zatím pokládána za otevřenou a bude zváženo vyslání odborné skupiny EP na Slovensko s cílem zjistit stav věcí. »Německá« petice měla být zamítnuta, ale poslanci Posselt a spol., údajně za pomoci místopředsedy EP Rainera Wielanda, dosáhli toho, že o petici se bude v následujících měsících ještě jednou jednat.
A aby pro to byla jasnější východiska, položil Bernd Posselt Komisi otázku k písemnému zodpovězení nazvanou »Benešovy dekrety a Listina základních práv EU«. Posselt chce vědět, zda podle Komise dekrety »vyhasly« vstupem ČR a Slovenska do EU, či zda Komise sdílí stanovisko českého prezidenta Klause, že tyto dekrety jsou i nadále nutné pro to, aby byly bráněny »české národní zájmy«, pročež prezident Klaus požaduje přijetí klauzule o vynětí České republiky z účinnosti Listiny základních práv EU.
Dále pak, zda podle komise existuje právní souvislost mezi »Klausovou klauzulí« a Benešovými dekrety, či zda by taková klauzule nebyla jen omezením žalovatelnosti pro české občany ve věci sociálních a jiných základních práv.
Bylo by za této situace, kterou není třeba dramatizovat, dobré, kdyby čeští, slovenští, ale i třeba polští a další poslanci Evropského parlamentu našli – za absence partikulárních stranickopolitických zájmů – silný společný hlas, odkazující výše uvedené snahy tam, kam patří – na smetiště. Ano, ONI to budou zkoušet znovu a znovu, ale právo, a to nejen morální, je na straně účastníků někdejší protinacistické koalice. A kde stáli v drtivé většině za druhé světové války sudetští Němci, je dobře známo.