Budoucnost Evropy – vystoupení při návštěvě P. Coxe v PS PČR

30.5.2003 v 21:48

Počátek nového tisíciletí zastihl Evropu uprostřed hledání nové vlastní definice. Není to poprvé, kdy se Evropa zamýšlí, zda by neměla změnit algoritmus svého politického chování. Je to však pravděpodobně poprvé, kdy toto hledání nenavazuje za devastující válku. To, že se dnes spolu zamýšlíme, jak postupovat dál v evropské integraci, je výsledek přání reformovat stávající instituce, ne postavit zcela nové, dát jiný směr evropským institucím, ne je začít teprve stavět.
Evropská unie prožívá krizi. Není to ale krize provázející rozklad, ale krize růstu. Unie dorostla do podoby, kdy si nejen její další rozvoj vyžaduje reformu. Dokonce i prosté setrvání na dané úrovni integrace si žádá změny. Proces rozšíření znamená zvětšení účastníků rozhodovacích procesů na úroveň, která znemožňuje rozhodování pomocí konsensu. Tuto skutečnost částečně postihly reformy z Nice. Proces postupného nabalování sfér působnosti Unie vedl k tomu, že základní listiny – Maastrichtská či Amsterdamská smlouva – jsou v zásadě nečitelné, zcela nepřehledné a tudíž i demokraticky nekontrolovatelné dokumenty. Zároveň zjevný demokratický deficit, který je příznačný ve vztazích Evropského parlamentu a Evropské komise vyžaduje rozhodnutí, zda budeme vnímat parlament jako poradní orgán, nebo dostane odpovídající pravomoci.

Specifickým problémem evropské integrace se stala zahraniční a bezpečnostní politika Unie. Tento druhý sloup Maastrichtského chrámu představuje kritický bod integrace. Právě zde, v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, se dostáváme k místu, kde se láme chleba: bude další integrace postupovat směrem k federální Evropě, nebo zůstane ekonomickým svazkem kooperujících států? Změní se „Evropa obchodníků“ ve skutečnou „Evropu občanů“?

Přes všechny vznešené názvy a mnoho komisařů, pověřenců i úředníků, nelze říci, že existuje zahraniční politika EU. To, co je za zahraniční politiku vydáváno, není jednotná politika, ale společný jmenovatel, který se objevuje – nebo někdy také neobjevuje – v zahraničních politikách jednotlivých členských zemí, a to zpravidla velmocí. Nedávný spor kolem agrese do Iráku názorně ukázal, že jednota, dohody a právo platí pro mnohé mocnosti jen tehdy, když to vyhovuje jejich zájmům. Summit EU, který se pokusil rozpory mezi členskými státy urovnat, zrodil literární kompromis: Výsledkem bylo společné komuniké, nikoliv společný další postup. Dnešní vylaďování vztahů post factum není důkazem, že tomu tak nebude příště znova.
Jádrem tohoto problému je bezpečností politika. Chaotická evropská politicko-bezpečnostní architektura Evropy je tak složitá, že se v ní nevyzná téměř nikdo: Vedle NATO je zde Rada Rusko – NATO a Euroatlantická rada partnerství. Pak je zde OBSE, kterým kdekdo pohrdá, avšak na jeho půdě proběhly zatím nejdůležitější jednání o rovnováze konvenčních sil. Své k otázkám bezpečnostní politika říká Rada Evropy, ale je zde i nově vzniklá Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti, vojenská aliance, která se vytvořila z odpůrců intervence proti Iráku na postsovětském prostoru. A vedle toho zde je Evropská unie, která se snaží nalézt svou bezpečnostní politiku pohlcením Západoevropské unie.
Mnoho bylo v posledních dnech řečeno na oslavu úspěchů výstavby evropských ozbrojených sil. Od začátku ale platí, že zatím tato vojenská výstavba představuje druhou – ne-li třetí –, ale v zásadě vedlejší kolej. Horizont evropské armády v rozsahu 60 tisíc vojáků a s určením jednat tehdy, kdy se NATO rozhodne nejednat, činí z tohoto útvaru policejní sbor vhodný pouze pro klidné oblasti – jako je tomu od března v uklidněné Makedonii.

Nechci zde volat po odtržení Evropy od Spojených států. Přesto si ale myslím, že Evropa musí hledat vlastní pojetí bezpečnostní politiky, které není zcela závislé na NATO. Jsou pro to podle mého tři základní důvody:

– předně není jasné, zda se rozšířením NATO ještě více neprohloubí krize v rozhodovacím procesu Aliance. Právo veta pro každý z 26 členských států činí z této organizace nevypočitatelný kolos. Je pouze logické, že právě Spojené státy zpochybňují význam Aliance.

– odhodlání Spojených států vést politiku „vývozu demokratické revoluce“ bez ohledu na platné mezinárodní právo staví mnohé evropské státy do situace, kdy se musejí rozhodnout, zda se slepě zařadí za USA, nebo budou sledovat vlastní zájmy. Nebyla to Francie, nebylo to Německo, kdo nebral ohled na své spojence – byly to Spojené státy, které se rozhodly pro intervenci bez ohledu na přání a zájmy svých spojenců. Navíc je zřejmé, že evropské země v NATO a EU nejen nejsou, ale ani v budoucnu nebudou technicky připraveny na globální intervenční politiku.

– Evropská role globálního hráče není v oblasti vojenské, ale ekonomické a kulturní. Snažit se dohnat Spojené státy na vojenském poli by bylo nejen ekonomicky riskantní, ale politicky i nevhodné. Tato skutečnost znamená, že si Evropa musí prodiskutovat, jak využít svoji tzv. měkkou moc pro své potřeby a potřeby světa. Evropa musí definovat svoji vlastní zahraničněpolitickou strategii.

Přes všechny problémy evropské integrace je zde jeden úspěch, který je třeba stále připomínat. Integrující se Evropa je Evropou míru. Historicky ojedinělá situace vytváří podmínky pro to, abychom zvažovali otázka prohloubení či zbrzdění integračních procesů bez existenčního tlaku v podobě hrozící válečné katastrofy. To ale zároveň znamená, že je třeba hýčkat onen vklad do evropských dějin, který integrace přináší. Zkušenosti s krize kolem Iráku naznačují, že to dosažené úspěchy nemusejí být nezvratné. Proto si myslím, že hledání cest k důstojnějšímu, svobodnějšímu a kulturnějšímu životu v Evropě dnes vyžaduje více přemýšlet o tom, jak lépe spoluvytvářet zahraniční a bezpečnostní politiku a nediskutovat abstraktně o tom, kolik bruselských byrokratů znamená ohrožení státních zájmů Česka.