Úmrtí uzbeckého prezidenta Karimova přineslo nejen barvité úvahy o jeho možném nástupci, ale také o politickém postavení Uzbekistánu ve Střední Asii. Na počátku všech takových úvah je nutno mít na paměti, že poměry v Uzbekistánu, zejména pokud jde o faktické, nikoli formální formy vlády, jsou po staletí neměnné a obyvatelstvem akceptované. Ani sovětská moc a začlenění Uzbekistánu do Sovětského svazu to nezměnilo. Podstatné zde bylo, je a bude rozdělení moci mezi rodinné klany a síla toho kterého z nich.
Islam Karimov se stal v roce 1989 prvním tajemníkem Komunistické strany Uzbekistánu. Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz a Uzbekistán se stal nezávislým, bylo „přirozené“, že Karimov bude prvním uzbeckým prezidentem. Vládl tvrdou rukou celé čtvrtstoletí a pro formální zajištění kontinuity své moci nechal dokonce změnit ústavu. Jakkoli Karimovova tvrdost nebyla zaměřena prvořadě proti korupci a podobným jevům, dokázala krotit radikální islám a také klanové spory, které v roce 2005 vrcholily revoltou, nemilosrdně armádou potlačenou. Pokud šlo o zahraniční politiku, Karimov se snažil balancovat jako „neutrál“ mezi Moskvou a Washingtonem. Spojeným státům a SRN poskytl opěrné body v Uzbekistánu pro logistiku v afghánském konfliktu (čímž se vyhnul pokusům o nějakou tu barevnou revoluci), na dobrých vztazích s Ruskem mu mimořádně záleželo. Už jen kvůli jedné skutečnosti: v Rusku pracuje na dva a půl milionu Uzbeků, kteří přinášejí do země finanční prostředky, představující na deset procent domácího sociálního produktu. V případě, že by Rusko svůj pracovní trh Uzbekům zavřelo, sociální destabilizace země by byla jistá.
Otázka Karimovova nástupce s velkou pravděpodobností nebude řešena tradičním způsobem, tedy rodinnou posloupností. Karimov měl jen dvě dcery, z nichž jedna byla nedávno „odstavena“ kvůli korupci a druhá nemá politické ambice. Takže na nástupci se budou muset dohodnout relevantní uzbecké klany, jejichž počet je odhadován na 7 až 13. A nelze podle mne očekávat, že nový prezident Uzbekistánu by opustil svéráznou, ale fungující zahraniční politiku „neutrality“, která je účinnou pojistkou moci.