Prosincová sebevražda upálením tuniského pouličního prodavače Muhammada Bouaziziho odstartovala dosud nebývalé bouře v arabském světě. Tři měsíce trvající povstání, které se přelévá z jedné arabské země do druhé, ukazuje zcela jasně, že současná podoba globalizace vstoupila do nové fáze své krize. Důvody jsou dva. Především je to kapitalistická základna, ze které globalizace vyrůstá. Právě kapita-lismus určuje, že globalizace směřuje k hledání co největších zisků pro nadnárodní monopoly, nikoliv k vytváření podmínek důstojného života pro všechny obyvatele planety. Druhý zdrojem krize je dominující nemorální liberálně-konzervativní ideolo-gie Západu, která se se snaží představit současné pojetí globalizace jako spravedlivé a neměnné.Vlna bouří v arabském světě zasáhla již 19 z 22 členských států Ligy arabských zemí. Nepokoje zaskočily tradiční opory USA a NATO, především Egypt a Saúdskou Arábii. V nastalých zmatcích trvalo několik týdnů, než si oficiózní média našla viníka a dokázala zpersonifikovat nepřítele: vybrána byla Libye a plukovník Muammar Kad-dáfí. Za přívalem zpráv o povstání a zločinech v Libyi se zatím daří skrýt, že povstání v arabském světě vyrůstá ze sociálního a politického útlaku, které zde prováděly a provádějí zkorumpované autokratické a feudální elity po desetiletí podporované liberálním Západem. Názorně to ukazuje postoj k občanské válce v Alžíru v letech 1991 až 2002: tamní boje, které stály život 150 až 200 tisíc lidí, probíhaly zcela bez zájmu západních politiků, velkých medií i tzv. nevládních nezávislých organizací.Povstání, které v Libyi dostalo (i díky „pomoci“ zvenčí) charakter občanské války, využily západní mocnosti, které do té doby s plukovníkem Kaddáfím udržovaly sr-dečné styky, k zahájení vojenského útoku. Rusko a Čína nevetovaly v Radě bezpeč-nosti OSN rezoluci, která vytvořila iluzi legality při intervenci ve prospěch jedné ze stran občanské války. Dnes Číny a Rusko litují, že rezoluce Rady bezpečnosti je zneužita k brutálnímu násilí. Indie a Brazílie vyzývají státy BRIC, aby se jednotně zasadily za zastavení palby; zdrženlivé či dokonce odmítavé stanovisko k válečnému násilí zaujalo Německo a Turecko. Zvedá se i vlna odporu světové veřejnosti proti válečné intervenci. Západní mocnosti, především Francie, Velká Británie a Spojené státy, se však spojily s reakčními arabskými režimy k vytváření iluze mezinárodního odmítnutí zprostředkování mezi vládou v Tripolisu a povstalci. Ve skutečnosti to byly právě ony tři mocnosti, které zneužily občanskou válku v Libyi k manifestaci své vo-jensko-technické převahy a zahájily útok, který má přinést přímou nadvládu západ-ních mocenských a ropných centrál nad touto zemí a jejími zdroji. Tato intervence názorně ukazuje, jaký je význam tzv. společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie či NATO. Mocnosti uznávají kolektivní orgány jen tehdy, když se jim tyto instituce podřídí, když se malí spojenci „solidárně“ a „servilně“ přizpůsobí. Přitom od doby vstupu České republiky naši spojenci v NATO zahájili již čtvrtou útočnou válku. Ani v jednom případě se nejednalo a nejedná o válku, která by se alespoň zdánlivě přiblížila k obhajobě našich národních zájmů a mezinárodního práva.Málokde se projevuje pokrytectví současné politiky Západu tak výrazně, jako právě v arabském světě – zde byla obhajoba lidských práv či spravedlivých voleb vyměněna za pohádkové zisky ropných magnátů. I dnes je střelba do demonstrantů tolerována ve všech státech arabského světa, kromě Libye, jen aby byla zajištěna stabilita ve smyslu plynulých dodávek ropy a udržení koncesí. Proto nevidíme žádné rozhořčení nad vojenskou intervencí Saudské Arábie do Bahrajnu. Ta sice nápadně připomíná 21. srpen 1968 v Československu, ovšem tentokrát jde o intervenci s porozuměním oficiálních sdělovacích prostředků, neboť se tak děje mimo jiné ve jménu dobrých styků se Západem. Úkolem přece je udržet nejdůležitější vojenské základny USA v Perském zálivu a zabránit šíření vlivu šíitského Íránu.
Velmi významný je i fakt, že Washingtonem a Bruselem podporované autokra-tické a feudální elity v arabském světě provádějí politiku spolupráce či alespoň tole-rance vůči Izraeli. Tento stát je vnímán jako strategický spojenec USA a jako tako-vému je mu povoleno jakékoliv porušování lidských práv vůči Palestincům či meziná-rodních úmluv. Zároveň je bezpečnostní tématika chápána jako úkol obsadit vojen-sky území, kde se nachází přibližně 60 % prověřených ropných zásob světa, a ná-mořní trasy, po kterých se ropa dopravuje. A tak je dnes na nejrůznějších základnách USA v arabských zemích – bez okupačních sil v Iráku – přibližně 27 tisíc amerických vojáků. Plus 15 tisíc námořníků na lodích 5. flotily, která má velitelství právě v Bahrajnu. Američtí vojáci ovšem nejsou v Libyi.
Komunistická strana Čech a Moravy v této souvislosti vyslovuje jednoznačnou solidaritu s těmi arabskými povstalci, kteří se vzepřeli autokratickým, zkorumpova-ným a feudálním elitám. Jsme si vědomi i skutečnosti, že povstání má nejen sociální a národní charakter, ale do určité míry i náboženské rysy. Islám se pro mnohé lidi ve světě stal alternativou cynické liberální obhajobě sociální nespravedlnosti prosazo-vané Západem. Dosažení skutečně revolučních cílů v arabském světě je ovšem možné jedině tehdy, když:
• Povstání bude dovedeno až do konce. Přáli bychom si, aby svržené diktátory ne-nahradili jejich nejbližší spolupracovníci; aby moc nepřebírali generálové, jejichž jedinou předností je, že absolvovali školy v USA; aby se podařilo porazit svatou alianci, vzájemnou podporu arabských monarchů.
• Povstání prohloubí svůj panarabský charakter. Jeho přelévání se od Alžírska po Bahrajn ukazuje, že mnohé problémy i sociální charakteristiky v arabském světě neberou ohledy na hranice, které zde nakreslili kolonialisté. Věříme, že v srdcích mnoha povstalců na severu Afriky i Středním východě je přání vytvořit jednotný arabský politický celek, ať již v podobě státu či unie států. Je ovšem zřejmé, že vznik takovéhoto mohutného a bohatého světového hráče vyvolává děs v nejrůz-nějších západních bankovních domech a u politiků ve Washingtonu a Bruselu.
• Povstání nebude zneužito k vojenské intervenci USA, NATO či některého z evropských členských států Aliance a následnému obsazení arabských států. KSČM se jednoznačně staví proti snahám některých politiků využít nestability v jednotlivých arabských zemích k prohloubení neokoloniálního vykořisťování arab-ského světa. Pokládáme za zločin skutečnost, že se někteří militantní politici a samozvaní obhájci práva snažili zablokovat zprostředkování míru mezi povstalci a libyjskou vládou a iniciovali použití vojenské síly proti Tripolisu. Trváme na oka-mžitém ukončení válečných akcí západních mocností a jejich spojenců proti Libyi.
• Panarabské povstání jako spontánní výbuch přeroste v organizovanou akci. Je zřejmé, že zatím v arabském světě chybí osobnosti typu Gamála Abdala Násira. A hlavně: chybí silné socialistické či přímo komunistické hnutí, které by vtisklo po-vstání jasné vědomí sociálního cíle a postupných politických kroků.
Ať již bude okamžitý výsledek povstání v arabském světě jakýkoliv, lidé v těchto zemích si z bojů odnesou poznání, že vzepřít se sociálnímu a politickému útlaku je možné a že k dosažení cílů je nutná organizovanost. Že není jiné cesty naplnění snů o svobodě, solidaritě a lidské důstojnosti.
Jiří Maštálka, místopředseda ÚV KSČM a stínový ministr zahraničí