Důležité jednání o transplantacích lidských orgánů

Na svém posledním plenárním zasedání ve Štrasburku 22. dubna projednával Evropský parlament zprávu O dárcovství orgánů a transplantacích – opatření na úrovni EU . Vzhledem k závažnosti tématu stojí za to připomenout alespoň krátce některé údaje. Uplynulo 40 let od první úspěšné transplantace lidského orgánu. Stalo se tak v Jihoafrické republice, příjemcem nového srdce byl L. Washkanski, přičemž operaci excelentně provedl vynikající kardiochirurg vychovaný v USA Christian Barnard. Medicína za tu dobu poskočila v oblasti transplantací neuvěřitelným způsobem. Tento pokrok, který dává šanci na přežití mnoha pacientům, se bohužel díky tržním mechanismům stal i cílem obchodu. S tím, jak se rozšiřoval počet transplantačních středisek, zdokonalovala se transplantační technika, se zvýšil nejen počet možných příjemců, ale zvýšila se i potřeba dárců. Z pokroku medicíny se stala vítaná příležitost pro zisk. Mnohé mezinárodní instituce, například i Parlamentní shromáždění Rady Evropy se opakovaně touto situací zabývalo.Také EP z vlastní iniciativy (respektive z iniciativy skupiny GUE/NGL) nastolil jako zvláštní bod na svůj program projednání otázky transplantací a dárcovství orgánů. Úkolem koordinovat formování zprávy EP byl pověřen doktor Adamus Adamu (GUE/NGL – AKEL). Jde o poslance s velkou lékařskou erudicí, vedoucího jednoho ze špičkových pracovišť na Kypru. Projednávání zprávy předcházela řada setkání s experty, s nevládními organizacemi, ale i například představiteli Europolo.Zpravodaj se snažil zahrnout do obsahu zprávy a důvodové zprávy i specifika, která jsou v jednotlivých státech Evropské unie. V kompromisních návrzích znění se zpravodaji podařilo postihnout hlavní citlivé body problematiky transplantací, ne úplně (ale to nebylo ani možné) se zdařilo vytvořit takové kompromisy, které by mohly být přijatelné pro všechny členské země. Důvod je jednoduchý – legislativní rámec, který upravuje problematiku dárcovství a transplantací, formují jednotlivé členské země a jejich rozdílnost je příliš veliká, respektive někdy jde o protichůdné názory.Jako příklad bychom mohli vzít Českou republiku. V druhé polovině devadesátých let jsme na půdě českého parlamentu byli svědky velmi ostrých debat o transplantacích. Celá tato diskuse byla otevřena v souvislosti s tzv. ostravskou kauzou, kdy vzniklo podezření, že v jednom z transplantačních center ČR se snad obchoduje s lidskými orgány. Byla dokonce zřízena parlamentní komise. A jak bývám skeptický k výsledkům práce takových komisí, rád konstatuji, že tato komise mohla potvrdit, že k žádnému obchodu s lidskými orgány nejen v Ostravě, ale ani v dalších místech nedošlo. Diskuse měla i další efekt – zákonodárci se zabývali velmi podrobně legislativou, která upravuje darování orgánů. Tak se stalo, že Česká republika ještě dávno před vstupem do EU měla zákonodárství, které více než plně odpovídalo náročným standardům, a to jak etickým, tak i medicínským. Podobná situace je i v Rakousku.Uvedená zpráva A. Adama byla pro mne problematická právě s ohledem na stav v České republice. Zastávám názor, že pokud legislativní normy národních států splňují vysoké standardy, nelze poprávu chtít ve jménu sjednocování evropských parametrů, aby díky evropským směrnicím musely dělat krok zpět. Dá se to dokumentovat například i na návrhu tzv. evropských dárcovských pasů. Je to jistě jedna z možností, kdy každý občan má možnost rozhodnout se s předstihem, že v případě určitých okolností může být jeho orgán odňat a transplantován. Taková praxe je tradičně například ve Spojených státech amerických. Jenže to je jiná tradice a jiné podmínky. V ČR – přestože problém dostatečného počtu orgánů je také – vycházíme z předpokládaného souhlasu. Zavedením pasu by se režim změnil a nepochybně by se snížil i počet možných vhodných dárců orgánů. Ti, kteří navrhují dárcovské pasy, nejsou jistě vedeni špatnými úmysly, ale zkušenost ukazuje, že ne všechno, byť s dobrými úmysly, se dá aplikovat ze zahraničí do národních specifických podmínek.Ostatní body zprávy byly odrazem výše zmíněných expertních schůzek a mnoha odborných diskusí. Z těch nejzávažnějších chci podtrhnout (a podpořit) například nezbytnost dlouhodobého sledování a vyhodnocování výsledků transplantací (dnes v průměru v EU jen 9-12 měsíců). Málo známé, ale alarmující jsou statistické údaje. Například v západní Evropě je v současnosti v pořadnících zapsáno čtyřicet tisíc pacientů. V mnoha zemích se prodlužuje čekací lhůta na transplantaci, přičemž úmrtnost během čekání na transplantát srdce, jater nebo plic se pohybuje mezi 15 – 30 %.Nezbytným požadavkem pro úspěšné řešení tohoto složitého (eticky i lékařsky) problému je zajištění takové organizační struktury, která nebude mít pouze vliv na kvalitu a bezpečnost orgánů, ale i jejich dostupnost. Různé systémy organizace v Evropě mají různý původ a historii. Na pořadu dne je postupné sjednocování organizační struktury alespoň v rámci EU. Důležitým faktem je, že roste ochota veřejnosti darovat orgány. Tento trend chce EP podpořit zlepšováním informovanosti jak zdravotníků, tak i široké veřejnosti v médiích.Klíčovým bodem zprávy je kromě výše uvedeného posílení koordinace a nástrojů pro boj s obchodováním s lidskými orgány. Je veřejným tajemstvím, že pro mnohá transplantační střediska na světě jsou zdrojem orgánů zejména státy jako Indie a Čína. Jsou nejen zdrojem orgánů, ale především výnosným byznysem pro ty, kteří zneužívají na jedné straně situace nemocných, čekajících na dárce a schopných za životní šanci zaplatit, na druhé straně naprosto hyenistickým způsobem zneužívají chudoby v mnoha částech světa. Úspěšný boj s takto organizovaným zločinem je samozřejmě možné vést zejména z úrovně EU, ale i s využitím vyšší míry spolupráce s takovými mezinárodními organizacemi, jako je Europol a Interpol.Nelze se však spoléhat, a naštěstí se tak ani neděje, jen na osvětu dárců či represe proti obchodníkům. Rozvoj moderních biotechnologií dává možnost oprávněně konstatovat, že zřejmě v historicky krátké době bude možné pomocí moderních technologií výrazněji pomáhat i pacientům, pro které je v současné době jediným řešením transplantace cizího orgánu. EP ve své zprávě výrazně podpořil právě tento trend s tím, že žádá i Evropskou komisi, aby takovýto výzkum finančním způsobem výrazněji podpořila. Těší mne, že (i přes uvedené kritické poznámky vycházející z české specifiky) byla zpráva kolegy A. Adamu drtivou většinou v EP přijata. Přestože ČR může být v této oblasti nazvána vlajkovou lodí , neznamená to, že bychom se k této problematice jak na úrovni vlády, parlamentu, medicínských institucí, ale i v médiích, neměli v dalším období vracet.