Embargo je formou lži

15.2.2008 v 20:24

Dokonáno jest. Včerejším zvolením Václava Klause dostala diskuse o článku Tajná volba ANO, Švejnar NE alespoň na čas akademický charakter. Přesto chci poděkovat oběma autorům, kteří na můj článek navázali – Petru Novotnému a Janu Rovenskému – za to, že velmi správně postřehli podstatu výchozí část mého vstupu: boj o Hrad začal sporem o pojetí mandátu poslance a senátora. Kdybych se měl pokusit shrnout, v čem si s pány Novotným a Rovenským rozcházím, asi bych mluvil o dvou hlavních věcech. Tou první je odlišení mezi ideálem a reálným životem; tou druhou je právně-politologický výklad aktuální podoby mandátu.Především mám pocit, možná chybný, že máme s Janem Rovenským stejný názor na ideál. Jako příslušník evropského levicového proudu bych si přál, aby co nejvíce politických rozhodnutí prováděl lid – či občané – sám. Aby přímá demokracie získala co největší prostor. To platí i o výkonu poslanecké či senátorské funkce, tedy o institutu zastupitelské demokracie. Ideál demokratického socialismu, k němuž se jako člen KSČM hlásím, nestaví přímou a zastupitelskou demokracii proti sobě, ale snaží se je skloubit. Nejen pomocí referend, rozvoje samosprávy při aplikaci principu subsidiarity. Činí to i tak, že se hlásí k ideálu vázaného mandátu. Vázaný mandát předpokládá, že poslanec či senátor uzavřel volbou se svými voliči smlouvu o tom, že bude reprezentovat jejich zájmy. Taková smlouva má smysl jen tehdy, když umožňuje vypovězení. Tedy, když umožňuje odvolání poslance či senátora voliči, kteří dospěli k názoru, že jejich reprezentant smlouvu neplní. Ti, kdo se dnes hlásí k vázanému mandátu, zpravidla odvozují jeho ideu od osvícenské, rousseauovské představy obecné vůle, která se nedá zastupovat.V naší zemi ale byl Ústavou zaveden volný mandát: poslanec i senátor je při výkonu svého mandátu závislý nikoliv na voličích, ale jen na svém svědomí. V tom se asi liším od názoru pana Novotného – nerozhoduje volební systém, který je u poslanců a senátorů odlišný, ale jednotná právní norma, přesněji Ústava. Nemusí se nám to líbit, ale je tomu tak. Poslanec i senátor je neodvolatelný ani těmi, kdo jej volili, ani těmi, kdo jej navrhovali – což v případě poslance ze zákona smějí pouze strany, hnutí a kolice. Obhájci volného mandátu hledají své kořeny u Edmunda Burka, zakladatele moderního konzervatismu, v jeho polemikách s osvícenci. Zpravidla tvrdí, že poslanec není zástupcem voličů svého obvodu či jen těch, kdo pro něho hlasovali, ale všeho lidu či státních zájmů. Tolik o ideálech.Jako člověk, jehož ideály jsou již několik dekád otloukány politickou praxí, jsem se naučil pochybovat o svých vlastních názorech. Dnes a denně narážím na překážky, přes které nelze s mými ideály ani přelézt, ani přeskočit. Dokonce s nimi nelze ani podlézt. Jestliže se nechceme v této situaci svých ideálů vzdát, musíme mít především odvahu překážky pojmenovat. Buďme upřímní: v podmínkách liberální demokracie je jak výběr poslance a senátora, tak i výkon jeho mandátu spojen nejen s lidem či občany, ale i s dalšími institucemi. Především, byť nejen, s politickými stranami a masovými sdělovacími prostředky.Kdybych si mohl dovolit radu každému, kdo vstupuje do bouřlivých vod české politiky, doporučil bych mu, ať začne tím, že si přečte vynikající sociologickou esej Edvarda Beneše Povaha politického stranictví. Bude dopředu varován, že nelze uniknout stranickému sobectví, nelze spoléhat na mravnost politických stran, nelze se domnívat, že programy a vůdcové jsou vybíráni na základě akademické diskuse. A že bez těchto stran liberální demokracie nemůže existovat. Ti, kdo se domnívají, že při výběru poslanců a senátoru či při výkonu jejich mandátů rozhoduje jen svědomí či stranické sekretariáty, neměli by zapomínat na obludnou moc moderních medií, zvláště pak televize. Žijeme v době, kdy ve volbách rozhodují velké skupiny lidí, jejichž stále menší jádro tvoří straníci a stále větší většinu přívrženci svolávaní do boje hlavně tlakem medií. Jde o instituce, bez nichž si nelze demokracii představit – ale nejsou to demokratické instituce. Jsou to buď soukromé podniky, které ke svému přežití potřebují buď zisk či bohaté sponzory, nebo veřejnoprávní instituce.Neřeknu asi nic překvapivého, když vám sdělím, že svůj článek Tajná volba ANO, Švejcar NE jsem nabízel řadě novin. Po několika dnech jsem skončil jako řada z vás u redakce Britských listů. Jejich vzpurný souboj s mediálním mainstreamem zatím nezískal nijaké ocenění, ale představuje malou oázu v poušti netolerance. Minulý čtvrtek jsem v rozhovoru pro jeden plzeňský deník chválil právě Britské listy za to, jak prorážely embargo na informace kolem chystané americké vojenské základny v Česku. Cílené embargo, které bylo zvláště významné v předvolebním období. Embargo, které možná rozhodlo o několika málo procentech hlasů – tedy o výsledku voleb.6. února projednávala Sněmovna rezoluci týkající se územní celistvosti Srbska. Schválila ji. Vyzývá v ní vládu, aby se při odštěpování Kosova řídila mezinárodním právem a tezí, že všechny možnosti jednání nebyly vyčerpány. Stalo se tak po řadě bouřlivých diskusí, vášnivých interpretacích – a proti vůli premiéra. Je to první velká porážka Topolánkovy vlády. Křeslo ministra zahraničí se onen den začalo povážlivě chvět. Nesporně mediálně velmi zajímavá událost – navíc ve dnech, kdy se kosovští separatisté chystají vyhlásit nezávislost. V kterém médiu jste o této rezoluci četli? Která televize o ní informovala byť jednou větou? Tvrdím: v postmoderní době je embargo formou lži.O ideálním vztahu poslanec-volič má cenu diskutovat jen tehdy, když je zajištěna vzájemná nezmanipulovaná informovanost. O jakém výkonu mandátu se můžeme bavit při neustálém deformování motivů volebního chování nejrůznějšími mediálními kampaněmi? Spočítejte si, kolikrát se ve veřejnoprávním televizním zpravodajství objeví tváře dvou pravicových politiků z vedení Strany zelených. Myslíte, že je to náhoda či pouhý estetický záměr kameramanů?Občané by měli mít právo vědět, jak jejich zastupitelé hlasují – ale bez mediálních skandalizací připravovaných firmami, specializovanými na vytváření umělé poptávky. Měli by mít právo svobodně si vyhodnotit toto hlasování podle svých zájmů, nikoliv podle virtuálních fikcí. Problém je, že při všeobecném volebním právu většinu lidí politika nebaví či je jím přímo protivná. A že nemají čas si vyhledávat alternativní informace. Jsou povětšině závislí na hlavních televizních kanálech. Jim věří. Nedůvěra se nemůže dostavit dřív než po hořké zkušenosti.Výkon mandátu v demokratickém smyslu – ať již vázaného, nebo volného – vyžaduje specifickou politickou kulturu. Potřebuje určitou dávku tolerance a diskusi jako nástroj hledání pravdy. Myslím, že prezidentská volba každému názorně ukázala, že u nás je souboj politických stran více nekrvavou válkou růží, než hledáním pravdy či kompromisu. Nejde o střet názorů, ale zájmů.Píseň písní praví, že je čas lásky a čas boje. Zvolením Václava Klause ale nenastal lásky čas. Nežijeme v říši pravdy a lásky, ale v normálním státě s liberálním režimem. Čas boje za prezidenta vystřídal čas boje proti asociální reformě, za územní celistvost Srbska, za… Čas boje za ideály v nedokonalém světě.