Kdo je v Evropské unii správným adresátem požadavků lepších a jistých pracovních míst, silné sociální ochrany a příjmů, zajišťujících člověku důstojnou existenci?
Pokud jde o zaměstnaneckou a sociální politiku EU, ta je koneckonců komplexní, konečně ve 27 členských státech existuje 27 institucionalizovaných tradic sociálního a pracovního práva a vztahů mezi odbory, sociálními organizacemi, kapitálem a zaměstnavateli.
EU se svým společným trhem vyznačujícím se čtyřmi základními hospodářskými svobodami – svobodným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil – se stává stále užší politickou unií se společnými pravidly. To platí rovněž pro zaměstnaneckou a sociální politiku. Pro co je dnes tedy EU v této oblasti příslušná? Jakou roli v ní hrají odbory a sociální organizace? Co zmůže levicová politika v tomto mnohovrstevném komplexu? Je EU obrovským aparátem neoliberálního třídního boje shora? Nebo jen další politickou arénou, vedle komunální, regionální a státní úrovně, kde jsou vedeny boje za sociální vymoženosti a pokrok?Co se smíZačněme u platného primárního práva EU. To, co smí být regulováno na úrovni EU, si státy sjednaly ve smlouvách týkajících se EU, které tvoří tzv. Lisabonskou smlouvu. Dva příklady: čl. 45 Smlouvy u EU zajišťuje volný pohyb pracovních sil, čl. 153 Smlouvy o fungování EU (SFEU) stanoví, co EU smí regulovat v sociální oblasti a co nikoliv.
EU smí vydávat směrnice především v oblasti pracovní ochrany (příklady: směrnice o pracovní době, směrnice antidiskriminační, o vysílání zaměstnanců, směrnice k insolvenčněprávní ochraně úhrad za práci, o zapůjčených zaměstnancích, o ochraně matek, o podnikových radách atd.)
Dvě tzv. červené linie si stanovily členské státy: je vyloučena harmonizace pracovního práva a práva sociální ochrany a explicitně nesmí být vydávány směrnice týkající se pracovních mezd, koaličního práva, stávkového práva a práva vylučování stávkujících (viz SFEU čl. 153). To znamená, že nesmí být přijata žádná směrnice o minimálních mzdách v EU, ale mohla by být přijata směrnice o minimálních mzdách ve všech členských státech.
Rovněž výklad práva EU Soudním dvorem EU hraje důležitou roli. Může být progresivní, jak se ukázalo například v rozsudku SIMAP, kdy soud konstatoval, že pohotovostní službu v nemocnicích je třeba zásadně hodnotit jako pracovní dobu. V jiných případech však padly rozsudky proti zájmům zaměstnanců, jako ve známém rozsudku ohledně směrnice o vysílání zaměstnanců v případech Laval, Viking lines, Rüffert a Luxemburg, kdy byly národní sociální předpisy prohlášeny za neslučitelné se základními hospodářskými svobodami.
Ještě se neprojevilo, jaký vliv má či bude mít tzv. horizontální sociální klauzule (viz Smlouva o fungování EU, čl. 9) a sociální ustanovení Listiny základních práv EU. Ostatně ona horizontální klauzule je spíše deklaratorního charakteru: »Při vymezování a provádění svých politik a činností přihlíží Unie k požadavkům spojeným s podporou vysoké úrovně zaměstnanosti, zárukou přiměřené sociální ochrany, bojem proti sociálnímu vyloučení a vysokou úrovní všeobecného a odborného vzdělávání a ochrany lidského zdraví.« Nejspíše lze očekávat účinek nepatrný, tváří v tvář fatálním ekonomickým problémům současnosti…
Otevřená metoda koordinace
Pro oblasti, ve kterých nemá jako zákonodárce zasahovat EU, si sjednaly členské státy tzv. otevřenou metodu koordinace. Zde si členské státy odhlasovaly, co chtějí společně, leč nezávazně měnit v sociální oblasti a co lze měřit s pomocí společných indikátorů. V tomto rámci bylo například urychleno zvyšování věku pro odchod do důchodu.