Když před rokem představil László Andor, bruselský komisař pro zaměstnanost a sociální věci, svou pověstnou, neboť především fundovanou a varovnou zprávu o sociální situaci v Evropské unii, vylovil v ní také prognózu pro rok 2013: Je nepravděpodobné, že se sociálněekonomická situace v EU jako takové podstatně zlepší. Jako hlavní důvod uvedl prostý fakt, že po několika letech ekonomické krize se vrátila recese a nezaměstnanost v Evropě dosáhla takových rozměrů, jaké zde po desetiletí nebyly.
Ve stále více členských státech EU se stává doslova masovým fenoménem hlad, nouze a chudoba. Zejména v krizí nejvíce postižených zemích už nejsou národní sociální systémy s to chránit občany a jejich domácnosti před následky krize. Jakkoli se jedná v prvé řadě o státy jižní Evropy, Unie je jednotný a strukturovaný celek a my v České republice nemůžeme a hlavně nesmíme jen kamsi vzkazovat, že nás se to přece netýká. Týká, a možná více, než si myslíme.
V letech 2000-2009 byl s výjimkou Německa zaznamenán ve všech členských státech EU pozitivní vývoj reálných mezd. V unijním průměru činil nárůst 8,1%, Německo naproti tomu registrovalo snížení o 2,8%. Od recese v roce 2009 se však vývoj obrátil: pouze jedna třetina členských států mohla zaznamenat byť jen chudý růst reálných mezd v letech 2010-2012. Ve dvou třetinách zemí došlo ke snížení – nejvíce v Řecku (-20,3%) a Portugalsku (-10,2%) – přičemž tento trend trvá. A způsobuje řetězově redukci sociálních opatření, zvyšování spotřebních daní, snižování rozpočtu domácností, omezení obchodního obratu atd.“Musí to bolet,” řekla německá kancléřka Merkelová v roce 2010, když prosazovala první tzv. záchranný balík, tedy velmi tvrdá úsporná opatření pro Řecko. Jenže – a teď se dostávám jako lékař k podstatě svého příspěvku – ono to bolí tak, že až zabíjí. Doslova a do písmene. Epidemiologové David Stuckler a Sanjay Basu řadu let shromažďovali podklady pro zjištění, jak se krize a s ní spojená úsporná opatření, nadiktovaná tzv. trojkou (Evropská komise, Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka), projevují na zdraví obyvatelstva. Jejich závěry, podložené mnoha konkrétními případy, jsou tragické a šokující zároveň. “Neustále připomínaná ´hořká medicína´ politiky úspor není lékem, ale čistým jedem,” konstatovali. Kupříkladu v Řecku, které bylo donuceno už v roce 2009 snížit svůj rozpočet na zdravotnictví z 24 miliard na 16 miliard eur, byl velmi brzy zaznamenán dramatický nárůst osob HIV pozitivních, chronických chorob, rakoviny, diabetu a srdečních onemocnění. Dětská úmrtnost vzrostla o 40%! Desítky a desítky nemocnic byly zavřeny, na 40% obyvatelstva však do nich tak jako tak nesmí z důvodu vyloučení ze systému zdravotního pojištění. Takže lidé nuceně šetří, trpí a umírají…
Tohle není Evropská unie, o kterou usiluje levice. Této reálně existující unii, neoliberálně založené, kde je svatým trh a volný pohyb kapitálu, zcela chybí sociální dimenze. A rovněž další věci, které levice na této podobě integrace právem kritizuje s tím přímo souvisí, ať už jde o prioritu zájmů nadnárodních korporací, demokratický deficit či militarizaci. Evropské unii je nezbytně třeba dát nový start, jinou podobu a tedy jiné smluvní základy.