Kromě ústavního práva si neumím představit jiné právní odvětví, které by bylo tolik citlivé pro jednotlivé členské státy, jako je právo trestní. Reflektuje totiž vlastní a nenahraditelné zkušenosti každého členského státu s kriminalitou specifickou pro jeho území, názory na prevenci trestné činnosti a programy následné pomoci pro odsouzené.
Návrh na zřízení úřadu Evropského veřejného žalobce jsem již od zrodu této myšlenky vnímal jako nebezpečný, a moje obavy se bohužel začínají naplňovat. Text stanoviska Právního výboru EP k tomuto návrhu jsme my, jeho členové, obdrželi prostřednictvím elektronické pošty s tím, že máme přesně tři pracovní dny na podání pozměňovacích návrhů.
Podotýkám, že k návrhu neproběhla žádná výměna názorů na půdě výboru, natož, jak to v podobných případech bývá, ani žádné veřejné slyšení s odborníky. Krátká schůzka stínových zpravodajů byla svolána až po uplynutí lhůty pro podání pozměňovacích návrhů.
Návrh má formu nařízení, což znamená, že v České republice bude mít automaticky podobu zákona bez jakékoli možnosti státu zvolit si jinou formu transpozice do právního řádu. Evropský veřejný žalobce má být nezávislý orgán EU, který bude mít v pravomoci vyšetřování a stíhání pachatelů přestupků proti finančním zájmům EU. Až potud to zní dobře. Podíváme-li se však na detaily navrhované právní úpravy, zjistíme řadu nedostatků. Tím prvním je nedostatek prokázaného souladu s principem subsidiarity a proporcionality, tedy že EU zasahuje pouze do těch záležitostí, které členské státy nezvládají dostatečně samy a které může lépe zvládnout EU.
Komise nedokázala přesvědčivě zdůvodnit zřízení tohoto úřadu, není mi ani jasné, na jakém základě došla k tomu, že členské státy nezvládají vyšetřovat a stíhat přestupky proti finančním zájmům EU na svém území. Nejsem ani přesvědčen, že zřízení tohoto úřadu bude znamenat efektivnější a rychlejší postup proti pachatelům takových deliktů, spíše naopak. Návrh např. neřeší jazykovou otázku, neřeší ani opravné prostředky proti zahájení řízení. A nelze opominout fakt, že úřad Evropského veřejného žalobce je koncipován jako úřad ryze monokratický a jednostupňový. Nikde tak není zakotven systém interní kontroly.
V neposlední řadě je třeba se pozastavit nad tím, že návrh operuje s termínem jednotný právní prostor. Definice tohoto pojmu však chybí úplně, proto mám obavy, že zákonodárce má za lubem vytvořit z EU jednotnou právní oblast, která předpokládá i jednotné trestní právo, které bylo doposud v kompetenci jednotlivých členských států, jež se při vyjednávání tzv. Lisabonské smlouvy vyjádřily pouze ve prospěch spolupráce v trestně právní oblasti.
Nedostatek záruk zajištění práva na spravedlivý proces, opravných prostředků a neblahý pocit, že za tímto návrhem se skrývá pouze jakýsi předstupeň k zavedení policejního státu, mě vede k tomu, že nemohu s tímto návrhem souhlasit. Bohužel se zdá, že levicová frakce GUE/NGL bude s tímto postojem na půdě Evropského parlamentu osamocena. O tom svědčí i fakt, že na první a zřejmě jediné schůzce stínových zpravodajů se část pravicového politického spektra hlasitě zasazovala o rozšíření kompetencí tohoto úřadu. S tím, jak se Evropský parlament vyslovuje pro výměnu dat o cestujících do EU a odposlouchávání telefonických rozhovorů, se skutečně obávám o osud ochrany osobních údajů a lidských práv jako takových.