Rozložení sil v Evropském parlamentu, pokud jde o jeho politické skupiny resp. frakce, je, alespoň prozatím, dokončeno.
EP tak má celkem sedm frakcí a 28 nezařazených poslanců. Nejsilnější frakcí zůstává Evropská lidová strana s 265 poslanci, po ní následuje, co do počtu poslanců, sociálnědemokratická Aliance socialistů a demokratů (184), na třetím místě je liberální skupina ALDE (84). Následují Evropští konzervativci a reformisté (55), Zelení (55), levicová frakce GUE/NGL (35) a skupina Evropa svobody a demokracie (30).
Chci se více než jen zmínit o dvou zcela nových frakcích, kterými jsou Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a Evropa svobody a demokracie (EFD). Jak známo, výsledky červnových voleb do EP znamenaly posílení pravice včetně její krajní odnože. Očekávalo se, že zástupci krajní pravice vytvoří buď vlastní frakci, nebo se budou snažit infiltrovat frakce jiné. Stalo se to druhé. Když byl 22. června oznámen vznik Evropských konzervativců a reformistů (ECR) pod dominantním vlivem britských konzervativců, bylo nemálo politických pozorovatelů překvapeno bizarností tohoto seskupení. Vedle britských konzervativců se v něm ocitli nejen zástupci militantních polských katolíků (strana Právo a spravedlnost), ale také (kromě jiných) představitelé jednoznačně krajní pravice z Lotyšska a Belgie. Nedosti na tom: početně třetí nejsilnější národní delegaci v ECR představují – poslanci za českou ODS.
Jakkoli se britští konzervativci holedbají tím, že údajně zlomili federalistický kartel v Evropském parlamentu , a chtějí prý být silnou opozicí ve svém protiunijním ( euroskeptickém ) zaměření, obávám se, že jejich velkolepá představa se nenaplní. Frakce ECR má totiž vratké nohy až běda a o její budoucnosti lze s úspěchem pochybovat. Každá frakce v EP totiž musí mít minimálně 25 poslanců rekrutujících se z minimálně sedmi zemí. A právě počet zúčastněných zemí může být kamenem úrazu. Stačí totiž, aby si z těch či oněch důvodů dva tři poslanci reprezentující malé státy svou účast někdy v budoucnosti rozmysleli – a ECR přestane existovat. Za jeden z potenciálních destabilizačních faktorů lze označit zásadní rozdíly mezi polskými ultrakatolíky a holandským ultrakalvinistou. Jinými slovy: jak britští konzervativci, tak jejich čeští kolegové z ODS si budou muset své marginální partnery přímo hýčkat! A snažit se, aby nešlápli na kuří oko třeba obdivovateli lotyšských esesáků, se kterým obrazně, ale i fakticky sedí za jedním stolem… Je také otázkou, jak se bude taková OPDS vyrovnávat s pověstným antisemitismem, homofobií a militantním katolicismem polské strany Právo a spravedlnost…
Ovšem na vratkých nohou nestojí jen ECR. V mnohém jí podobné frakci Evropa svobody a demokracie (EFD) se sdružilo 30 poslanců, vesměs ostře nacionalistického a krajně pravicového zaměření. Najdeme zde jak britské nacionalisty ze Strany nezávislosti, tak italské poslance z rasistické Ligy severu, z krajně pravicové řecké strany LAOS či ze Slovenské národní strany. Jejich jmenovatelem je ostrý kurz proti EU, nacionalismus a antidemokratický populismus. Rovněž v této frakci je do budoucna zaděláno na problémy, vyplývající z protichůdných zájmů jednotlivých členů.
Zejména představitelé frakce ECR prohlašují, že se ohradili proti nejextrémnějším stranám. Ano, pravicoví extremisté z bulharské Ataky, belgického Vlámského zájmu či rakouské FPÖ jsou zatím nezařazení . Ale jaké jsou rozdíly mezi nimi a třeba takovým Dedeckerem, který vzešel z Vlámského zájmu, v Belgii platí za známého pravicového extremistu a teď je hýčkán v ECR? Nebudou oni nezařazení nakonec, bude-li to třeba, vítaným zdrojem kádrů pro ECR nebo EFD? ODS si prý pochvaluje, že se jí podařilo odejít z frakce Evropské lidové strany a zakotvit v ECR. Inu, přejme kolegům v ODS úspěchy v jejich práci v EP. Dejme tomu – při hájení českých národních zájmů…