Měl to být ryze pracovní sjezd, nezabývající se zásadními stranickými otázky, a to jak kádrovými, tak programovými. Dopadlo to jinak. Sjezd německé DIE LINKE (Levice-DL), který proběhl o uplynulém víkendu v Bielefeldu, razantně vstoupil do dějin strany jako mezník v jejím politickém vývoji – zejména pokud jde o ambice ve Spolkové republice. Postaral se o to předseda frakce DL ve Spolkovém sněmu Gregor Gysi, pro mnohé nejen v DL personifikace této strany i její předchůdkyně Strany demokratického socialismu (PDS); politik, který provedl PDS nesmírně těžkým obdobím od roku 1990 a spolu s Oskarem Lafontainem se zasloužil o to, že se nástupnická DIE LINKE stala respektovanou politickou silou nejen na východě Německa.Gysi na sjezdu oznámil, že na podzim tohoto roku odejde z funkce předsedy frakce a skončí s vrcholovou politikou. Ve svém projevu se zabýval jak svou osobní politickou cestou a důvody, které jej přivedly k tomuto rozhodnutí, tak zásadními otázkami dalšího směřování DIE LINKE a jejího sebechápání v historických a aktuálních souřadnicích. V tomto ohledu je jeho řeč označována jako politický testament. Gregor Gysi předložil straně v pěti bodech své odpovědi na otázku, čím by se měla DIE LINKE vyznačovat, přičemž za zásadné lze označit první tři body. Především by to podle Gysiho měl být hluboce kritický vztah ke státnímu socialismu, tedy také k bývalé NDR, ale nikoli arogantní a bez znalostí a při respektování všeho pozitivního, co zaniklý systém přinesl. Za druhé – a to vyvolalo jen skromný potlesk – musí DL občanům vysvětlit, co a proč jí vadí na kapitalismu, ale i to, co jí nevadí, co je dobré a zaslouží si zachování (např. podle Gysiho efektivnost ekonomiky). Ústředním bodem Gysiho poselství však byl ten třetí: jednalo se o deklarování ochoty podílet se na spolkové vládě v koalici se sociálními demokraty (SPD) a Zelenými. A to za principu, že DL zůstane společenskou opozicí. Zvláštní, ale DL to prý podle Gysiho „může dokázat“.
Gysiho vystoupení v Bielefeldu mělo velký mediální ohlas. Nebyly ojedinělé komentáře shodující se v tom, že Gysi si pro svůj odchod vybral správný moment: DL má na německé politické scéně právě dobrou pozici: je vůdčí opoziční silou ve Spolkovém sněmu, ve spolkové zemi Duryňsko má premiéra, disponuje stabilizovanou organizační strukturou na západě Německa. Nelze také říci, že by Gysiho doporučení jít do spolkové vlády bylo něčím naprosto překvapivým. Právě s ohledem na aktuálně dobré politické postavení existuje v DL silný proud (představovaný platformou Fórum demokratický socialismu), který se touto myšlenkou zabýval už před sjezdem. Existuje však i vlivný proud tuto myšlenku přinejmenším kritizující (Komunistická platforma) s poukazováním na nesmiřitelnost pozic DL se stanovisky a politikou sociálních demokratů – ať už jde o ekonomické otázky, problém zahraničních misí bundeswehru, export zbraní, politiku EU či aktuálně pohled na dění na Ukrajině.
Čeho by chtěla DL ve spolkové vládě dosáhnout? – zní častá otázka. Drobných ústupků ze strany SPD a Zelených za cenu ústupků svých, možná zásadních? Čeho by chtěla dosáhnout ve vládě státu, který se podílí na agresivní politice NATO, je světovou jedničkou v exportu zbraní, hegemonem EU a velmocí s ambicemi, překračujícími evropský rámec? Je rovněž zásadní otázkou, jaké podmínky by pro případnou účast ve vládě dali DL sociální demokraté a Zelení, vládnoucí dnes bez větších potíží s CDU a CSU.
Odpovědi na tyto otázky Gysiho politický odkaz neodpovídá. Ani nepřipomíná, že když v jiných zemích šly do vládní koalice se sociálními demokraty resp. socialisty strany, stojící nalevo od nich (Francie, Itálie, Portugalsko), dopadlo to pro ně vždy velmi špatně. Nebo je Německo natolik odlišné, že by se zde DL dokázala prosadit bez ztráty kreditu a své identity?