Od porážky Sovětského svazu ve studené válce hledá evropská levice stále svoji identitu. Ve srovnání se situací před patnácti lety je zřejmé, že se již alespoň částečně vytratil pocit viny a deprese vyrůstající z nepochopení příčin porážky tzv. reálného socialismu, ale také z nechutného obviňování a často i pronásledování.Prvotní očista levice začala vylučováním bývalých vedoucích funkcionářů a přetvářením organizací či vytvářením organizací nových. Komplex viny a strach z velkých změn podvázal fantazii. Chyběla odvaha a s ní i ochota obětovat se pro nadosobní hodnoty. V té době politika postupně měnila obsah. Boje za ideály zaměnily spory o rozpočtové priority. Místo vize světové revoluce nastoupila otázka volebního úspěchu ve Zlámané Lhotě. Levice se tak mnohde stala etablovaná – a nudná. Slibuje i nabízí málo. I v postsocialistických zemích se levicové politické organizace transformují na moderní politické strany. Výraz moderní v tomto případě znamená strany, které prošly proměnou započatou v 60. letech minulého století. Takové strany přestávají být masovými organizacemi a stávají se profesionálními a poloprofesionálními sdruženími podporovanými širokou voličskou základnou. Je v nich patrná spolupráce více na bázi vzájemné výhody než solidarita jako soudružská pomoc či vzájemná ochrana v liberální společnosti.V současné době je stále světový názor levicových lidí vyjádřen více citem pro spravedlnost než politickým programem. Narušila se tradiční vazba mezi intelektuály a levicovou politickou stranou. Málo se čte. Jenže levice vždy čerpala svoji sílu mimo jiné ze společenskovědního poznání. Tuto sílu jí dával racionalismus, víra v možnost plánovitě změnit svět. Dnešní uspěchaný intelektuál však nehledá poznatky, ale prodává myšlenky. Skládá názory jiných do nových textů; jde o bezbřehý nesystematizovaný souhrn. Symboly mnohdy nahradily obsah. A tak jsme v mnoha ohledech odvrhli nejen zprofanované organizační principy, ale i sen několika generací humanistů Levicové strany, i ty, které byly dříve pokládány za radikální, se dnes vyhýbají úvahám o možnosti systémové změny. Hlavní důvody jsou dva:
V postsocialistických zemích se vytvořil antikomunistický konsenzus pravicových politiků, a to i některých politiků ze sociálnědemokratických stran a nejdůležitějších masových sdělovacích prostředků. Levicové strany se této situaci přizpůsobily, pud sebezáchovy je přivedl k adaptaci pomocí kompromisu s kapitalismem. Ten ovšem nezískal své literární vyjádření, což vzbuzuje nedůvěru.
Chybí reflexe nových civilizačních trendů. Přesněji řečeno chybí obecně uznávaná levicová interpretace globalizace a evropské integrace. Úvahy o globalizaci často provází negativismus, který nedokáže ukázat na zákonitosti tohoto procesu a na možnost a nutnost tento proces využít – to obé při odmítnutí kapitalistické podoby globalizace posilující rozdělení světa na centrum a periferii. Výhrady vůči evropské integraci jsou v mnoha případech radikálnější než výhrady vůči vlastnímu národnímu kapitalismu.V této situaci přetrvává zásadní shoda pouze ve dvou oblastech. Tou první je potřeba obhajoby a rozvíjení sociálního státu. Tou druhou je odmítnutí imperiální zahraniční politiky, a to především politiky Spojených států.Útok na základy sociálního státu je v postsocialistických zemích spojen s prazvláštním účetnictvím. Poté, kdy byly vytunelovány základy sociálního státu, všeobecně se hovoří o tom, že sociální stát je cestou do ekonomické katastrofy. Místo prorůstové politiky pak nastoupila úsporná opatření, jako by bylo možné dorůst k národnímu bohatství pomocí státní lakoty. Nejnovějším trendem se stal útok na sociální systém s cílem jeho privatizace – což rozhodně není cesta k zefektivnění, pouze důkaz, že v této oblasti lze vytvořit zisky pro malou skupinu vyvolených.Washington vsadil na to, že své hegemonistické postavení ve světovém politickém systému upevní a využije především vojenskou sílu. Tmelem americké společnosti se stává nacionalismus a militarismus. Primitivní hollywoodské filmy vyrábějí, reprodukují a exportují myšlenkové stereotypy, které tento nacionalismus a militarismus představují jako přirozený jev. Agresivní zahraniční politika pak povýšila takto vytvořený kult války na samozřejmost.Na bázi těchto dvou skutečností se vytvářejí podmínky pro oživení levicové politiky i intelektuálního života. Tváří v tvář rozmělňování základů sociálního státu je nutné obnovit nejen slovní obhajobu solidarity, ale i praxi vzájemného solidárního jednání. Naši předchůdci, kteří v 19. století kladli základ moderních levicových stran, pokládali solidaritu v politice, ale i vzájemnou pomoc v sociálním údělu za samozřejmý základ všeho snažení. Nejde jenom o to, že levicově smýšlející lidé, stojící proti hrubé síle, mohou obstát jen při vzájemné pomoci. Důležité je, že vzájemné chování na levici by mělo představovat vzor budoucí lepší společnosti.V podmínkách trvající okupace Iráku americkými vojsky je otázka boje za mír velice srozumitelná. Pokračující násilí, kdy nepočítané množství mrtvých Iráčanů názorně ukazuje brutalitu imperiálních snah udržet hegemonii USA, vytváří velice širokou frontu odpůrců válek. Je až z podivem, kolik hlasů a v jakých politických stranách se dnes pozvedá proti intervenční politice. Obhajoba mezinárodního práva a jeho kulturního zdokonalování, ale i obrana mezinárodních organizací určených k prosazování práva se staly nesmírně závažným tématem. Na této frontě by se měly vytvářet vazby, které pak levicové síly využijí i proti militarismu obecně.V situaci, kdy evropská levice obecně a levice v postsocialistických zemích zvláště tápe při hledání vyhraněného programu, jsou otázky obrany sociálního státu a boje proti válce nejsrozumitelnějším základem pro sjednocování názorů, vytváření široké volební základny i k mobilizaci sil pro jiné úkoly. V této chvíli je humanistický synkretismus tím nejlepším, čeho v oblasti programového směřování můžeme dosáhnout. Právě pomocí sjednocování humanistických prvků nejrůznějších koncepcí udržujeme vazbu na levicovou tradici a vytváříme základ pro obecně přijatelný program.