Říká se, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. V přeneseném slova smyslu je možné toto přísloví docela dobře použít pro situaci, která se týká našich vztahů s Čínou. Konkrétněji pokřiku, který se strhl kolem návštěvy prezidenta Zemana. Pravicoví politici pozdvihli právě v tomto případě se značnou razancí onu pomyslnou hůl a do prezidenta se za jeho aktivitu ve vztahu k Číně trefovali, jak to šlo. Pomíjeli přitom jakékoli logické argumenty o prospěšnosti prezidentského »zastřešení« našich nesporných ekonomických zájmů ve vztahu s čínskou ekonomikou a hráli neustále jen jednu písničku. Výhrady k čínské vnitřní politice lidských práv prý jsou natolik zásadní a omezující, že by se prezident ve vztahu k Číně měl držet zpátky a do země nejezdit, případně se i svému partnerovi na postu prezidenta i jinde vyhýbat.
Jenomže, co se v posledních týdnech ve vztazích právě s Čínou neudálo. Postupně prezident Si Ťin-pching navštívil Spojené státy, potom Velkou Británii a nakonec se do Asie vypravila i německá kancléřka Merkelová. Nebývale nakumulované rozhovory nejen čínského prezidenta, ale i dalších představitelů, včetně ekonomických expertů s prezidentem Obamou a jeho administrativou, s premiérem Cameronem a britskými podnikateli a nakonec s kancléřkou a zároveň nejsilnější postavou Evropské unie, sledoval pozorně celý svět. A nezaznamenal jsem nějaké výrazné výčitky vůči politikům, že se s čínským prezidentem sešli.
Ba naopak, okázalost, s jakou věnovali pozornost prezidentovi například v Británii, byla až udivující. Sem tam sice padla i rutinní zmínka o lidských právech, ale co hlavně svět zaznamenal, byla ekonomická jednání. A mnohde i dohody. Čína má stavět bloky jaderné elektrárny v jihovýchodní Anglii, mluvilo se o prohloubení ekonomické spolupráce. S USA pokračuje urychlená příprava investiční dohody i přes některé vzájemné existující rozpory. I pokud jde o Německo, výsledkem návštěvy kancléřky je potvrzení strategického partnerství s Čínou pro 21. století a čilá, konkrétní jednání o další obchodní spolupráci a rozvoj vztahů v průmyslu, finančním sektoru a třeba i budování obchodní zóny.
Takže zpět k naší oblíbené praxi s holí. Je to velice líbivá hra pro část veřejnosti, je to účelový tlak na prezidenta, ale pro naše státní zájmy je takové hledání hole za každou cenu jednoduše škodlivé. Místo toho, abychom rozvíjeli s podporou hlavy státu vztahy tam, kde je to pro nás i ekonomicky důležité a výhodné, necháváme prostor všem ostatním. Ti jsou mnohem pragmatičtější a chytřejší. A hole a klacky si – v zájmu svých zemí, třeba jako v případě Číny – pod nohy neházejí…