Před italským referendem, které proběhlo 4. prosince a na jehož základě hodlal premiér Renzi přikročit k ústavní reformě (zahrnující především zrušení senátu, ale sledující další změny, které by rozhodně nebyly v zájmu lidí práce), vyvolávala nejen italská mainstreamová média sloužící politickým »elitám« téměř hysterii: NE občanů bude znamenat další hřebík do rakve EU, bude zdrojem další krize eura, atd. Jenže ono NE nastalo. Téměř 60 procent hlasujících občanů se vyslovilo proti Renziho reformám, a to v širokém a barevném politickém spektru – včetně značné části Renziho sociálních demokratů.
Přišlo NE a – nic se vlastně nestalo. Žádný pád akcií, trhy vyhodnotily referendum jako záležitost primárně vnitroitalskou, kvůli které není nutné, aby se otřásaly. Jenže určitá nejistota po referendu zůstává: premiér Renzi před referendem prohlásil, že pokud nepřinese toužené ANO, bude rezignovat. Vznikne po jeho odchodu natolik stabilní vláda, že bude zvládat vleklou bankovní a sociální krizi? To není pravděpodobné, ale příčina budiž hledána nikoli v Itálii samotné, ale v Bruselu a Berlíně; odtud totiž přišel diktát drastických úsporných opatření, která však bohatým neberou a chudé devastují. Evropská unie totiž nekrachuje na vůli občanů členských států, ale především na své neoliberální hospodářské politice.
Výsledek italského referenda je poučný i pro nás, stejně tak pro Slováky, Němce, Maďary nebo Belgičany. Ukázalo se totiž, že důslednou aktivitou »zdola« se lze prosadit proti vůli a moci mediálních koncernů, velkých bank, ale i proti kléru, což bylo v Itálii zvláště důležité. Pro dosažení NE v referendu byly rozhodující lidové iniciativy sahající díky internetu i do malých obcí, demonstrace, shromáždění a konference, které tyto iniciativy organizovaly a mezi sebou koordinovaly. Italské NE, zachovávající demokratickou ústavu z roku 1948, znamená ANO aktivitě lidových mas, které sice nenavštěvují »kavárny«, ale uvědomují si svou společenskou odpovědnost a snaží se ji prosazovat i proti vůli mocných.