Na svém posledním plenárním zasedání schválil Evropský parlament mimo jiné Zprávu o hodnocení vztahů EU se zeměmi Východního partnerství. Tato zpráva má zvláštní význam právě dnes, kdy je pozornost světa nasměrována na Ukrajinu a Rusko. Připomínám, že východní partnerství Evropské unie bylo odstartováno v květnu 2009 v Praze a o dva roky později se mu dostalo institucionální podoby ve formě parlamentního shromáždění nazvaného Euronest. Kromě některých poslanců Evropského parlamentu v něm zasedají zástupci národních parlamentů Arménie, Ázerbájdžánu, Gruzie, Moldavska, Ukrajiny a Běloruska – tedy těch zemí bývalého Sovětského svazu, které se projektu východního partnerství účastní.
Na počátku projektu byly nepochybně správné myšlenky posílené spolupráce s uvedenými státy a jejich přiblížení politickým, ekonomickým, sociálním, ale i třeba ekologickým standardům realizovaným resp. prosazovaným Evropskou unií. Zpráva, přijatá březnovým plénem, měla zhodnotit dosažené výsledky a stanovit priority východního partnerství pro další období. A právě aspekt perspektivy se ukázal natolik problematickým, že ani já ani mnozí další poslanci naší frakce GUE/NGL jsme pro zprávu nehlasovali. Když pomineme konstatování dosavadních poměrně chabých výsledků východního partnerství a nesoulad mezi členskými státy EU ohledně hodnocení jeho významu a možností, pak za hlavní problém pokládám – v aktuálních souvislostech – právě otázky dalšího směřování východního partnerství.
Evropský parlament schválením zprávy deklaroval, že je třeba posílit “strategický rámec” východního partnerství a využívat všech možností, které má EU k dispozici a že je nutno v uvedených východních státech “investovat do projektů pro mladé lidi a budoucí vůdce” (!). Zdánlivě obecná doporučení, třeba že je důležité, aby Rada EU – jako v případě Ukrajiny – “přijala okamžité opatření zahrnující větší diplomatický tlak a zavedení individuálních cílených opatření, zákaz cestování a zmrazení aktiv a majetku úředníků, zákonodárců a jejich sponzorů z řad podniků, kteří jsou odpovědni za porušován lidských práv”. Tuto obecnost lze totiž rozšifrovat v následujících pasážích, které odsuzují “trvalý tlak, který vůči zemím východního partnerství vyvíjí prostřednictvím hospodářských, politických a vojenských opatření Rusko, jež na posilování vztahů mezi EU a zeměmi východního partnerství nahlíží jako na činnost zaměřenou proti svým vlastním zájmům”, nebo kritizují to, že “tyto země jsou při přijímání svrchovaných rozhodnutí i nadále vystaveny silnému tlaku a vydírání třetími stranami”.
Jakkoli zpráva deklaruje, že východní partnerství “by mělo podporovat demokratický přechod a reformní proces a je odpovědí na evropské ambice společností partnerství zemí”, protiruský osten celého projektu začal být nepřehlédnutelný. Je nyní otázkou, zda východní partnerství se bude čím dál otevřeněji ubírat cestou protiruského nástroje EU, nebo zda se vrátí k původním myšlenkám rovnoprávné spolupráce, zprostředkování a sdílení společných hodnot. Obávám se, že první alternativa je velmi reálná.