Po dlouhá desetiletí patřila k dominantním rušivým faktorům v česko-německých vztazích politika Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) – organizace, kterou po roce 1945 založili Henleinovi pohrobci. Po desetiletí vládli předáci landsmanšaftu radikální rétorikou, požadovali navrácení „uloupené vlasti a majetku“, nevybíravě spílali prezidentu Benešovi, brojili proti prezidentským dekretům, či v Evropském parlamentu hlasovali proti přijetí České republiky do EU. Koncem února tohoto roku schválilo spolkové shromáždění SL velmi výraznou změnu stanov, která byla před pár dny slavnostně deklarována na 66. sudetoněmeckém dnu v Augsburgu: z cílů organizace byly odstraněny nároky na navrácení vlasti a majetku resp. jeho restituci.
Náhlé „prozření“ nebo snad „polepšení“? Ani to, ani ono, ale přizpůsobení své politiky kontextu zahraniční politiky Spolkové republiky a především novým prioritám tzv. Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen-BdV). Tato střechová organizace všech dvaceti německých landsmanšaftů se v posledních letech potýká s personální krizí, ale především s krizí vlastního smyslu bytí. Militantní rétorika a územní či majetkové nároky se nakonec ukázaly být reliktem a bariérou v integrované Evropě a nadto i v nové německé zahraniční politice, jejímž byly landsmanšafty vždy specifickým nástrojem (proto také byly a jsou spolkovou vládou finančně podporovány). Německo se stalo hegemonem Evropské unie, a to jak ekonomickým tak politickým včetně aspektu vojenského. A jako takové je hlavním zastáncem a prosazovatelem koncepce tzv. nové evropské východní politiky, která odráží posun od priority národních států směrem k evropským institucím a Evropě nikoli států, ale národů a tzv. národních skupin. Dlouhodobým primárním cílem této koncepce je destabilizace a ovlivňování Ruska a jeho sousedů.
Sudetoněmecký landsmanšaft sice oficiálně ustoupil od svých cílů sledujících teritoriální a majetkové nároky, ale nevzdal se svého základního ideologického pojetí, podle kterého byl poválečný odsun Němců (mající mezinárodněprávní základ v Postupimské dohodě) bezprávím (a každé bezpráví přece implikuje nárok na satisfakci a restituci, i když není vyřčena), a nadále odmítá československé prezidentské dekrety za kodifikaci tohoto „bezpráví“. Nadto vyškrtnutí požadavku majetkové restituce ze stanov organizace nevylučuje přežití případné vznášení individuálních nároků za využití moderních právních nástrojů a cest včetně „evropských“. Ostatně nový předseda BdV Bernd Fabritius (narozený v roce 1965), který v roce 2014 vystřídal ve funkci Eriku Steinbachovou, to formuloval takto: „Ve 21. století jistě nejde primárně o materiální vyrovnání, nýbrž o rehabilitaci nespravedlivého individuálního osudu.“
Z hlediska česko-německých vztahů lze změnu stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu přesto uvítat jako krok mimo dosud přetrvávající velkoněmecké a sudetoněmecké tradice. Bude však jistě zajímavé sledovat, jakých změn případně dozná politika této organizace vůči ČR ve výše naznačeném kontextu.