Ještě na adresu Evropského parlamentu

17.4.2014 v 22:27

Při přípravách dalších a dalších dílů tohoto seriálu, souvisejícího s blížícími se volbami do Evropského parlamentu (EP), se mi dostalo od čtenářů ohlasů, z nichž některé představovaly žádosti o bližší objasnění resp. shrnutí některých problémů týkajících se právě EP.

Není divu: Evropský parlament je v povědomí občanů ze všech orgánů Evropské unie zafixován nejvíce, práce jeho poslanců, zvolených za Českou republiku na kandidátní listině KSČM, je sledována mnohem více než činnost poslanců z jiných politických stran – ať už z těch či oněch důvodů. Proto bych rád ještě doplnil své předchozí pojednání o následující informace…

Postavení a možnosti EPJedná se o jediný orgán Evropské unie, který je volen přímo občany a plní tedy tradiční zastupitelskou úlohu. Lze jej srovnávat s národními parlamenty a zároveň toto srovnání bude vždy poněkud kulhat – už jen proto, že Evropská unie není státem, ale nadstátním uskupením s právní subjektivitou. Rozdíl spočívá také v tom, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu. Jeho poslanci tedy nemohou překládat návrhy evropských, resp. unijních právních norem, takové návrhy předkládá pouze Evropská komise. Spolu s Radou EU má však parlament v oblasti unijní legislativy rozhodující funkci při schvalování legislativních návrhů předložených Komisí. V mnohém však Evropský parlament pracuje dá se říci klasickým parlamentním způsobem – má specializované výbory, poslanci disponují různými iniciativami a možnostmi, jak zasahovat do legislativního procesu, ale i jak oslovovat občanskou veřejnost.

A co všechno může EP ovlivňovat? Obecně vzato v posledních letech došlo k posílení úlohy Evropského parlamentu v soukolí unijních orgánů a institucí, a tedy také ke zvýšení jeho možností zasahování do unijního dění. Kromě toho, že Evropský parlament společně s Radou EU schvaluje naprostou většinu evropských právních norem – v procesu spolurozhodování – vykonává také rozpočtovou funkci a funkci politické kontroly ve vybraných záležitostech.

Kontrolní funkce se týká jak Komise, tak Rady EU. Při výkonu této funkce může EP zřizovat vyšetřovací výbory a popřípadě podávat žaloby k Evropskému soudnímu dvoru. To se týká i oblastí společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde Komise a Rada mají exekutivní funkce a role EP je zde omezena. Aby mohl EP tuto kontrolní funkci vykonávat, musí mu ostatní unijní instituce, tedy především Komise, Rada a Evropská centrální banka předkládat pravidelně zprávy o své činnosti. Kromě toho mohou poslanci EP nebo parlament jako takový pokládat Komisi a Radě písemné a ústní otázky.

Dalším účinným nástrojem parlamentní kontroly je možné vyslovení nedůvěry Komisi; nedůvěra může být při hlasování EP vyslovena na základě dvou třetin odevzdaných souhlasných hlasů z nadpoloviční většiny všech poslanců. V takovém případě musí celá Komise složit svůj úřad, nikoli jen její jednotliví členové. V minulosti EP už vícekrát prosadil výměnu nevhodných členů Komise tím, že jí pohrozil vyslovením nedůvěry.

Důležitou roli hraje EP také při volbě Komise. S přihlédnutím k výsledkům voleb do EP a po patřičných konzultacích navrhne Evropská rada parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta potom EP volí většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li kandidát potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce nového kandidáta, kterého volí EP stejným postupem. Jako sbor podléhá Komise schválení Evropským parlamentem a jako sbor je mu odpovědná.Z toho, co jsem uvedl, podle mne jasně vyplývá, že Evropský parlament je významným a nezastupitelným orgánem EU – zejména pak s ohledem na právem vytýkaný deficit demokracie v rozhodovacích procesech EU.

Dvě sídla

Dvě sídla EP? Tak to je velký problém s poměrně složitým historickým pozadím. Když se počátkem 50. let formovaly první struktury západoevropské integrace v souvislosti se založením Evropského sdružení uhlí a oceli, měly být všechny integrační orgány soustředěny v Lucembursku. Jenže jak se integrace prohlubovala, zejména pak vznikem Evropského hospodářského společenství (EHS) a společenství pro atomovou energii Euratom, lucemburské kapacity nepostačovaly a nadto Komise a Rada EU začaly jednat v Bruselu. Tam se také postupně přenesla část činností Evropského parlamentu. V roce 1958 parlament požadoval jednotné sídlo pro všechny orgány tehdejších evropských společenství, navrhován byl Brusel, Štrasburk nebo dokonce Malta. K dohodě mezi členskými státy však v tomto směru nedošlo, takže zůstalo o dosavadní praxe, přičemž práce Evropského parlamentu byla stále více přenášena do Bruselu. V Lucembursku zůstal – jako určitá firma kompenzace – generální sekretariát parlamentu, což platí dodnes.

Takže lze říci, že Evropský parlament dnes nemá dvě, nýbrž dokonce tři sídla: Štrasburk, Brusel a Luxemburg. Pochopitelné úsilí o to, aby činnost Evropského parlamentu byla geograficky koncentrována jen do jednoho místa, bylo a je permanentně blokováno zejména Francií, která usiluje o to, aby Štrasburk jako sídlo EP zůstal zachován. V roce 1992 bylo rozhodnuto, že ve Štrasburku coby oficiálním sídle EP se budou konat plenární zasedání, zatímco v Bruselu budou pracovat výbory a politické skupiny, tedy frakce. Parlament se tak každý měsíc stěhuje na týden z Bruselu do Štrasburku. Jsou s tím spojeny značné finanční náklady i lidské úsilí: v průběhu jednoho týdne se tam a zpět stěhuje na 5000 lidí, osm kamionů stěhuje spisy – celkové náklady činí ročně na 200 milionů eur…

Podle průzkumu je 91 % poslanců EP – včetně mne – pro to, aby parlament měl jediné sídlo, a to v Bruselu. Jenže rozhodnutí je na Evropské radě. V říjnu minulého roku přijal výbor EP pro ústavní záležitosti usnesení, na základě kterého by měla být oživena iniciativa sledující právě sjednocení sídel EP do jednoho – do Bruselu.

Europůsobení autora

V Evropském parlamentu se říká, že v prvním volebním období se člověk učí, co EP vlastně prakticky může. Ve druhém volebním období se o to pokouší a ve třetím volebním období může počítat úspěchy (či neúspěchy) své práce. Zcela jistě bych z prvního volebního období připomněl velkou zkušenost, kterou jsem získal při přípravě hodnotící zprávy o ochraně zdraví při práci, která zahrnovala vyhodnocení pokroků ve všech členských zemích za období pěti let a jejíž příprava trvala téměř rok. I když s kompromisy, byla plenárním zasedáním schválena.

Ze současného volebního období považuji za úspěšné své působení v oblasti vytváření směrnic, které se týkaly bezpečnosti léků, ochrany spotřebitele, ale například i iniciování a podporu hnutí proti těžbě břidlicových plynů, a tím záchrany čistých pitných zdrojů v České republice (poznamenávám, že česká vláda zastavila nedávno i průzkumné vrty).

Úspěšná byla také spolupráce nad materiálem týkajícím se přeshraničních zdravotních hrozeb nebo dosažení shody ohledně vymáhání výživného pro matky živitelky ve všech členských zemích. Rovněž zde jsem byl zpravodajem. A za úspěšné považuji i pokračování projektu stáží studentů středních a vysokých škol nejen z České republiky v EP, v mé kanceláři. Ukazuje se, že ten, kdo měl možnost i kratší dobu se seznámit s prací Evropského parlamentu, získává úplně jiný pohled než občan, který je odkázán pouze na informace z médií. Tím myslím pohled objektivnější a pozitivnější.

A na závěr bych rád připomněl, že ve volebním období 2009-14 jsem byl opakovaně zvolen za frakci GUE/NGL jedním z kvestorů Evropského parlamentu. Byl jsem tak jediným českým europoslancem, který v uvedeném volebním období zasedal kontinuálně v předsednictvu EP. Každý kvestor vykonává tuto svou funkci nad rámec svých běžných poslaneckých povinností a ačkoliv to jistě není třeba, přesto dodávám: funkce kvestora je vykonávána bezplatně. Byla to pro mne velká a dosti tvrdá škola, a já si myslím, že jsem v ní obstál.