Ve středu 12. září pronesl šéf Evropské komise Juncker před poslanci Evropského parlamentu řeč o »stavu Evropské unie«; každoroční projev toho druhu zavedl v roce 2010 Junckerův předchůdce Barroso. Pokud jde o Jeana-Clauda Junckera, jednalo se pravděpodobně o jeho poslední »velký« projev, neboť při volbě Evropské komise v roce 2019 už nehodlá kandidovat.
Proto může být letošní shrnutí »stavu Evropské unie« jakousi závěrečnou bilancí politika, který nikdy nešetřil bombastickými slovy o »skvělé« Evropské unii, a který se pouští jejího kormidla v době, kdy EU je hluboce a stále více rozpolcena – sociálně, ekonomicky a politicky. Juncker to velmi dobře ví, přiznává decentně, že »selhání samozřejmě byla«, ale odpovědnosti se vyhýbá; »viníci« podle něj nesedí jen v Komisi, ale také v jiných unijních institucích včetně Evropského parlamentu.
Stěžejní částí Junckerovy řeči byla samozřejmě problematika migrace, jíž se Juncker chopil až schizofrenním způsobem. Ani slovo o skutečných příčinách migrace. Na jedné straně horování pro to, aby vnější hranice EU byly účinně hlídány (včetně pobřeží), aby došlo k posílení agentury Frontex včetně rozšíření jejích kompetencí, na straně druhé Junckerovo prohlášení, že »Evropa je a musí zůstat tolerantním kontinentem, nikdy se nestane pevností«, a že musí existovat legální přístupové cesty do EU, »neboť potřebuje kvalifikované migranty«.
Do voleb do Evropského parlamentu, které se budou konat v příštím roce, má být podle Junckera nastolena jednota v EU. Jak toho dosáhnout, je však jeho tajemstvím.