Lisabonská smlouva má nabýt účinnosti 1. prosince tohoto roku.
Stane se tedy realitou a na ni bude postaveno dění v Evropské unii, jakkoli levice v Evropě (tedy nalevo od sociální demokracie) se zněním této smlouvy zásadně nesouhlasí. Důvody nesouhlasu už byly vícekrát zveřejněny a já se jimi nebudu v tomto příspěvku zabývat. Jde mi spíše o to, přiblížit některé nepolitické aspekty Lisabonské smlouvy, o které toho takzvaný běžný občan ví stále bohužel velmi málo.
Reformní tzv. Lisabonská smlouva byla schválena mezivládní konferencí koncem roku 2007 poté, co na základě referenda ve Francii a Holandsku ztroskotala Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva, obsahující podstatnou část zamítnutého návrhu ústavy, sestává ze smlouvy jako takové, která mění stávající Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o Evropském společenství, přičemž změněná Smlouva o ES se stává Smlouvou o pracovních postupech EU; dále je její součástí 13 protokolů (také ty se stávají integrovanou součástí primárního unijního práva), následují tzv. srovnávací tabulky (týkající se přečíslování článků stávajících smluv) a konečně Závěrečný akt mezivládní konference.
Reformovaná Smlouva o EU a Smlouva o pracovních postupech EU jsou právně rovnocenné. Jako další rovnocenný zdroj primárního práva EU k nim přistupuje ještě tolik diskutovaná Listina (Charta) základních práv EU, jež sice není součástí tzv. Lisabonské smlouvy, ale díky ní získává svou právní pozici.
Lisabonskou smlouvou dostává Evropská unie statut mezinárodní organizace (doposud na ní bylo pohlíženo jako na mezistátní organizaci sui generis) a stává se právnickou osobou (doposud tomu tak nebylo, statut právnické osoby mělo Evropské společenství jako tzv. první pilíř EU a také organizace Euratom). EU se stává právním nástupcem Evropského společenství. Z tohoto důvodu bude od 1. prosince 2009 odstraněna dosavadní pilířová struktura EU. Unie bude mít mezinárodněprávní způsobilost k jednání, s čímž například souvisí také to, že v každém členském státě bude moci získávat nemovitý a movitý majetek, či být (zpravidla v zastoupení Komisí) účastníkem soudních řízení.
Za orgány Evropské unie jsou Lisabonskou smlouvou označeny Evropská rada, Evropský parlament, Rada EU, Evropská komise, Evropský soudní dvůr, Evropská centrální banka a Evropský účetní dvůr. Institucemi EU jsou zejména poradní tělesa – Evropský hospodářský a sociální výbor a výbor regionů.
Pokud jde o hierarchii právních aktů Evropské unie, ty lze v zásadě rozdělit na právně závazné, a to ve smlouvě explicitně uvedené (nařízení, směrnice, rozhodnutí) a explicitně neuvedené (dohody Unie se třetími státy, meziinstitucionální dohody mezi Radou, Komisí a EP). Výše uvedená nařízení, směrnice a rozhodnutí jsou akty zákonodárnými, tedy přijatými v zákonodárním řízení.
Jak už jsem uvedl, Listina základních práv EU sice není integrovanou součástí Lisabonské smlouvy, ovšem je s ní právně rovnocenná a stává se součástí primárního práva EU. Oblast její aplikace je omezena na orgány, instituce a jiná zařízení Unie, a členské státy jsou Listinou vázány při aplikaci práva EU. Pro Polsko, Velkou Británii a Českou republiku bylo vyjednáno omezení právních účinků Listiny; pro Českou republiku však bude Listina právně závazná až do doby přijetí a ratifikace nejbližší přístupové smlouvy (s Islandem nebo Chorvatskem), což může být záležitost až dvou nebo tří let.
Nedomnívám se však, že nové znění Smlouvy o EU a Smlouvy o pracovních postupech EU může být trvalým právním základem evropské integrace. Nejedná se o perspektivní dokumenty, jak z institucionálně-procesního, tak především z politického hlediska. Ovšem zatím musíme žít bohužel s realitou Lisabonu a usilovat o to, aby se tato realita změnila.