K odchodu Simone Veilové

28.7.2017 v 6:41

»Především je zde otázka míru. Ve světě, v němž rovnováha sil až doposud bránila sebevražednému kataklyzmatu ozbrojeného konfliktu supervelmocí, jsme však svědky rostoucího počtu místních konfliktů. Mír, který nastal v Evropě, je výjimečným jevem, nikdo z nás by však neměl podceňovat jeho pomíjivost. Skutečně je třeba zdůrazňovat, do jaké míry je tato situace v Evropě, jejímiž dějinami se vinou bratrovražedné boje jako červená niť, nevídaná?«

To je úryvek z projevu Simone Veilové, který měla před Evropským parlamentem při příležitosti prvního zvolení jeho členů ve všeobecných a přímých volbách v roce 1979. Simone Veilová se tehdy stala na 2,5 roku předsedkyní EP a byla vůbec první ženou v této funkci. Při jejím výkonu získala respekt a uznání napříč politickým spektrem, jak se říká. Když 20. června tohoto roku skonala, plénum EP po zásluze ocenilo její v prvé řadě morální kvality.

Ostatně celý život Veilové byl hoden obdivu a respektu. Rodačka z francouzského Nice (13. července 1927) vyrůstala v židovské rodině, ale sekulární, zaměřené republikánsky a vlastenecky. Cela rodina, zapojená za nacistické okupace do odbojového hnutí, byla v roce 1944 zatčena gestapem. Veilové otce a bratra deportovali nacisté do Litvy, kde oba zahynuli. Sestru Denisu čekal koncentrační tábor Ravensbrück, který naštěstí přežila. Simone, její matka a sestra Madeleine skončily v zlopověstném lágru Osvětim-Březinka a zažily pochod smrti z Osvětimi do Bergen-Belsenu. Matka zemřela v březnu 1945, Simone a Madeline se dočkaly osvobození.

Po válce Simone Veilová studovala a věnovala se politice. V letech 1974-79 byla ministryní zdravotnictví v kabinetech Jacquese Chiraka a Raymonda Barrese, v roce 1979 se stala poslankyní a vzápětí předsedkyní Evropského parlamentu. Tím však její politická kariéra neskončila: v letech 1993-95 byla francouzskou ministryní zdravotnictví a sociálních věcí, a v letech 1998-2007 členkou francouzské ústavní rady.

Simone Veilová byla důslednou obhájkyní mírové politiky, což je dnes aktuální, jako snad nikdy v uplynulých desetiletích. Nejen to: usilovala rovněž o sociální solidaritu a solidaritu mezi lidmi. Byla upřímnou a zapálenou stoupenkyní evropské integrace sloužící lidem, nikoli především nadnárodním koncernům. Ve svém projevu, ze kterého jsem citoval na úvod, také řekla: »Ať jsou naše rozdíly ve vnímání jakékoli, myslím, že sdílíme stejné odhodlání vybudovat společenství založené na společném dědictví a respektování základních lidských hodnot. V tomto duchu vás vyzývám k bratrskému přístupu k práci, která nás čeká.«

Jsem přesvědčen, že stav, ve kterém se ocitla nejen Evropská unie, ale celá Evropa, vnímala Simone Veilová v posledních letech a měsících svého života velmi těžce…