V době prázdnin a dovolených ani média samozřejmě nepracují na plné obrátky a tak zpracovávají, opracovávají a modelují aktuální tzv. velká témata – válku v Sýrii, islamisty, puč v Turecku, migranty. Nejen že se v tom ztrácejí témata „menší“, jež se však pro tu kterou zemi mohou stát podstatnými. Hlavně podle mne chybí nadhled při vnímání oněch velkých témat. Nadhled a znalost historických souvislostí. Česká republika si třeba nechává namlouvat (za vydatné m místních tzv. sluníčkářů z pražských kavárenských prostor), že její většinové obyvatelstvo je xenofobní, což údajně mimo jiné pochází z toho, že Češi odmítají přijímat migranty, neboť prý nemají zkušenosti ze soužití s příslušníky jiných, hlavně kulturně odlišných národů. Ale mají!
Například za občanské války v Řecku koncem 40. let minulého století přijalo Československo tisíce řeckých uprchlíků, často celých rodin, hledajících útočiště před fašisty. Další tisíce Řeků u nás našly azyl v 70. letech, v době státního převratu v Řecku. Všichni tito lidé se za pomoci místních úřadů a občanů plnohodnotně zapojily do běžného života. A Vietnamci? V letech, kdy trpěli ve válkách vedených proti nim nejprve Francouzi a potom Američany, k nám přicházely na léčení vietnamské děti, potom učňové a studenti; mezníkem se stal rok 1973, kdy Československo umožnilo profesní přípravu a potom i pracovní uplatnění desítkám tisíc Vietnamců. Také oni se snažili o integraci v hostitelské zemi, aniž by ztráceli své kulturní kořeny, a to jim také bylo umožněno.
Pokládám také za nutné připomínat, že multikulturalismus, kterým se Západ tak holedbal, než zjistil jeho ošidnost, nebyl přirozenou věcí, otázkou jakési nepsané dohody, projevem dobré vůle stran. Byl důsledkem předchozího dlouholetého kolonialismu, vedeného jak mocnostmi (Anglie, Francie), tak i malými státy (Belgie). Kolonialismu, jenž přinesl miliony mrtvých v drancovaných zemích Afriky, Asie atd. Ke společenským a politickým tabu v Belgii patří v první řadě právě porobení a dlouholeté vysávání Konga, které mělo za následek podle některých odhadů až 10 milionů mrtvých! A s tímto neblahým dědictvím se Belgie, jak vidno, potýká dodnes a dlouho ještě potýkat bude.
Tématem, které rozhodně není malým, ale které se pod tématy výše uvedenými nápadně ztrácí, je tzv. brexit – událost, která bude mít dalekosáhlé následky nejen pro EU jako takovou, ale i pro její členské státy – včetně České republiky. Zdá se mi, že obě strany, tedy jak EU a hlavně její „kormidelníci“ v čele s šéfem Komise Junckerem, tak Velká Británie si nevědí rady. Připadá mi, že namísto intenzivních a hlavně veřejně vedených diskusí a porad Junckerova Komise „natahuje čas“, aby si vůbec ujasnila, v jakém směru, s jakým obsahem a v jaké časové posloupnosti bude brexit realizován. Ano, je to poprvé, kdy z EU jeden ze členů vystupuje, a to ne právě ledajaký, takže o precedent se opírat nelze. Jenže vedení EU se bohužel chová tak, jak bývá zvykem: vše nechává na poslední chvílí a pak se úporně a zároveň nedostatečně snaží hasit požár. Jak vidno, brexit se jeví být toho dalším příkladem.