Kam kráčí poradce premiéra?

Popravdě řečeno, jsem po přečtení repliky, kterou mi adresoval pan Valtr Komárek (Právo, 3. června), zmaten. Psána je jazykem bojovným, ale poněkud mimo téma vymezené v článku, s nímž údajně polemizuje. Pro jistotu jsem si znovu svůj komentář Kam kráčíš, vládo? přečetl – a pohříchu jsem v něm nenalezl to, co pana Komárka tak rozvášnilo – kritiku euroústavy.Své pochyby ke startu Jiřího Paroubka ve funkci premiéra uváděly tři příklady. Ten první jsem spojil s podivem nad tím, že premiér při návštěvě v Londýně sliboval prodloužení mandátu českých vojáků v Iráku. Pan Komárek říká, že nešlo o příslib, ale o projev osobního názoru. Přiznám se, že mi často dělá problém rozlišit, co je oficiální a co osobní názor státníka, který je za státní peníze na služební cestě. Je ale možné, že takováto hranice existuje – a pan Komárek jistě na její existenci poukáže, až bude někdo kritizovat vystoupení prezidenta například ve Varšavě. Přesto ale musím říci, že mi stále vadí osobní názor pana premiéra na možnost prodloužení mandátu našich vojáku v Iráku.Je pozoruhodné – a chvályhodné -, že pan Komárek nezpochybnil mé výhrady k vystoupení ministra zahraničí ohledně některých zapomenutých iniciativ jednoho našeho senátora. Obávám se ale, že i přes toto mlčení pana Komárka zůstává Cyril Svoboda členem vlády – a moje pochyby se týkají směřování vlády, ne premiéra. Na tom nic nemění fakt, že pan Komárek zaměnil jeden latinský citát o krocích Pána za druhý o Catilinovi. Snad tak učinil proto, aby ukázal lékaři, že ekonomové taky umějí latinsky. Nechci jej podezřívat z toho, že si chtěl jen postavit oslí můstek, který by mu umožnil polemizovat se mnou v otázce, kterou jsem já vůbec neotevřel.A tak se i stalo. Pan Komárek mi v článku uštědřil lekci o smyslu evropské integrace. Připomněl, že sjednocování je reakcí na hrůzy světových válek a mělo by napomoci chránit naše národy před nešvary globalizace. Kdyby pan Komárek nejen psal, ale i četl, věděl by, že podobnými argumenty jsem vždy hájil smysl integrace – a to i ve své předvolební kampani. Navíc dodávám, že levice by mohla v integrující se Evropě nalézt posilu ve svém rozvoji sociálního státu. I proto hájím integraci. Bude-li to možné, rád ji v této podobě budu hájit spolu se sociálními demokraty; bude-li to nutné, budu například sociální stát hájit i proti snaze o jeho demontáž i proti útokům pravice v sociální demokracii. Ale o tom opravdu můj komentář nebyl. Jestli chtěl pan Komárek využít příležitost a vyjádřit obavu, že v případě neschválení euroústavy hrozí válka, rád bych jej uklidnil – podle informací dostupných ve Štrasburku, válka v Evropě z důvodu neschválení euroústavy nebude.Pan bývalý ředitel prognostického ústavu neskrývá ve své polemice svůj kritický pohled na svého bývalého podřízeného a současného prezidenta. S ironickým přídechem jej nazývá “mým” prezidentem za to, že jsem vyjádřil výhrady k útoku premiéra. Pokládám pouze za důkaz existence tiskařského šotka to, že v článku pana Komárka je náš typ demokracie označen jako prezidentský. Problém ale není dán tím, že vláda skládá účty za svoji zahraniční politiku parlamentu a prezident nikoliv. Problém je v obsahu této politiky – viz Irák či některé postoje ministra zahraničí – a v koordinaci politiky. Jestli pan Komárek pokládá za vítězství vlády to, že bude zahraniční politika prezidenta a vlády koordinována, pak to není vítězství nikoho: jde o návrat do původního stavu před příchodem pana Paroubka. A každý, kdo slyšel původní výroky nového premiéra i komentáře jeho družiny na adresu prezidentské zahraniční politiky, ví, že původní požadavek ze Strakovky zněl jinak: ne koordinace s Hradem, ale subordinace Hradu. Dohoda je úspěch, který může být snadno znehodnocen tím, že si jej někdo zmonopolizuje. Obdobně jako představa pana Komárka o tom, že jen a pouze vláda si přeje to, aby se lidem v této zemi dobře pracovalo a žilo nevytváří dobré podmínky pro dělnou spolupráci.Smysl útoku premiéra na prezidenta pan Komárek obhajuje tím, že nový premiér potřeboval ukázat, že je silný hráč. Nemohu se zbavit dojmu, že skutečně silný hráč nepotřebuje fiktivní kauzy a trapné výhružky o zastavená plateb cest prezidenta do zahraničí. Ale to podstatné: psal jsem svůj komentář ne na obhajobu prezidenta, ale dobrého jména republiky. Dnes, když všichni diskutují o důvodech neschválení euroústavy ve francouzském referendu, bych chtěl připojit jedno téma do diskuse. Tím je zklamání nad chováním politických reprezentací některých států nově přijatých do Evropské unie. Nevynechaly jedinou příležitost představit se jako nezralé – a to jak při postoji k intervenci USA v Iráku tak i při provádění sociálního dumpingu. Výsledkem je rozčarování značné části veřejnosti na Západě. I z takovéhoto zklamání se rodil odpor k euroústavě. A politické hrátky připomínající hašteření kluků na pískovišti rozhodně autoritě této země a prestiži nových členských států Unie nepřidají. A už vůbec nejsou projevem evropského ducha a kultury byť by se stokrát skrývaly za citáty z Masaryka. Jestli pan Komárek vyčítá lidu prostému, že nechápe, oč vládě jde, jeho článek k osvícení veřejnosti nikterak nepřispěl.