Kam kráčíš, vládo?

30.5.2005 v 16:18

A opět tu máme konfrontaci vlády s prezidentem. Protože však nevstoupíš dvakrát do téže řeky, kritika se tentokrát snesla na Hrad za to, že Václav Klaus nerespektuje to, jak vláda natavila zahraniční politiku. Konkrétní příčinou výstřelu ze Starakovky bylo, že prezident šíří euroskepticismus, a to zvláště pokud jde o ústavu Evropské unie. Je zřejmé, že svými nedůstojnými výhružkami hlavě státu premiér rozhodně nevylepšil obraz České republiky v zahraničí. Trapné výroky o tom, že vláda neschválí prezidentovi cestovné, když nebude dodržovat vládní politickou linii, v Evropské parlamentu ironicky komentoval téměř každý. Asi závažnějším problémem ale je, co je to vlastně vládní zahraniční politika a zda má na zahraniční politiku státu vláda skutečně monopol.Ústava České republiky rozhodně není jednoznačná pokud jde rozdělení úkolů mezi vládu a prezidenta. Je ale zcela jednoznačná například pokud jde o vysílání vojáků do zahraničí: k takovémuto kroku potřebuje vláda souhlas Parlamentu. S kým konzultoval Jiří Paroubek údajně nikým nevyžádaný příslib, že Česko prodlouží mandát svých vojáků v Iráku? Přednesl jej při návštěvě v Londýně. Co je to za politiku vlády, když ministr zahraniční obhajuje senátora, který se – vybaven cizím pasem – odebral provádět protivládní činnost do státu, se kterým máme diplomatické styky? A tak by bylo možné pokračovat. Ale zpět k euroústavě.Česko je – a to především vinou vládní koalice – jedinou zemí Unie, která zatím nestanovila způsob, jak chce o přijetí euroúsatavy rozhodnout. Tak dlouho jsem čekali, až téměř není o čem rozhodovat. A to vyhlásila nová Paroubkova vláda přijetí euroústavy jako svou superprioritu. Vždy bylo takovéto nadhodnocování euroústavy omyl – vláda má jiné, skutečně prvořadé úkoly. Ty ji zůstaly i poté, kdy Francie prohlásila euroústavě své NE a zablokovala tak její přijetí. Vláda chtěla vyhlášením své superpriority získat laciné body v okamžiku, kdy výzkumy veřejného mínění říkali, že většina našich spoluobčanů je pro přijetí euroústavy. Naplnění superpriority se zdálo snadné – a navíc bylo možné si teto jednoduchý úkol osladit z vládních stamilionů věnovaných na vládní kampaň pro přijetí euroústavy.Snad nejvíce na útoku premiéra proti prezidentovi zaráží načasování. To, že si jednou bude chtít získat slávu útokem na Hrad, bylo jasné. Vybrat si ale jako téma euroústavu tři dny před referendem ve Francii – to je vskutku umění. Ve chvíli, kdy francouzské výzkumy veřejného mínění jednoznačně hlásily, že euroústava v zemi galského kohouta neprojde, náš premiér vytáhl do boje. Do zápasu, který se během několika hodin změnil na něco, co by bylo možné nazvat donkichotským bojem – kdyby měl onu vznešenost důmyslného rytíře. A to je ta skutečnost, která na celé záležitosti tak udivuje: proč se premiér s takovým odhodláním vrhl do zápasu, který nemůže vyhrát? Při první konfrontaci s velkou politikou se Jiří Paroubek představil jako pokračovatel neohrabaných her svých předchůdců, Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse. To opravdu chce skončit jako oni?