Jakkoli to může znít divně, je dobře, že Karel Sýs oslavil před pár dny své životní jubileum, a je TAKÉ dobře, že existuje dobrý novinář a hlavně mediální analytik Petr Žantovský, který při této příležitosti pozval Karla Sýse k rozhovoru na stanici Český rozhlas Plus. Největší současný český básník (alespoň já tak soudím) tak měl 2. srpna večer příležitost vyprávět o poezii a o své tvorbě, aniž by byl napadán, okřikován a přerušován – jak by se mu jistě stalo v jiných souřadnicích, neboť Sýs jest „marxist levý“ a ví to o něm kdekdo.
Karel Sýs mluvil o svých literárních vzorech Hrubínovi a Holanovi, ale nedalo mu nezmínit, že k poezii jej vlastně přivedla jeho babička, recitující mu kdysi lidovou poezii. Žantovského věcné a zasvěcené otázky „tahaly“ ze Sýse jeho fenomenální znalosti literární historie, literární teorie a poetiky, ale také zajímavosti týkající se jeho vlastní tvorby. Nejkrásnější poezie je ta, která vyvolává více výkladů, pravil Karel Sýs, tázán na symboliku názvu své první básnické sbírky Newton za neúrody jablek. Tristní paradox dává současnost Žantovskému konstatování, že Čechy bývaly básnickou velmocí bez ohledu na politické režimy, což trvalo do roku 1989. Proč se poezie přestává číst a je na úbytě? Jde jen a jen o důsledek doby elektronických médií? Nikoliv, říká Sýs. Je tomu tak i proto, že dnešní básníci i rádobypoetové se vyhýbají současným tématům, chybí jim kritičnost, upřímnost výpovědi a notoricky trpí autocenzurou. S potěšením jsem přijal Žantovského konstatování, jež není ničím novým – totiž že Sýs se k ní neuchýlil.
Karel Sýs by měl přednášet o literatuře a básnické tvorbě na univerzitách. Společnost, která nejen trpí, ale přímo vyžaduje, aby tomu tak nebylo, a aby jeho knihy vycházely jen s obtížemi, je nemocná. Inu málo platné: Sýs má v šatně jen jeden kabát… Ale jednou tady po něm zůstane obdivuhodné DÍLO. Po těch, kdo jej dnes ostrakizují a plivají po něm, jen troška zápachu. Ale ten rychle vyvane a nezbyde NIC.