To je květnatých řečí, když se brojí proti uplatňování kolektivní viny například při posuzování odsunu sudetských Němců, když se vedou diskuse o teroristických útocích muslimských radikálů, když odmítáme házet do jednoho pytle všechny Romy. Ale když se maří letitá příprava a v podstatě celá kariéra desítek ruských atletů, to najednou zní potlesk nad uplatněním principu kolektivní viny i pro nevinné. Lehcí atleti, kteří se nevyhýbali dopingovým kontrolám a kterým nebylo nečestné chování nikdy prokázáno, nemohou soutěžit se sportovci dalších zemí. Jak k tomu přijde taková hvězda světové atletiky, jakou bezesporu je skokanka o tyči Jelena Isinbajevová, která s bezpočtem dopingových kontrol neměla nikdy problém?
Pod tuto nespravedlnost se podepisuje mezinárodní atletická federace a další sportovní instituce, ale zdá se být nad slunce jasnější, že tady už o sport nejde. Neustále živený antiruský proud strhává s sebou i sportovce, kteří bývají ozdobou mezinárodních soutěží. Což si po problematickém zákazu startu ruských atletů na OH v Riu uvědomili třeba představitelé dalších sportovních odvětví. A tak se mezinárodní svazy volejbalu nebo juda postavily za ruské závodníky a reprezentační týmy, chtějí se s nimi utkávat na sportovištích a odmítají spekulace o jejich případném vylučování z olympiády. I jejich postoje nakonec asi pomohly při verdiktu MOV, že nebude vylučovat z OH v Riu všechny ruské sportovce a nechá řešení na sportovních svazech…
Jenomže do sportu se i tak opět míchá politika a takové praktiky najednou obhajují i ti, kteří proti nim – když se jim to hodilo – hlasitě protestovali. Stačí si připomenout historii bojkotů olympiád v minulosti. Ale zpátky ke kolektivnímu trestu pro ruské atlety. Je zvláštní, že k takové praxi nesahali najednou nyní velice rozhodní a přísní sportovní funkcionáři, když v Soulu propukla steroidová aféra, na jejímž vrcholku stál kanadský sprinter B. Johnson. Že se kolektivně netrestalo Finsko, když v roce 2001 dopovala šestice finských hvězd běžeckého lyžování. Trest za doping dostal i cyklista Lance Armstrong – ale jeho stáj nikoli.
Pochopitelně, protože členům týmu doping prokázán nebyl, takže jakápak kolektivní, nespravedlivá vina. Podobně, když dopoval americký běžec Tyson Gay, byla potrestána jen štafeta a ne celá atletická výprava USA. Že dopují rumunští rychlostní kanoisté nebo testy před pár lety neprošli italští atleti? Že má aktuálně problém s dopingem egyptský oštěpař a naděje pro Rio? To je přece věc jen jednotlivců.
To u Rusů je to jiné – tam se zbavíme i konkurence v bojích o medaile, které jsme žádný doping neprokázali. Pokud ale jsou čestnými a opravdovými sportovci ti, kteří posbírají vavříny bez nespravedlivě vyloučené ruské konkurence, budou jim možná chutnat trochu nahořkle. A soudní lidé se tomu nebudou divit. Jako já nebo překvapivě odvážný šéf našeho olympijského výboru pan Kejval (ke kterému se nakonec přidali i někteří naši sportovci) si řeknou, že princip kolektivní viny do 21. století nepatří. I když jde zdánlivě »jen« o sport…