Kolik je historií?

28.4.2015 v 20:56

Historie je jen jedna. Ale v posledních letech, včetně dlouhodobého působení v Evropském parlamentu, se mě stále někdo snaží přesvědčit, že historií je nějak víc. Podle toho, kdo ji vykládá a jak ji chce vidět. Jak se komu co do té ” jeho historie” hodí anebo je zase lepší zamlčet. Navíc se šíři prapodivná praxe vidět historii skrz současné “brýle”. A tak jsou i tzv. „historici” – většinou samozvaní, kteří k historii přistupují takto: protože nemám rád Rusko, tak cokoli kdy udělalo Rusko nebo bývalý Sovětský svaz, muselo být špatně. Navzdory historickým faktům, údajům nebo i očitým svědectví účastníků událostí. Ty sice umlčet nejde, ale je docela jednoduché jim prostě nedat moc prostoru pro jejich názor…

A tak se to na nás valí jako lavina. Třeba kolem výročí konce druhé světové války. Sedmdesát let od společného spojeneckého vítězství nad fašistickým Německem a jeho podporovateli je pro mnohé manipulátory s historií asi dost dlouhá doba na to, aby se s fakty, spojenými s touto válkou, dalo “žonglovat”. Nejen, že se objevují, ale v médiích dostávají i nevídaný prostor výlevy typu “na konci války u nás nešlo o žádné osvobození, ale Rudá armáda nás dobyla.” Většina demokraticky se tvářících médií záměrně nestaví takový rusofobní výlev do konfrontace například s postoji řady západních (i německých) politiků. Přitom se ani ti, nehledě na svoje současné výhrady vůči Rusku a zhoršené vzájemné vztahy, nestydí za slova uznání historické role Rudé armády při osvobození Evropy. Nepřehlížejí ani koncentrační tábory, osvobozené Rudou armádou…

Stejně tak, jako respektují, že o tom, jak budou závěrečné operace druhé světové války vypadat a čí vojska kam dojdou, nerozhoduje jejich současné chtění nebo nějaká kdyby. Že to rozhodly dohody spojenců. A povzdechy, jaká škoda, že americké jednotky neosvobozovaly celé tehdejší Československo nebo snad celou východní Evropu, které slyšíme u nás, je nikterak netrápí. Zato naši “vykladači” historie, kteří se nestydí klidně tuto historii prezentovat jako “novou historii”, nám teď události podávají tak, jako kdyby nás v roce 1945 osvobozovali jen a jen američtí rozesmátí hoši, kterým tu idylku kazili neurvalí ruští dobyvatelé. Z historie, o které je tu řeč, jsme se tedy nepoučili – protože při uznání skutečnosti z let minulých, kdy naopak byla role amerických vojáků zbytečně potlačována a přehlížena, tu máme opačný extrém, gradovaný snad ještě víc. Je mi stydno, když mezi ojedinělými připomínkami podílu Rudé armády na našem osvobození čtu hlavně zveličovaná “historická svědectví” o znásilňování, rabování a jiných excesech. Ne, že by nebyly. Ale stavět je na první místo při informování o historii před sedmdesáti lety a jen a jen o Rudé armádě, navíc bez přiznání, že stejně se chovali na jiných frontách nejen vojáci fašistického Německa, ale také prokazatelně Američané a jiní, to je další zlovolné křivení historie.

A ta dostává doslova “jednu ránu za druhou”. Zatímco soudná a skutečně “kulturní” Evropa i letos bude sledovat brilantní vystoupení “Alexandrovců” – světově uznávaného tělesa, naše zapšklé a zamindrákované “rusobijce” uniformy armádního souboru dráždí k nepříčetnosti. Netuší asi, že například nejen v Evropě ale i v Asii a jinde po světě koncertuje úspěšně i orchestr vzdušných sil Spojených států. Existuje od roku 1944 a jeho “domovem” je už léta americká letecká základna v německém Ramsteinu. Nezaznamenal jsem, že by snad třeba jejich koncerty někdo napadal z pohledu amerických válečných aktivit ve Vietnamu či jinde… To jen naši “experti” na historii mají klapky na očích i na uších, když se jim to hodí “do krámu”.

Jsem přesvědčen, že historii nemůžeme přepisovat a že máme být v případě druhé světové války a našeho osvobození za co vděčni všem, kdo se o porážku hitlerovského Německa zasloužili. A proto jsem se rád ujal spolupořádání expozice v Evropském parlamentu o vítězné fázi války. Společně s městem Volgograd, památníkem bitvy u Stalingradu, ale také našimi muzei a památníky v Terezíně, Lidicích, Opavě a Praze jsme tak ve Štrasburku ukázali, jak nelehká byla hrdinská cesta od Stalingradu až do Prahy.

Historie je jen jedna a neměli bychom ji překrucovat, ani na ni zapomínat…