Konference o vzdělání v EP: Civilizace se dostala na rozcestí

3.4.2006 v 11:10

Vážení kolegové, už v 60. letech minulého století lidé, jako český vědec Radovan Richta, psali o tom, že se civilizace dostala na rozcestí – že nastupuje věk vědeckotechnické revoluce. Revoluce, která přinese něco více, než revoluce průmyslová a mohla by dokonce svým patosem překonat i revoluci sociální. Američtí, britští, francouzští, ale i mnozí další společenští vědci jim později dali za pravdu. Autoři jako sociolog Daniel Bell přišli na přelomu 60. a 70. let s teorií postiindustriální společnosti, která je založena na znalostech – roli kapitálu při růstu ekonomiky by měly převzít znalosti. Hybným motorem by měl být kvartální sektor, oblast vědy a výzkumu. Od těch dob vlastně každá vláda, ať již pravicová nebo levicová, přísahá věrnost ideji znalostní ekonomiky.Též nadnárodní instituce, mezi nimi i Evropská unie, pronášejí přísahy tohoto typu. Lisabonská strategie, pravděpodobně nejlepší produkt tohoto snažení na evropské úrovni, může být příkladem. Je ale příkladem také něčeho jiného: jak dobře známe cíle, tak špatně známe cestu. I když se mnohé zdařilo, základního úkolu se nepodařilo dosáhnout. Tím zásadním úkolem – mám na mysli oblast ekonomiky – je vytvořit takovou dynamiku hospodářství, která by nám umožnila obstát v konkurenci s USA a se stále dynamičtější Asií. Naopak některé analýzy ukazují, že tempa rozvoje oblastí náročných na znalosti jsou v Evropě nižší, než u našich konkurentů. Otázka zní: PROČ?Především si myslím, že EU má dobře stanovený cíl, ale chybějí jí politici, kteří by dokázali tento cíl rozložit do konkrétních opatření. Rozmělnit jej na postupové kroky a zajistit jejich naplnění. Máme politiky schopné deklarací, nikoliv odpovědné správy věcí veřejných. S tím se snoubí i fakt, že možnosti řízení z úrovně Unie jsou menší než z úrovně vlády ve Washingtonu či Pekingu. A národní vlády lisabonskou strategii sice odpřísáhly, ale nevzaly za svou.Druhým problémem je představa, že zvyšováním vzdělanosti automaticky vytváříme podmínky pro vznik znalostní ekonomiky. Tato teze má v sobě schovány tři omyly: Především se za důkaz péče o znalostní ekonomiku pokládá růst počtu studentů, především vysokoškoláků. V Česku dnes více než 90 % populace ve středoškolském věku navštěvuje střední školy a více než 40 % ve vysokoškolském věku školy vysoké. A cílem je dále zvýšit počet vysokoškoláků. Tím se dostáváme k prostému matematickému problému: naším cílem se stává vysokoškolské vzdělání pro průměrně inteligentního člověka. Zajistit takovouto velkovýrobu vysokoškoláků není možné jinak, než za cenu snížení úrovně nároků na vysokoškolské studium. Děje se to především pomocí rozdělení vysokoškolského vzdělávání na bakalářské a magisterské, což pro změnu mění snažení o co nejkvalitnější vzdělání ve statistická kouzla. Demokratizaci vzdělání je třeba chápat jako sociální otevřenost škol pro všechny, kdo mají talent a zájem. Zároveň je nutné dbát o to, aby demokratizované školství dokázalo pečovat o mimořádné talenty – aby učitelé nebyli zahlceni množstvím studentů, ale měli čas na speciální péči o růst těch nejtalentovanějších. Aby ti nejtalentovanější studenti – ne ti, kdo se shodou náhod narodili nejbohatším rodičům – měli největší péči.Druhým problémem je měření znalostní ekonomiky pomocí údajů o vložených penězích do oblasti vědy a vzdělávání. Osobně se domnívám, že se do této oblasti vkládá málo peněz. Pravdou ale také je, že si nikdo neklade otázku efektivnosti vkládání těchto peněz. Nejde jen o přebujelou administrativu, o zbytečné rektoráty či úředníky na ministerstvech. Jak měřit například efektivnost grantů? Vědci hodnotí sebe sama. Má to svoji logiku, protože nikdo jiný nezná stav vědy a možnosti jejího dalšího rozvoje. Ovšem v době, kdy se každý změnil na podnikatele a podnikatelská etika je tabuizované téma, je sebehodnocení vědecké komunity nesmírně problematické. Což nás vrací k původnímu problému: bez jasné sociálně-ekonomické koncepce rozvoje a bez politiků schopných tuto koncepci prosadit v praxi, jsou statistiky o vysokoškolském vzdělávání a o vkladech peněz do vědy a výzkumu jen zastíráním skutečných problémů. Můžeme mít tisíce kvalitních absolventů vysokých škol, když je ekonomika nedokáže vstřebat a využít jejich specializaci, jedná se jen o plýtvání penězi a deformaci lidských osudů. V lepším případě o výchovu budoucích emigrantů. Je hezké, že se v postsocialistických zemí středovýchodní Evropy mluví o rozvoji aplikovaného výzkumu, ale kolik podniků po privatizaci zachovalo vývojové kanceláře?Dnes si EU neví rady s dovozem levného spotřebního zboží z Číny. Zítra to budou počítače a auta. Máme před sebou dvě cesty: buď cla a uzavírání se do prostoru chráněného před dopadem globalizace, nebo rozvoj znalostní ekonomiky. V této chvíli vidím jen několik možností, jak rozvoji znalostní ekonomiky napomoci. Především je nutné přepracovat koncepci rozvoje vědy a vzdělávání na úrovni EU tak, aby byla jasná odpovědnost jednotlivých vlád. To je možné jen tehdy, když koncepce nebude odvozena od “zeleného stolu”, ale bude odrážet potřeby, možnosti a specifika jednotlivých členských zemí. Zároveň je nutné ukázat výhody jednotné celoevropské koncepce vědcům i veřejnosti tak, aby se zvedl tlak na národní vlády s cílem naplňovat tuto koncepci. Dále je nezbytné vypracovat jednoduchý systém měření efektivnosti vložených prostředků, přičemž těžištěm pro vkládání těchto prostředků musí být priority odvozené od sociálně-ekonomického programu rozvoje Evropy. Nespoléhat na to, že byrokratické orgány a politickými předsudky zatížené instituce dokážou provést objektivní hodnocení stavu vědy v jednotlivých zemích a provádět takovéto hodnocení nezávisle; cílem by mělo být pomáhat přímo těm vědcům i pedagogům, kteří nejvíce přispívají k rozvoji evropské vědy a evropského vzdělávání.V neposlední řadě je nutné více rozvíjet spolupráci s ostatními ohnisky rozvoje vědy, především s USA, Ruskem, Čínou a Indií. Programy jako je Galileo, rozvoj letecké výroby či některých oblastí jaderného základního výzkumu by mohly sloužit jako příklad úspěchu. Změna je ale možná jen tehdy, když se takové výjimky podaří přeměnit v každodenní samozřejmost. Děkuji za pozornost.________________________________________Zástupci téměř všech členských států EU, ale i dalších evropských i mimoevropských zemí, jako např. Běloruska, Moldávie či Kolumbie v diskusi věnovali pozornost převážně otázkám přístupu ke vzdělání (hlavně sociální exkluzi, jazykovým či finančním bariérám), boloňskému procesu (evropský akční program rozvoje a směřování vysokého školství) a vzhledem k současným studentským protestům ve Francii – aktuálním otázkám demokratické reprezentace studentů při rozhodování o reformách v oblasti vzdělávání. Se svým projevem vystoupila také zástupkyně ČR, poslankyně PS PČR Kateřina Konečná. Delegáty konference uvítal předseda politické frakce GUE/NGL Francis Wurtz, hlavní organizátor konference český poslanec Evropského parlamentu (EP) Jiří Maštálka a místopředsedkyně GUE/NGL a zároveň místopředsedkyně Výboru pro zaměstnanost a sociální otázky Ilda Figueiredo.V odpoledních hodinách se studenti sešli k práci v pracovních skupinách, ve kterých se již věnovali diskusi o konkrétních problémech, které byly nastíněny. Cílem je vytvoření konkrétních návrhů, které přispějí k formulaci vzdělávací politiky na evropské úrovni. Během debat s poslanci EP, ale také se zástupci Evropské komise, jak věří organizátoři, dojde k výměně názorů na zmíněnou problematiku mezi těmi, kteří přispívají k formulaci vzdělávací politiky a těmi, kterých se tato politika dotýká nejvíce – studenty a profesory.