A to je právě ta otázka. Jak to vlastně ti Američané s Kubou teď myslí? Co tak najednou obracejí kormidlo nepřátelství vůči ostrovu, který je od nich prakticky na dohled, ale který se od Ameriky za poslední léta vzdálil hlavně kvůli americké protikubánské politice a tvrdým hospodářským sankcím? Že by to byla kritická sebereflexe neúspěšné politiky vůči suverénní zemi, jejíž levicová orientace hned »za humny« se Washingtonu nehodí?
Řekl bych, že pravdě blíž budou spíš hlasy, které za vstřícnějším postojem USA ke Kubě, prezentovaným krátce před koncem roku, vidí hlavně chladný kalkul. Co tedy všechno může být za prohlášením prezidenta Obamy, že nařídil americké diplomacii, aby zahájila jednání o normalizaci vztahů s Kubou?
Těch aspektů bude asi víc. Bezesporu jedním z hlavních byla návštěva ruského prezidenta Vladimira Putina na Kubě. Společně s tím, že Rusko odepsalo devadesát procent dluhu, který měla Kuba u bývalého Sovětského svazu. Informace, že Rusko bude pomáhat Kubě nejen s rozvojem infrastruktury pro leteckou dopravu, rozvojem přístavů, ale také rozvine aktivity kolem těžby ropy u kubánských břehů, to určitě byly zprávy, které ve Washingtonu analyzovali velice pečlivě. Jenomže s cestou ruského prezidenta do Latinské Ameriky byla spojena i trochu nečekaná návštěva v Nikaragui, za kterou se, mimo jiné, skrývá i aktivita Ruska při budování nového kanálu mezi Atlantikem a Tichým oceánem. Když k tomu přidáme oznámení dohody o rozmístění pozemních stanic pro ruský družicový navigační systém Glonass, máme pohromadě už dostatek argumentů pro to, aby se nad svým počínáním a hlavně postavením v oblasti Washington vážně zamyslel. V pozadí je pak také zjevná obava USA z nebývalé ekonomické aktivity Číny v regionu…
Ona vstřícnost USA ke Kubě se pak ukazuje v docela jiném světle. Američané se museli dost leknout, aby jim neujel pověstný vlak, když jim stálo za to ústy prezidenta Obamy mimo jiné přiznat, že »…nekompromisní americká politika vůči Kubě v posledních desítkách let měla nepatrný vliv…« a že »izolace nefungovala«. Že by ale kroky Američanů ve světě vedly jen samé »ušlechtilé« úmysly, to, jak vidíme dnes a denně, neplatí. Dění v regionu poblíž USA je ovšem pro Washington natolik zásadní, že nemůže jen přihlížet nebo vést politiku ve starých kolejích.
Z mého pohledu teď bude také zajímavé, jak na změnu amerického přístupu ke Kubě bude reagovat Evropská unie a s čím přijdou naše politické špičky. Unie se v minulém roce snažila o určitý dialog – je to ostatně i v jejím zájmu, patří mezi čtyři nejvýznamnější obchodní partnery Kuby. Ovšem stereotypní bazírování jen na ohrané kartě jednostranných požadavků, točících se kolem lidských práv (po vzoru USA), ostatní témata dusilo. Ale už jsme si zvykli, že unijní diplomacie se jako korouhvička točí podle směru větru z Ameriky, a tak se dá očekávat i větší aktivita ze strany Bruselu. Vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku Federica Mogheriniová už formálně změnu ve vztazích mezi Kubou a USA přivítala, bude zajímavé, jaké kroky budou následovat, když Washington dal signál k uvolnění. Zatím šéfka unijní diplomacie doplnila vyjádření o tradiční konstatování, že základem politiky EU vůči Kubě jsou nadále lidská práva. Možná si nevšimla například nedávného propuštění politických vězňů či vzájemné výměny vězněných osob mezi Kubou a USA. Zdá se, že větší vstřícnost by neškodila ani Bruselu.
A už jen na okraj, i když nikoli vzhledem k významu – nesmíme zapomínat ani na další okolnost, která s tématem nových pohledů na vztahy s Kubou zdánlivě moc nesouvisí. Jsem ale přesvědčen, že opravdu jen na první pohled. Je to výrazný nástup levicové strany Podemos – člena naší frakce GUE/NGL v Evropském parlamentu, na politické scéně Španělska. Tedy země, která tradičně patří k partnerům Kuby. Role Madridu by se mohla ještě posílit v případě signalizovaného (ze strany pravice nejen v zemi, ale i v Evropě obávaného) vstupu Podemos do čela španělské politiky…
Takže nás čeká, podle všeho pokud jde o Kubu a její roli na světové scéně, hodně zajímavý rok. Divil bych se, že by se v něm ještě nosily hloupé výzvy, propagované ještě nedávno některými našimi politiky – »nejezděte na Kubu«. Otočí snad, po vzoru svých amerických přátel a rádců, a stanou se propagátory turistiky na stále populárnější »Ostrov svobody«?