Poté, co Evropská rada vyslovila souhlas s výjimkou pro Českou republiku ohledně působnosti Listiny základních práv EU,
vyprodukovalo sudetoněmecké krajanstvo, především pak jeho mluvčí, poslanec EP Bernd Posselt, několik takřka euforických prohlášení, prezentujících tuto skutečnost jako vítězství sudetských Němců a jejich spojenců. Tato prohlášení mají dvě roviny. Předně je v nich tvrzeno, že česká výjimka (stejná jako výjimka Velké Británie a Polska) je z hlediska intencí prezidenta Klause vlastně bezpředmětná, neboť prý jak Listina základních práv EU, tak Lisabonská smlouva jako taková se netýkají stávajících majetkových poměrů v členských státech. Tou druhou rovinou je vpravdě jásot nad tím, že dojednaná výjimka se přímo ani nepřímo netýká tzv. Benešových dekretů, což je pro sudetské Němce (ale i Maďary, pokud jde o Slovensko) podstatné z hlediska toho, že tak nedošlo ke zvýšení právní síly dekretů na unijní úrovni.
Podařilo se nám, uvedl například Posselt, prostřednictvím vlád v Berlíně, Vídni a Budapešti dosáhnout toho, že Benešovy dekrety nebyly v poznámce pod čarou zmíněny přímo ani nepřímo, ba dokonce zacementovány. Jinde B. Posselt prohlásil, že majetkoprávní dimenze Benešových dekretů nemá absolutně nic společného s Lisabonskou smlouvou a Listinou základních práv EU.
Ponechme nyní stranou otázku, zda tomu tak skutečně je či nikoliv, neboť existují relevantní právní stanoviska tvrdící opak, a celá tato záležitost bude nejspíš i nadále předmětem právních i politických diskusí a sporů. Posseltova vítězná euforie totiž může být jen obratným manévrem, zastírajícím politickou taktiku jím vedeného seskupení pro dobu po Lisabonu . Neboť jinak by Posselt a spol. museli uznat pro ně trpkou a asi nečekanou skutečnost: totiž že právě na Listinu základních práv EU a její účinnost v České republice spoléhali při realizaci svých cílů – ovšem nikoli prvořadě z hlediska intencí majetkových, nýbrž s ohledem na práva národnostních menšin. Ta totiž mají být na základě Listiny dále rozvíjena nikoli jako tradičně chápaná ochrana menšin v jejich obecně platném lidskoprávním pojetí, nýbrž jako tzv. právo národních skupin (Volksgruppen), jež je tradičním nástrojem expanzivního německého nacionalismu už od konce první světové války.
Téma československých prezidentských ( Benešových ) dekretů však bez ohledu na výše uvedené zůstane v sudetoněmecké agendě , a nejen v ní. V aktuálním prohlášení tzv. Sudetoněmecké domovské rady (jde o jedno z vrcholných grémií landsmanšaftu) ze 7. listopadu tohoto roku stojí: Česká republika musí ( ! ) konečně zrušit rasistické a protiprávní Benešovy dekrety včetně tzv. amnestijního zákona, neboť diskriminují milion Evropanů a na druhé straně mohou být stále znovu demagogicky zneužívány politiky, jako je Klaus (sic!)… Vlády Německa, Rakouska a Maďarska… jsou vyzývány, aby nadále těsně spolupracovaly a pečovaly o to, aby byla konečně nastolena spravedlnost pro národní skupiny (!), kolektivně zbavené práv na základě Benešových dekretů, tedy pro sudetské a karpatské Němce, jakož i pro Maďary… Státům EU musí být zdůrazňováno, že lidská práva a práva národních skupin (!) jsou v České republice definována a vykonávána jinak než v celé EU. To je nepřijatelný stav, proti kterému je třeba i nadále bojovat.
Jak při politickém tažení resp. nátlaku na Českou republiku ohledně tzv. Benešových dekretů, tak při prosazování tzv. práva národních skupin (tzv. Volksgruppenrecht) na evropské úrovni však budou sudetští Němci vedení Posseltem vypočítavě v pozadí. Osvědčuje se jim totiž ve svých intencích podporovat, usměrňovat a ovlivňovat síly maďarského nacionalismu, jež své zájmy orientují na Slovenskou republiku.
B. Posselt si už pochvaluje, že příštím maďarským premiérem bude zřejmě Viktor Orbán, který prý už oznámil, že se vrátí ke svému požadavku vznesenému v Evropském parlamentu už v roce 2002 – totiž aby Česká republika a Slovensko zrušily tzv. Benešovy dekrety. My využijeme všech našich mezinárodních styků, abychom jej – a s tím i věc lidských práv – podpořili, prohlásil Posselt.
Bývalý přední slovenský politik Ján Čarnogurský nedávno pregnantně vyjádřil podstatu sudetoněmecko-maďarského tažení proti tzv. Benešovým dekretům a za práva národních skupin , když řekl: Slovensko je pro Maďarsko nejvhodnější objekt, kde by Budapešť mohla prosadit nějaké státoprávní výhody pro maďarskou menšinu. Pak by maďarský krok mohl sloužit jako precedens pro jiné. Ale co hlavně: Před patnácti lety mi jeden politik německé CDU řekl, že v Německu jsou seskupení, která s nadějí vzhlížejí právě k Maďarsku. Pokud by prý totiž Maďarsko dosáhlo nějaké změny statu quo po druhé světové válce, sloužilo by to i různým silám v Německu jako precedens. Ty si nemohou dovolit udělat první kroky, ale kdyby toho dosáhlo Maďarsko, lze se na to odvolávat. Což by ovšem hrozilo destabilizací v celé Evropě.
Právě tímto prizmatem bych doporučil pohlížet na aktuální politiku Posselta a jiných – bez ohledu na to, zda tito lidé projevují euforii či zklamání nad českou výjimkou z Listiny základních práv EU.