Migrují lidi i politické postoje

Na počátku nebylo slovo, ale válka. Válka v Sýrii. Ta vyhnala lidi z domova a rozšířila beznaděj. Obojí je stejně důležité. Lidé utekli před válkou, ale do Evropy povětšině zamířili, až když ztratili naději, že se budou moci vrátit domů. A to neplatí jen o Syřanech: syrská válka vyhání i Afghánce, Iráčany, Libyjce… Lidé přestali věřit, že se vrátí mír. Snaží se utéct ze sběrných táborů v Sýrii, Turecku – netřeba vyjmenovávat jednotlivé země, jde o celý region severní Afriky a Blízkého východu. Region, kam náš civilizovaný Západ přinesl válku.Dnes se vedou spory o tom, zda destabilizace uvedené oblasti byla zamýšlená, nebo jde o důsledek špatné strategie. Ať tak, či onak – reakce Evropské unie byla a stále je zpozdilá a nepřiměřená. Brusel a Berlín hledají řešení pro ty, kdo do Evropy přišli, nevidí ale, že přicházejí různí lidé, nevidí, že nemají prostředky ani oporu u veřejnosti pro tuto svoji slepou politiku. Řešení je především v Sýrii, Iráku, Afghánistánu. Druhá, pomocná linie řešení je v nárazníkových státech mezi Evropou a válečnými ohnisky. V případě tzv. balkánské cesty, která se týká střední Evropy nejvíce, je tato obraná linie především v Turecku.Do Turecka přichází pomoc z Evropské i unie pozdě, a to hned z několika důvodů. Na migrantech utíkajících před válkou unijním politikům nezáleželo, dokud se nevydali do Evropy a televize nezačala před rokem zveřejňovat obrázky tragédií na pobřeží. Pozdě proto, že úprk do Evropy dostal podobu davové psychózy. A v neposlední řadě i proto, že současné vedení Turecka začalo licitovat, „obchodovat s uprchlíky“, vydírat Evropskou unii. A nehraje jen o peníze. Hraje i o toleranci ke své protikurdské politice, ke své agresi vůči Sýrii, ke svému obchodování s bojovníky tzv. islámského státu, ke svým velkotureckým snům. Pozoruhodné je, že tyto kroky Ankary, které rozhodně nejsou v souladu s tolik Bruselem vzývanými evropskými hodnotami, spojuje současné vedení Turecka s popíráním genocidy Arménů a obhajobou vyhnání Řeků z Malé Asie, která byla jejich domovinou více než dva tisíce let. To vše činí Turecko jako náš spojenec v NATO, tedy stát, který má možnost zatáhnout Česko do války.Netřeba ale ze všeho vinit Turecko. Když pomineme neoddiskutovatelný podíl některých států Evropské unie a NATO na rozdmýchávání války v Iráku, Libyi a Sýrii, je tu též příspěvek především německé kancléřky Angely Merkelové na rozpoutávání davové psychózy mezi běženci. Navíc vyrobila další problémy. Povzbudila Ankaru příslibem přijetí do Evropské unie, čímž dala najevo slabost. A na domácí, evropské půdě zabodovala hned několikrát. Svým nesrozumitelným přístupem otevřela brány nejen potřebným, ale i nebezpečným. Bojuje proti teroristům na Blízkém východě tím, že je pozvala do Evropské unie. Dala arogantně najevo, že postoj Berlína je důležitější než pravidla schengenského systému. A tím vším vytáhla z pivnic na ulici radikální pravici, která dostala prostor pro prezentaci.Skutečně velký problém je pak dán tím, že se díky německé kancléřce propojují problémy muslimských migrantů, finanční krize jihu Evropské unie a Ukrajiny. Peníze zatím nechybí jen díky tomu, že se náklady podle řeckého modelu přenášejí na nevinné. Jenže chyby Unie, a to především německé a francouzské chyby, mohou na Ukrajině velice brzy dostat podobu nedostatku peněz – a následné nemuslimské vlny migrace. Pak už nevystačíme s obranou hranic pod heslem „Bereme jen uprchlíky křesťanského vyznání“.Proto je třeba hledat zásadní, nepolovičatá řešení. Když už státy Evropské unie nedokáží ani pojmenovat skutečnou příčinu problémů v Sýrii a na Ukrajině, natož je zkoušet řešit, měli by se postavit za ty, kdo mír hledají. Je třeba podpořit dohodu Washingtonu a Moskvy o zastavení bojů v Sýrii. Podpořit s vědomím, že tato dohoda je v našem nejvlastnějším zájmu – ne proto, že nás k této podpoře vyzve Velký bratr. Řešením současné vlny migrace je porážka teroristů, mír a sociální stabilita severní Afriky a Blízkého východu.