Minská cesta k míru

1.9.2014 v 21:57

Ať už se věcné výsledky summitu v Minsku jeví sebeskromnější, byl to průlom. Konečně k sobě našli cestu nejvyšší představitelé Ukrajiny a Ruska. A oba hovořili o míru. Je více než symbolické, že inciativa k hledání této cesty vzešla ze strany tak málo v Bruselu a Washingtonu oblíbeného běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. Ten se po převratu v Kyjevě k této roli hodil – a možná i prozíravě chystal. Nikdy nesešel s cesty solidarity uvnitř Euroasijského ekonomického svazu, ale zároveň uznal nové mocipány v Kyjevě.

Není náhoda, že zástupci Evropské unie na summitu v Minsku hráli druhé housle. Tříčlenná delegace byla nejen bez předsedy Komise José Manuela Barossa, ale i bez Štefana Füleho, komisaře pro rozšíření EU. Tedy dvou představitelů Unie, kteří nesou největší zodpovědnost za propuknutí krvavého konfliktu na Ukrajině. Dlužno dodat, že veřejné vystoupení Catherine Ashtonové, vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, bylo v Minsku plné frází a bez konkrétních návrhů. Nezbývá než doufat, že na minském summitu nepředstavovala delegace Evropské unie pouze stafáž pro ukrajinského prezidenta, a že v kuloárových jednáních byli alespoň ekonomičtí komisaři věcní. Obecně ale platí, že je dobře, že se dny současné Komise EU kvapem krátí. Snad ta nová budě složená s lidí, které ctí zájmy Evropy a nesoutěží v tom, kdo projeví prostomyslnější solidaritu s nešvary zámořského spojence.

Protože sebekritiku od unijních představitelů očekávat nelze, asi nejvíce postrádám v jejich vystoupeních obavy z humanitární katastrofy na jihovýchodě Ukrajiny. Dvojaký postoj západních politiků a mainstreamových medií k problematice uprchlíků je dnes názorně vidět při porovnání vztahu k bojům v Iráku a na Ukrajině. Opožděná čísla z OSN hovoří o 400 tisících ukrajinských běžencích do Ruska ve chvíli, kdy se jejich reálný počet blíží dvojnásobku. A to nemluvím o vnitrostátních běžencích. Toto je reálná masová tragédie, která navíc může ze strany fašistických skupin v sobě skrývat jak genocidní prvky, tak i snahu o etnickou čistku směřující proti „Moskalům“, Rusům. Byl to prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev, kdo na summitu vyzvedl toto téma jako mimořádně důležité. A je obrovskou ostudou celého Západu, zvláště pak představitelů Evropské unie, že kritizuje Rusko za vyslání humani-tárního konvoje – aniž by sám do míst bojů a na shromaždiště běženců nějakou pomoc poslal.

Pozice ukrajinského prezidenta Petro Porošenka rozhodně nebyla na summitu v Minsku jednoduchá. Pominu-li propagandistické formulace, to podstatné je, že zopakoval svojí vizi cesty k míru. Jistě ji probírali i na osobním setkání s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. To, že Porošenko našel sílu se s Putinem sejít, je třeba ocenit. Neznáme výsledky jeho jednání s německou kancléřkou, která jej možná k tomuto kroku v zájmu Německa a Evropy jako celku vyzývala. V každém případě ale k setkání Porošenka s představiteli Euroasijského ekonomického svazu přestavuje krok správným směrem.Prošenko se na tento krok připravil. V předvečer summit oznámil vypsání říjnových voleb do ukrajinského parlamentu. To je na první pohled velice sporný počin, připomínající „bodákovou demokracii“ v Afganistánu či Iráku: v okupovaných a válčících zemích proběhnou volby se zakázanou ne vždy teroristickou opozicí a diplomaté z USA pak znesvářeným místním politikům vysvětlí, kdo vlastně vyhrál. Což není nadsázka, ale realita posledních voleb ve zmíněných zemích. V případě Ukrajiny by ale mohlo jít o mnohem více.

I když není jasné, jak mohou proběhnout volby na jihovýchodě, je velmi pravděpodobné, že zúčtují s pučistickými politiky jako je současný premiér Arsenij Jaceňuk a předsedající parlamentu Alexander Turčinov. Ti svými extremistickými postoji představují překážku jakékoliv dohodě znesvářených stran na Ukrajině. Už prezidentské volby naznačily, že se jejich strana Baťkivščyna, Vlast, netěší velké oblibě. Navíc Julija Tymošenková, předsedkyně této strany, dává najevo neochotu postavit ony dva militantní nepřátele mírových jednání na kandidátku. Tento rozštěp posiluje postavení prezidenta v Kyjevě a volební šance proprezidentských stran. Obdobně jako skutečnost, že vojenské útvary Pravého sektoru a oligarchů se na východě země dostaly do obklíčení. Stále ale chybí u Protošenka to podstatné: veřejně vyjádřená ochota přímo jednat s představiteli povstalců.

Minský summit v sobě skrývá ještě jedno tajemství: nejsou známy důvody, proč na summitu nebyly – alespoň veřejně – přítomni představitelé USA. Fakt, že politici z Washingtonu vnáší do světového dění chaos, je obecně známý. V  případě Ukrajiny je to navíc i velmi zřetelně patrná skutečnost. Budou Spojené státy sabotovat dohody z Minsku a přilévat dál olej do ohně občanské války? Nebo si konečně uvědomí riziko tohoto jednání i pro vlastní zemi?

Evropská unie na summitu představila ekonomické zájmy. A manifestovala bezradnost. Jenže na počátku září se ve Walesu sejde summit NATO, nejvyšší představitelé druhé části integrace Západu. Části, která ústy svého – taktéž ve funkci končícího – generálního tajemníka Anderse Rasmussena dává najevo rozhodnost. Konkrétně odhodlání NATO, přesněji řečeno Washingtonu, budovat další vojenské základny co nejblíže hranic Ruska. Což je nejhorší možná reakce na ukrajinskou krizi, protože povede ke spirálovitě se vinoucím odpovědím napřed z Moskvy, pak z Bruselu-Washingtonu, pak zase z Moskvy, následně z Bruselu-Washingtonu… Neznámo kam až takovýto tupý přístup může vézt. Je s podivem, že k podobným názorům vyzývajícím k preventivním akcím Aliance, „které by předešly ruské invazi na Ukrajinu“ mohou vyjadřovat i čeští politici, kteří si říkají levicoví.

Nedávno na bouřlivé diskusi v Jazzové sekci zaznělo, že ukrajinská krize nemůže mít jednoho vítěze. Může mít jen dva vítěze, nebo dva poražené. Summit v Minsku byl krokem k vítězství všech znesvářených stran. Snad se z tohoto kroku stane cesta, kterou ani jednání NATO nepodminuje.