Nacionalismus je pro integraci zhoubný

16.9.2009 v 15:08

Před necelými třemi týdny, koncem srpna, se v maďarském pohraničním městě Szegedu uskutečnila mohutná politická seance,

jež však nezanechala sebemenší stopu v českých médiích. Sjeli se sem Maďaři z Karpatské kotliny , tedy nejen ze samotného Maďarska, ale také ze Slovenska, Srbska a Rumunska, aby demonstrovali proti slovenskému jazykovému zákonu. Tedy proti oné právní normě, o které prohlásil vysoký komisař OBSE, že je v regulích mezinárodního práva a neobsahuje žádný sporný bod; proti normě, jež se však nehledě na to a díky manipulaci s nevědomostí stala ze strany maďarských nacionalistů vítanou záminkou k osočování Slovenska a Slováků.

Poučeni svými patrony a rádci z řad sudetských Němců usilují maďarští nacionalisté vehementně o to, aby jejich požadavky vůči Slovensku dostaly jakousi evropskou dimenzi . Lze označit za skandální, ovšem pro současnost nepřekvapující, že politického a protislovenského shromáždění v Szegedu se zúčastnili kromě jiných místopředseda Evropského parlamentu Pál Schmitt (!) a předseda Strany maďarské koalice na Slovensku Pál Csáky. A zasvěcené osoby by asi hodně překvapilo, kdyby jako host zvláště vítaný, neboť prý přední expert pro oblast pro oblast národních skupin a menšin , nezavítal do Szegedu poslanec Evropského parlamentu a předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt!

Tento tvrdošíjný zastánce nároků sudetských Němců vůči České republice ( navrácení uloupené vlasti a majetku ) dal v Szegedu náležitě najevo, že mezi sudetskými Němci (resp. těmi, kteří podporují politiku landsmanšaftu) a nacionalisticky založenými Maďary (zejména přívržence hnutí Jobbik a Fidesz) existuje silné pouto dané společným zájmem – tím je požadavek na zrušení vybraných tzv. Benešových dekretů a nastolení tzv. práva národních skupin na evropské (unijní) úrovni.

V Evropě funguje něco špatně, je-li bez stížností přijímáno stavění Benešových soch v České republice nebo pojmenování ústředního náměstí ve slovinském hlavním městě Laibach (Ljubljana) po komunistickém diktátorovi Josipu Brozi Titovi, prohlásil v Szegedu Posselt. V souvislosti s nároky jak sudetských Němců, tak značného množství Maďarů Posselt uvedl: Potřebujeme evropské právo národních skupin (!) a menšin, a to na nejvyšší úrovni. Tradiční usedlé národní skupiny a menšiny jsou v součtu druhým největším členským státem EU. Už kvantitativně – a to platí v první řadě kvalitativně – se mohou stát výbušninou na základech Evropy! A předák maďarské menšiny v Rumunsku, rovněž poslanec EP László Tökes, svého kolegu a rádce Posselta doplnil: Benešovy dekrety ani slovenský jazykový zákon nejsou svým duchem spojitelné s duchem evropské jednoty.

Nacionalisté se spojují

Shromáždění v Szegedu bylo možná největší, leč nikoli jedinou akcí či aktivitou spojujících se nacionalistů v Evropě za posledních několik měsíců. Přesně jako ve 30. letech minulého století, kdy nacisté podkopávali základy sousedních zemí prostřednictvím svých národnostních menšin, má být paradoxně také dnes integrující se Evropa v zájmu jistých sil rozčleněna na etnická teritoria s nejvyšším stupněm autonomie, a to bez ohledu na státní hranice – ty v takovém případě ani není nutné měnit, jen je učinit elastickými . Pro to vše dodávají jakýsi teoretický základ zejména ideologové Sudetoněmeckého landsmanšaftu, jehož předáci aktuálně a s potěšením podporují maďarské nacionalistické požadavky (vůči Slovensku, ale i Srbsku a Rumunsku), přičemž sami jsou nyní spíše v pozadí.

Na 60. sudetoněmeckém srazu, který proběhl koncem května toho roku v Augsburgu, Posselt prohlásil: Nebudeme v žádném případě akceptovat, že jsou stále ještě v platnosti rasistické protiprávní dekrety, které celou národní skupinu (!), jako Němce, Maďary, poznamenávají a diskreditují. Tyto protiprávní dekrety musí pryč. My náš tlak nezvolníme. My nebudeme odpočívat a neoddechneme si. Pokud šlo o koncepce pro blízkou budoucnost, Posselt pravil: Sem patří právo evropských národních skupin a menšin, a právo na vlast. Charta základních práv Evropské unie je přece první zárodek práva národních skupin (!), protože zakazuje diskriminaci příslušníků národních skupin. Tato Charta je důležitá také proto, že obsahuje zákaz kolektivního vyhoštění, tedy krok k evropskému právu na vlast. Ale to jsou jen první kroky. Toho se nyní chopíme v Evropském parlamentu. Potřebujeme konečně evropské právo národních skupin a mezinárodně je učinit zákonem.

A co požaduje pro srovnání třeba takový maďarský Jobbik, jenž má od posledních voleb také zastoupení v EP? Vytvoření úplné územní autonomie pro Maďary v Rumunsku, okres pro Maďary na Podkarpatské Rusi spravovaný Budapeští, zrušení Benešových dekretů, právo jazyka pro maďarskou národní skupinu (!) v Karpatské kotlině, a v roce 2010, který je rokem výročí Trianonské dohody, sprovodit ze světa hranice, které Trianonem vznikly_

Národní skupiny namísto menšin?

Problémem, a to značným, je skutečnost, že na úrovni EU neexistuje závazná definice menšin resp. národnostních menšin . Ovšem neexistuje-li tato definice na unijní úrovni, neznamená to, že jí nedisponuje kruh kolem poslanců Posselta, Schmitta, Tökese a dalších. V jejich politickém prostředí je totiž pojem národnostní menšina užíván spíše výjimečně, a to tam, kde by mohl hrozit konflikt s politickými a právními odpůrci nebo tam, kde je žádoucí umírněný postup na veřejnosti.

Pojmem vytlačujícím a záměrně zcela nahrazujícím národnostní menšinu je totiž, jak už jsem zdůraznil, pojem národní skupina , v němčině Volksgruppe ; s tímto pojmem jako základním potom operuje koncept tzv. práva národních skupin, v němčině Volksgrupenrecht . Uvádím původní německé výrazy záměrně: v německém jazykovém prostředí, v době Výmarské republiky, se výrazy národní skupina a právo národních skupin a na nich postavená politika etablovaly jako nástroj revize versailleského uspořádání, což bylo umocněno a rozvinuto v době Třetí říše, zejména pak při rozbití Československé republiky. Žádný jiný evropský jazyk nemá ekvivalent k německému výrazu národní skupina .

Je pozoruhodné, že používání výrazů národní skupina resp. právo národních skupin se stává v evropských diskusích relativně samozřejmým bez ohledu na to, že celý koncept práva národních skupin je konceptem jednoznačně antidemokratickým a spočívá na antiindividuálních, předosvícenských a národoveckých, až rasistických premisách. Téměř běžně se tak používají výrazy národnostní menšina a národní skupina jako synonyma, aniž by došlo resp. docházelo k veřejnému kritickému vypořádání se s těmito výrazy. Je přitom přehlíženo, že snahy o zakotvení práva národních skupin do evropského resp. unijního práva jako formy údajné efektivní ochrany národnostních menšin hrozí nejen tím, že naruší dosavadní mezinárodněprávní ochranu menšin včetně národnostních, ale ohrozí také ty historické tradice, na kterých spočívá evropské uspořádání států, ale i současný evropský integrační proces.

Koncept práva národních skupin totiž chápe tzv. národní skupiny jako samostatné právnické osoby legitimované domnělým kolektivním společným původem (rodem), domnělým přirozeně daným kulturním svérázem včetně jazyka a určitým dědičným teritoriem, tedy jejich vlastí . Tzv. národní skupina je chápána jako etnické uzavřené společenství, jež je početně menší než státní národ daného státu, jehož příslušníci mají, jako občané tohoto státu stejná práva jako ostatní, ale nadto disponují zvláštními kolektivními právy národní skupiny , která je vůči danému státu a jeho ostatním občanům jednoznačně separují – a to až do požadavků autonomie, a to nejen kulturní, ale i státní. V takovém pojetí si tedy nikdo nemůže svobodně zvolit, k jakému národu či etniku chce patřit – to je již jednou provždy rodem či rasou dáno. Podstatným prvkem práva národních skupin je totiž také právo na vlast (jako elementární lidské právo ), jež má být uplatněno na dědičném území národní skupiny . Takzvané Karlovarské požadavky Sudetoněmecké strany z roku 1938 byly právě projevem takto chápaného práva národní skupiny .

Kolektivně-právní etnizované právo národních skupin má být realizováno v Evropě, ve které postupující integrační proces oslabil roli státních hranic a národních států. Vzhledem k této skutečnosti a s přihlédnutím k tomu, že mezi Spolkovou republikou a jejími východními sousedy už de facto neexistuje otevřená otázka hranic, měly by být, podle konceptu práva národních skupin , postupně nahrazeny evropské národní státy autonomními regiony vytvořenými podle etnických kritérií, jejichž hranice by nerespektovaly tradiční hranice státní, nýbrž rozhodujícími by byly hranice etnické. S využitím principu subsidiarity by měly být etnicko-regionální instituce vybaveny obdobnými kompetencemi a pravomocemi, jaké mívají ústřední orgány státní.

Lze shrnout, že pokusy etablovat právo národních skupin jako součást unijního práva, učinit z etnicky a národovecky definovaných subalterních kolektivů právní subjekty, jsou nikoli prointegrační, nýbrž destabilizační tendencí v Evropě a vstupní branou iracionality do evropského práva. Koncept práva národních skupin je však z dlouhodobého hlediska konceptem realizovatelným a může destabilizovat některé evropské státy více než koncepty přímé revize hranic či jistých snah o majetkové restituce. Nacionalismus je pro integraci nepřijatelný a zhoubný, ať je šířený kýmkoli. Jakási jeho sofistikovaná podoba, usilující o uzákonění práva národních skupin , je však mimořádně nebezpečná. Je nyní otázkou, nakolik se v institucích EU dokáží spojit také jeho odpůrci.