Situace v Evropě, pokud jde o obrovskou vlnu migrace, je mimořádně vážná, to je mimo pochybnost. Však také tzv. vůdčí média ve všech státech EU šíří strach, alarmují, naivně překvapena vývojem, který se dal předpokládat poté, co se USA a NATO pustily do demontáže jim nepohodlných režimů v Africe a na Blízkém východu. Šířen je strach v prvé řadě z uzavírání hranic, z konce schengenského systému, ilustrován drátěnými zátarasy a padajícími hraničními závorami.
Ale o co v tomto případě jde, jen a pouze o tolik kritizovaný a iracionální »návrat k nacionalismu«? Nikoli, to se jen některé členské státy EU, konfrontované s migrací, která se celoevropsky vymyká kontrole, rozpomínají na zbytky své státní suverenity. A kontrola národních hranic a případně jejich zajištění různými prostředky k tomu patří a patřilo vždy, i v dobách minulých. Přičemž toto »rozpomínání« je vynucováno skutečností, že supranacionální konstrukce, tedy Evropská unie, se dostala do existenční krize. Sahají-li členské státy v krizové situaci po onom národním, je třeba brát to jako politickou výzvu. A stále naléhavěji se ptát, zda má EU ve své stávající podobě neoliberálního projektu budoucnost.