Návrh alternativní koncepce zahraniční politiky ČR

21.11.2010 v 0:36

Alternativní koncepce zahraniční politiky ČR – download

Alternativní koncepce zahraniční politiky ČR – říjen 2010

Prolog

Nová vláda pravicové koalice ve svém programovém prohlášení, které bylo schváleno Poslaneckou sněmovnou v srpnu 2010, dala najevo, že zahraniční politika České republiky pro ni nepředstavuje významné téma. Programové prohlášení vlády slibuje, že v návaznosti na novou strategii NATO bude vypracována nová koncepce zahraniční politiky ČR a strategická koncepce. Je z něho též zřejmé, že při koncipování své zahraniční a obranné politiky vláda nebude brát v úvahu názory veřejnosti.Komunistická strana Čech a Moravy – vedena obavami o zajištění národních zájmů – proto připravila návrh koncepce zahraniční politiky, který by mohl iniciovat veřejnou diskusi o směřování České republiky. Věříme, že tlak veřejnosti a nevládních organizací, jenž se může opřít o první zkušenosti z bojů proti umístění části Národní protiraketové obrany USA na našem území, by mohl ovlivnit některé kroky vlády či rozhodnutí Parlamentu a přispět k odpovědnému rozhodování voličů v příštích volbách. Diskuse o předkládané alternativní koncepci zahraniční politiky Česka, by mohla napomoci i pokrokovým stranám a hnutím v Evropě i jinde při hledání nových cest k spravedlivému uspořádání světa.

1. Charakteristika mezinárodního prostředí

Hlavním rysem soudobého mezinárodního života je nestabilita politického, hospodářského i sociálního vývoje. Hybnou silou této skutečnosti je nerovnoměrný rozvoj globálního kapitálu, kdy dochází k soustřeďování stále většího světového bohatství do rukou stále menšího počtu lidí a kdy po zániku bipolárního světa probíhá nové kolo soupeření o hegemonii, v němž hlavní role o mocenský vliv postupně přechází z nejsilnějších světových hráčů (USA,

Evropská unie, jihovýchodní Asie) na svého druhu jakýsi globální stát, jehož nosné prvky tvoří takové nadnárodní hospodářské subjekty jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond či davoské Světové ekonomické fórum. Tuto novou kvalitu ve vývoji mezinárodního života umocňují další jevy jako 1) neprůhlednost klíčového rozhodování mocných globálních lídrů s globálními i lokálními důsledky, 2) informační spolupůsobení těchto nositelů globálního kapitalismu vytvářející pro politické rozhodování i pro proces globální demokracie nové situace nejistot a rizik, 3) bezbřehá korupce, 4) omezená suverenita národních vlád, 5)postupné nahrazování národních kultur rodící se globální multikulturní společností, 6) růst ekologických problémů. Jedná se přitom o chaotický proces, o skutečně neodpovědnou metodu pokusů a omylů, který není ve svém celku řízen ani politickou ani ideologickou doktrínou, nýbrž jen pragmatickou potřebou další akumulace kapitálu. Ve svých důsledcích se tento vývoj nutně jeví jako rozpor mezi zájmy globálního kapitalismu a globální demokracie, což vyvolává i nové výzvy ke spojení všech sil demokracie bez ohledu na jejich dosavadní politické a ideové odlišnosti.

Množí se předpovědi nových velkých válečných konfliktů, které by měly zastavit probíhající změny ve světě. Rostou světové výdaje na zbrojení, přičemž samotné Spojené státy, které se na světových výdajích podílejí 43 %, vydávají na vojenství více než v době korejské či vietnamské války. Zbrojení se postupně přesouvá i do kosmu. Toto nesmyslné plýtvání lidskými i surovinovými zdroji nejen zvyšuje nebezpečí globální katastrofy s nedozírnými následky, ale též ukazuje na obrovskou sílu parazitního vojensko-průmyslového komplexu a militarismu obecně.

Lidstvo zatím nenašlo cesty, jak se vypořádat i s ostatními globálními problémy. Klimatické a ekologické změny v širším pojetí ohrožují čím dále více život na této planetě. Trvá potřeba odstraňování otřesné chudoby některých skupin lidí, zajištěni základních potřeb, včetně vody, zvyšování gramotnosti, zrovnoprávnění žen, odstranění umírání tisíců lidí na léčitelné choroby, boj proti pandémiím atd. Miléniové cíle, které si stanovila Organizace spojených národů, nejsou plněny. Pokusy usměrňovat některé procesy globalizace na úrovni skupiny G-7 selhaly; skupina G-20, která lépe odráží současnou podobu světa, teprve hledá nástroje k ovlivňování globálních problémů.

Úsilí o udržení hegemonie USA a dominantního postavení Západu strhává svět do chaosu. Na počátku 21. století jediný rozumný přístup k mezinárodním problémům vede přes uznání multipolarity světa – skutečnosti, že každý zásadní krok musí být v souladu se zájmy hlavních velmocí, musí být výsledkem společných dohod. Kooperace, nikoliv unilaterální politika USA či Západu, může uchránit lidstvo před zmatky, válkami, ničením životního prostředí, chudobou. Spolupráce velmocí ovšem vyžaduje respekt k oprávněným požadavkům nově se rodících ekonomických mocností, tedy především států BRIC – Brazílie, Ruska, Indie a Číny –, ale i ostatních členů skupiny G-20. Jen tak lze čelit i dalším chorobám současnosti, kterými jsou mimo jiné mezinárodní terorismus, náboženský fundamentalismus, šovinismus a rasismus, nárůst mezinárodní kriminality, ale i politizace či dokonce militarizace otázek energetické bezpečnosti.

Integrace některých regionů je reakcí na nové podmínky dané globalizací ekonomiky, ale i snahou nalézt předpoklady pro spolupráci. Probíhá především kolem nejmocnějších států a s ohledem na odlišné podmínky má i různé výsledky. Liší se od sebe výsledky Evropské unie a Africké unie, ale i amerických organizací NAFTA, ALBA atd. Zatím nelze vyloučit, že tato uskupení vytvoří nové konfrontační celky.

Počátky Evropské unie jsou spojeny s ekonomickými zájmy, ale i s myšlenkou míru, která byla reakcí na hrůzy dvou světových válek. Část Evropy začala hledat nové cesty mírového řešení mezinárodních problémů, ale i přechodu od mezistátní organizace k unii. Počátek 21. století ale ukazuje, že toto ideové dědictví může být snadno zavrženo: odtržení Kosova od Srbska je ukázkou nebezpečného návratu ke špinavým metodám tajné diplomacie, přechodu k právnímu nihilismu i využívání nejhorších technik mediální manipulace. Neschopnost naplnit Lisabonskou strategii je příkladem toho, že v Evropské unii chybí lidé a mechanismy, jež by zajistily Unii nadějný vývoj.

Vojenské aliance, především NATO, zůstávají mimořádně významným prvkem kapitalistické integrace, a to v její archaické podobě. Platná strategie NATO počítá s agresivními akcemi typu bombardování Jugoslávie či intervence v Afghánistánu, v euroatlantickém regionu i jeho okolí, a to i bez mandátu OSN. Snaha Aliance proniknout co nejblíže k hranicím Ruska a Číny eskaluje napětí ve světě.

2. Česká republika v Evropě a ve světě

Výchozí postavení Česka je na počátku 21. století dobré. Česká republika není nikým cíleně ohrožována, její územní integrita není žádným státem zpochybňována. Je členem nejdůležitějších mezinárodních organizací, jako je například OSN či Světová obchodní organizace, ale i nejsilnějšího vojenského uskupení světa, NATO, a jednoho z největších ekonomických celků, Evropské unie. Základní vývojové tendence však obsahují celou řadu velmi nebezpečných rizik.

Mocenský potenciál republiky lze charakterizovat jako „geopolitické minimum státnosti“. Změny po listopadu 1989 ji výrazně oslabily. Privatizace vedla dílem k likvidaci výroby, dílem k předání podstatné části ekonomiky zahraničním vlastníkům. Dlouhodobé úsilí o potravinovou soběstačnost bylo zavrženo. Likvidace národní ekonomiky má za následek, že podstatná část mocenského potenciálu země je mimo kontrolu vlády, přestala být součástí suverenity. Ekonomika, která je závislá na exportu, podléhá výkyvům v Evropské unii a především v Německu, na němž je závislá.

Tento obecný projev globalizace a integrace se v postsocialistických zemích opírá o transformaci, která vytvořila úzkou vrstvu zbohatlíků a masy námezdních pracovníků plus drobných podnikatelů. Tyto dvě skupiny mají odlišný sociální vztah k novému státu. Ve všech sociálních skupinách se vytrácí vlastenectví, což je způsobeno hlubokou krizí školství, působením masových – zvláště pak veřejnoprávních – sdělovacích prostředků a globalizací hollywoodské kultury.

Rozdělení Československa v roce 1993 snížilo význam republiky a zkomplikovalo postavení obou nových států, které patří k nejslabším ve střední Evropě. Česko a Slovensko ztratily možnost vyvažovat zájmy sousedů a hrozí nebezpečí, že v případě oživení revizionistických nálad – například v souvislosti se zpochybňováním dekretů prezidenta Edvarda Beneše či platnosti Trianonské smlouvy – zůstanou sami.

Politická elita, která převzala moc po listopadu 1989, v mnoha ohledech nerespektuje význam národního zájmu. Je do značné míry složena z lidí, kteří nejsou citově spojeni s Českem jako s vlastí, mají dílem zápecnické, dílem kosmopolitní sklony. Řada z příslušníků této skupiny se podílí na stále větší provinčnosti politiky v Česku a nevidí potřebu samostatné zahraniční politiky. Mnozí z nich pociťují – a často dávají i veřejně najevo – větší loajalitu vůči jiným státům než je Česko. Navíc komplikují postavení České republiky tím, že podléhají rusofóbním stereotypům a tyto předsudky šíří jak doma, tak do zahraničí. Je příznačné, že nepodporují, ba přímo omezují, veřejnou diskusi o národním zájmu.

V těchto podmínkách se může výchozí výhodné mezinárodní postavení Česka velice snadno změnit v nebezpečné. Obě hlavní integrační uskupení, jichž je naše republika členem, mohou začít působit proti českým národním zájmům.

NATO, jako každá vojenská organizace, hájí především zájmy svého nejmocnějšího člena, v daném případě USA. Přitom historie ukazuje, že mocnosti nemají zájem chránit své malé spojence v situacích, kdy jim to nepřináší výhodu. Mnichovská dohoda je varováním, že v případě nové krize ve střední Evropě můžeme zůstat osamoceni – ba že můžeme být přímo prodáni. NATO zůstává tradiční vojensko-politickou aliancí, která vidí základ řešení mezinárodních problémů ve stále se zvyšující vlastní síle a nevěří ničemu, co nekontroluje. Takovýto přístup jen nutí ostatní mocenská centra k novým kolům závodů ve zbrojení. Zároveň je z příkladu Rakouska, Finska a Švédska zřejmé, že nebýt členem NATO, neznamená existenční ohrožení státu a že členství v Alianci není podmínkou členství v Evropské unii.

Severoatlantická aliance je reliktem studené války a na počátku 21. století praktikuje politiku, která je z hlediska dlouhodobých českých národních zájmů kontraproduktivní. Nejen, že jsme byli zataženi do ozbrojených konfliktů, které nikterak s našimi zájmy nesouvisí (válka v Afghánistánu) či je dokonce s nimi v příkrém rozporu (bombardování Jugoslávie, expanze na východ). Armáda České republiky je připravována především pro zahraniční mise a pomíjí domácí potřeby, což je patrné na příkladu ženijních útvarů a jejich možné využití v době přírodních katastrof.

Evropská unie prožívá krizi politických elit. Ta je dána výběrem reprezentantů a pracovníků Unie v podmínkách demokratického deficitu, ale i přebujelým byrokratismem. Výsledkem je, že naplnění i nově zrozených projektů rozvoje, jako je dokument Evropa 2020, je od počátku ohroženo. Chybí jasná představ o tom, jak se bude Evropská unie rozvíjet v podmínkách úbytku původního obyvatelstva a narůstání počtu i významu nových menšin, které do Evropy přinášejí netypické kulturní vzory. Vytvoření měnové unie, která postrádá mnohé z nástrojů fiskální i měnové politiky, jednak vnáší rizika do oblasti financí, jednak nadměrně posiluje postavení velkých států v Unii, především Německa a Francie.

Principy zahraniční politiky, které byly vtěleny do strategie Bezpečná Evropa v lepším světě, nejsou dodržovány. Zahraniční a bezpečnostní politika Unie zůstává i po přijetí reformní Lisabonské smlouvy „zbytkovou“ politikou: zformuje se pouze tehdy, když dojde ke konsensu, který ovšem chybí v kritických otázkách, jako byla například intervence USA a jeho spojenců do Iráku či v případě kosovského separatismu. Výsledkem je, že Evropská unie postrádá jednotnou politiku v těch nejzávažnějších situacích. I proto Evropské unii chybí například jednotná a naplňovaná koncepce rozšiřování či energetické bezpečnosti. Současná koncepce výstavby Evropských sil rychlého nasazení jako doplňku NATO směřuje k vytváření duplicit a podřizuje vojenské síly Unie Severoatlantické alianci.

3. Hlavní úkoly zahraniční politiky České republiky

Základním úkolem zahraniční politiky Česka při naplňování národních zájmů je zajištění bezpečnosti země a přispívat ke spravedlivému spořádání světa. Východiskem musí být zahraniční politika všech azimutů, která vychází ze zásady si vis pacem, para pacem – chceš-li mír, připravuj mír. Její úsilí musí směřovat k tomu, aby Česká republika měla co nejvíce přátel a žádného nepřítele.

To především vyžaduje:

1. Česká republika bude usilovat o co nejdůslednější dodržování mezinárodního práva. Pro malý stát představuje mezinárodní právo nejdůležitější nástroj zajištění suverenity a územní celistvosti. Až z něho jsou odvozeny všechny dohody se spojenci – pokud neplatí – je zpochybněno i dodržování koaličních smluv. Protože mezinárodní právo je zatím slabý, nedokonalý nástroj zajištění spravedlnosti a našich národních zájmů, bude Česká republika usilovat o zdokonalování mezinárodního práva a posilování pravomocí institucí určených k jeho prosazování – především OSN. Podpoří každou reformu OSN, která posílí role práva a bude odrážet potřeby multilaterálního uspořádání světa. Bude usilovat o to, aby pravomoci nejvýznamnějších mezinárodních právních institucí, jako je Mezinárodní trestní soud, uznaly všechny mocnosti, především USA.

2. Česká republika bude usilovat o nekonfrontační řešení mezinárodních sporů, kdy formou kompromisů budou respektovány oprávněné zájmy zúčastněných států a bude dosahováno vzájemně výhodných úmluv. Tento obecný princip musí být naplňován především v obtížných situacích, kdy například vidina obrovských zisků z prodeje ropy a plynu vede k politizaci energetické bezpečnosti. Česká republika bude čelit snahám měnit komerční témata na politické či dokonce vojenské spory.

3. Česká republika bude usilovat o to, aby se naplnění Miléniových cílů OSN stalo prioritou všech států, především mocností. Dodržování lidských práv je předpokladem vytvoření spravedlivého uspořádání ve světě. Jejich naplnění vyžaduje ctít svobody a sociální práva všech. Tomu mohou napomoci Rozvojové cíle tisíciletí schválené všemi členskými státy OSN. Miléniové cíle stanovily jako úkol odstranit extrémní chudobu a hlad, dosáhnout základního vzdělání pro všechny, prosazovat rovnost pohlaví a posílit roli ženy ve společnosti, snížit dětskou úmrtnost, zlepšit zdraví matek, bojovat výrazněji s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi, zajistit udržitelný rozvoj životního prostředí a vytvořit světové partnerství pro rozvoj.

4. Česká republika podpoří návrhy na svět bez jaderných zbraní. Požadavek nukleárního odzbrojení nejnověji zformuloval prezident USA při své návštěvě v Praze. Prosadit tuto ideu je však možné pouze tehdy, když všechny mocnosti budou přesvědčeny, že nepotřebují jaderné zbraně jako nástroj odstrašení, tedy obrany před potenciálním napadením. Jaderné odzbrojení proto vyžaduje růst vzájemné důvěry, která vyrůstá ze spolupráce, a vyžaduje likvidaci – nikoliv vývoj – nových typů nejaderných strategických zbraní.

5. Česká republika bude usilovat o vytvoření mezinárodního režimu omezujícího obchod se zbraněmi. Posílení vzájemné důvěry mezi státy předpokládá omezit a lépe kontrolovat obchod s konvenčními zbraněmi. Konvenční malé zbraně jsou nástrojem zabíjení v lokálních válkách a konfliktech, kterých v současné době probíhá několik desítek. A jsou to především liberálně-kapitalistické rozvinuté země, které zbraně vyvážejí.

6. Česká republika bude usilovat o vytvoření nové bezpečnostní architektury Evropy. Současné uspořádání, kdy v Evropě působí vedle NATO i OBSE, Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, ale i Šanghajská organizace spolupráce, je neefektivní a rizikové. Válka na Balkáně, která vyvrcholila bombardováním Jugoslávie bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, ale i gruzínsko-ruská válka či izraelsko-palestinský konflikt ukázaly, že chybí mechanismy zajištění míru v kritických situacích.

7. Česká republika bude usilovat o to, aby NATO ve své politice více odrážela národní zájmy malých středoevropských států. Při přípravě nové strategie Severoatlantické aliance bude prosazovat zakotvení striktního dodržování mezinárodního práva, orientaci na obranu členských zemí a ne na agresivní vojenské mise, odstranění jaderných zbraní USA z Evropy, naplňování ducha i litery úmluvy o vytvoření Rady NATO-Rusko. To předpokládá, že všechny vojenské akce v zahraničí, na nichž se bude Česká republika podílet, budou v souladu s rozhodnutími Rady bezpečnosti OSN. Česká republika odmítá NATO-centrické představy globální bezpečnosti, vize rozšíření Aliance podél hranic Ruska a Číny až do Tichého oceánu. Česko bude vetovat úsilí o vstup nových států do NATO, jestliže tyto státy nebudou mít mírovými prostředky vyřešeny své spory se sousedy. Česká republika bude podporovat výstavbu takové protiraketové obrany, která zahrne všechny státy Evropy, tedy včetně Ruska. Nebude-li NATO dodržovat principy mezinárodního práva, Česká republika z Aliance vystoupí.

8. Česká republika bude usilovat o jasné vyjádření rozvojových cílů Evropské unie. V této chvíli prožívá Unie krizi, jejíž řešení vyžaduje prohloubení integrace na demokratickém základě. Skutečné naplnění ideálu otců-zakladatelů evropské integrace je možné jen při vytvoření celoevropské federace, v níž politická a sociální práva, včetně ochrany kulturní identity, budou zajištěna prostřednictvím demokratického socialismu. Protože tento cíl není na pořadu dne, je nutné počítat s pravidelně se opakujícími krizemi Evropské unie. Nemá-li se Unie rozpadnout, musí Česká republika nejen důsledněji než dosud obhajovat své vlastní národní zájmy, ale též posílit řady států, které hledají vzájemné výhody z integrace a ctí principy solidarity. Zahraniční politika Evropské unie musí být výrazněji opřena o dodržování mezinárodního práva a efektivní multilateralismus.

9. Česká republika bude rozvíjet nadstandardní vztahy se Slovenskou republikou. Rozdělení Československa proběhlo v podmínkách, kdy se zdálo, že nebude nutné rozvíjet odkaz zakladatelů společného státu Čechů a Slováků. Kulturní blízkost, společné dějiny a totožné či vzájemně se doplňující zájmy dnes nejen vytvářejí podmínky pro nadstandardní vztahy Česka a Slovenska, ale dokonce takové vztahy vyžadují. Nadstandartnost se pak opírá nejen o mimořádné výhody plynoucí z kooperace, ale též o samozřejmou solidaritu v podmínkách krize.

Pro zajištění těchto prioritních úkolů je nutné zvýšit kvalitu procesu formování a realizace zahraniční politiky České republiky. To především znamená:

a) Zajistit, aby Česká republika nemluvila na mezinárodním poli mnoha hlasy, ale jednotně. Je nutné dosáhnout toho, aby se nevyskytovaly rozdíly v postojích prezidenta, vlády a Parlamentu – jak tomu bylo například v případě uznání kosovského separatismu.

b) Je nutné zvýšit profesionalitu praktických realizátorů zahraniční politiky České republiky. Naplňování požadavků zajištění bezpečnosti Česka a vytváření spravedlivého světa vyžaduje pragmatizmus při výběrů prostředků. To mimo jiné předpokládá zbavit se předsudků týkajících se Německa a Ruska, ale i některých přetrvávajících iluzí o cílech, metodách a možnostech USA. Výběr diplomatů musí být zbaven politických nominantů; diplomatický sbor musí přestat být lukrativním místem pro odložené politiky. Profesionalita musí být zachována na všech azimutech. ČR musí aktivně usilovat o zastoupení v evropské diplomatické službě.

c) Zahraniční služba České republiky musí klást důraz na ekonomickou diplomacii. To vyžaduje novou přípravu diplomatů, kteří dokážou pomáhat rozvoji obchodu, výroby, ale i vzdělání a vědy. Nelze přitom pomíjet fakt, že na export orientovaná ekonomika nalezne nové příležitosti převážně v ekonomicky nejdynamičtějších státech, tedy na východě.

d) Zahraniční politika České republiky se musí opírat o celonárodní konsensus. Dosáhnout takového konsensu je obtížné, někdy nemožné, je ale nutné vždy o něj usilovat. Nelze chápat zahraniční a bezpečnostní politiku jako téma, kterému rozumí jen vyvolení. Veřejnost často v sobě koncentruje větší cit pro národní zájem, než elity. Diskuse o umístění radaru jako součásti Národní protiraketové obrany USA v Česku jasně ukázala, jak falešné jsou představy o kvalifikovaném a odpovědném rozhodování elit: stačilo, že se změnil postoj Washingtonu, a „odborná“ vládní stanoviska o nezbytnosti radaru zmizela. Usilovat o kvalifikovanější postoje veřejnosti vyžaduje především více informací o činnosti a záměrech v zahraniční politice státu. Nekalé praktiky tajné diplomacie musejí být ze zahraniční politiky Česka plně odstraněny. Referendum o nejdůležitějších otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky bylo a je přirozeným demokratickým nástrojem zajištění národních zájmů.

e) Iniciovat veřejnou diskusi o národním zájmu České republiky na počátku 21. století. Tato diskuse má smysl pouze tehdy, jestliže se do ní zapojí jak praktičtí realizátoři zahraniční politiky, tak i akademická obec, nevládni organizace a široká veřejnost. To je možné jen tehdy, když veřejnoprávní sdělovací prostředky budou ctít demokratická pravidla, a to včetně tolerance k nestandardním názorům.