Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci odtržení Kosova od Srbska lze označit za právě tak překvapivé jako nezodpovědné.
Při zpětném pohledu na složení Mezinárodního soudního tribunálu, který v této otázce rozhodoval, zjišťujeme, že devět z patnácti soudců pochází ze zemí, které nezávislost separatistického Kosova uznaly. V tomto smyslu lze soudní rozhodnutí označit za politické, vynucené obavami jak z případné reakce kosovských Albánců na opačné rozhodnutí, tak i z reakce domovských zemí zmíněných soudců.
Přestože rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora uvádí, že v mezinárodním právu nejsou obsaženy žádné normy omezující separatistické vyhlašování nových států, existují závazná a všeobecně známá rozhodnutí RB OSN a KBSE-OBSE, která ctí suverenitu a územní celistvost Jugoslávie a Srbska. Vyhlášení nezávislosti Kosova bylo jasným a flagrantním porušením mezinárodních úmluv.
I když má rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu jen doporučující charakter, je nezodpovědné a nebezpečné. Je výzvou všem separatistům: v této absenci práva může vyhlásit každý svůj stát, pokud má pro jeho udržení dostatek zbraní či podporu letectva USA a NATO. Jak je možné povolovat vytvoření druhého etnicky čistého albánského státu na území Balkánu a zároveň bránit Srbům z Bosny a Hercegoviny, aby se připojili k Srbsku?
Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora nás vrací zpět do dob svévole a násilí jak 19. století, tak i solanovského pojetí politiky NATO a EU. Je třeba znovu vyzvat českou i mezinárodní veřejnost, aby bez ohledu na toto rozhodnutí nadále podporovala důsledné dodržování mezinárodního práva, úctu k suverenitě států a odstraňování svévole a násilí z mezinárodních vztahů.
Tomuto směřování, bohužel, rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci nezávislosti Kosova rozhodně nenapomohlo.