Není čas odpočinku

14.10.2005 000 17:13

Po změně ve vedení naší strany zavládl v řadách nezdravý poklid doprovázený podivným šumem. Je proto nutné znovu připomenout, že Miroslav Grebeníček, během jehož předsednictví se podařilo stranu zkonsolidovat a učinit partnerem pro diskuse ve velké politice, odstoupil proto, aby pomohl straně se aktivizovat – nikoliv proto, abychom umřeli na vavřínech. Mirek dobře věděl, že obraz úspěchů z naší práce během posledního roku má do značné míry virtuální charakter. V prostředí reality show naší domácí politiky se mnohé skutečnosti jeví v pokřivené podobě do té míry, že někdy se i naše síla zdá větší, než ve skutečnosti je.Především nelze zakládat představu o úspěších v naší práci na výzkumech volebních preferencí. Za prvé jsou odrazem okamžiku, a i když někdy odrážejí tendence vývoje, nemohou věrně zachytit budoucnost: není v nich skryta ani strategie činnosti politických stran, ani jejich případná bezradnost. Za druhé nelze zapomínat, že v polistopadovém vývoji se ještě ani jednou renomované agentury pro výzkum veřejného mínění ve svých propočtech výsledků voleb netrefily.To podstatné je ale v něčem jiném: výzkumy, které naznačovaly naše upevňování pozic na levé části politického spektra, neodrážely výsledek naší práce. Přesněji řečeno, neodrážel pouze tyto výsledky. Dokonce se dá říci, že základem onoho virtuálního růstu naší síly byly problémy vládní koalice, a především sociální demokracie. Krize ČSSD byla založena na dvou ne zcela spojených skutečnostech:

– Především to byly osobní chyby vedoucích funkcionářů ČSSD, zvláště pak jejího předsedy Stanislava Grosse. Závrať z úspěchů, nízká politická kultura, neschopnost věcně reagovat na rozrůstající se skandály neničila pouze jeho, ale i pozici sociální demokracie na naší politické scéně.

– Méně viditelný problém ČSSD byl dán ústupem od jejího programu. Především se pro tuto stranu stala téměř osudová iniciativa při demontáži sociálního státu. Řada opatření vlády v této oblasti se jen na první pohled jevila jako ústupek ČSSD pravicovým koaličním stranám, ve skutečnosti ale byla projevem aktivity představitelů ČSSD ve vládě. Navíc se ČSSD zapojila do šíření propagandy pěstované nadnárodními monopoly tvrdící, že integrace a globalizace si nutně vyžadují odbourávat sociální stát.Po příchodu Jiřího Paroubka do funkce premiéra a abdikaci Stanislava Grosse na funkci předsedy ČSSD nezmizel pouze z čela koaliční vlády a sociální demokracie nejproblematičtější politik. ČSSD přestala hlásat nutnost demontáže sociálního státu. Dokonce dává najevo ochotu hájit a rozvíjet jej. Odhodlání jít tímto směrem dává najevo tím nejradikálnějším způsobem: ochotou ke spolupráci s komunisty v Poslanecké sněmovně. Tato změna vytváří zcela novou situaci na naší polistopadové politické scéně. Koketování ČSSD s KSČM je sice dlouhodobá záležitost, ale až Jiří Paroubek měl odvahu říci, že nejde jen o drobné zálety, ale o politickou strategii. Jeho formulace jsou jasné. Při prosazování svých cílů je připraven spolupracovat s komunisty, občanskými demokraty, ale i s kočkami všech barev nebo marťany. Je to ukázka pragmatismu, který má jasný cíl. Je možné tvrdit, že oním cílem je obhajoba programu sociální demokracie. Prokázat se to ale nedá. Jisté ale je, že Paroubkovým prvořadým cílem je úspěch ve volbách.Součástí volebního úspěchu ČSSD je podle většiny jejích představitelů snížení specifické váhy komunistické strany na levici politického spektra. Tomu mohou sloužit i opakovaná prohlášení o ochotě s KSČM spolupracovat. Takové výroky snadno navigují iracionální reflexy pravicových stran směrem proti KSČM. Vzedmutí vlny vulgárního antikomunismu bylo možné zaznamenat hned pro prvních prohlášeních Paroubka o možné spolupráci s KSČM. Další nárůst této vlny je patrný po zvolení Vojtěcha Filipa do funkce předsedy naší strany. Protože nelze vyloučit, že smyslem změn v chování vedení sociální demokracie je udržet se u moci za každou cenu, růst antikomunistické propagandy ji může vyhovovat hned dvojím způsobem: zatlačuje KSČM a vytváří podmínky pro velkou koalici ČSSD s ODS.Z těchto důvodů musí komunisté na všech úrovních vycházet ve své práci z potřeby posílit organizační jednotu strany a zesílit kampaň vysvětlující rizika, která přináší současná politická situace. Je nezbytně nutné, aby nově se formující vedení KSČM dostalo od všech orgánů i členů strany plnou důvěru alespoň po dobu, kdy bude moci připravit svoji představu o dalším postupu a mohlo odzkoušet její funkčnost. V této chvíli silní můžeme být jen jednotní. Jsme politická strana, o naši věrohodnosti nerozhodují slova, ale praktické činy. Pro naší politickou práci je nevýhodné, že média i nadále budou především živit skandály a bude malá příležitost pro konfirmaci programů. Zatím není jasné, kam například kauza Unipetrol zamíří, koho ještě semele z vedení ČSSD, jiných koaličních stran či z ODS. Pro nás je ale mnohem závažnější soustředit pozornost nikoliv na jednotlivce, ale na nebezpečí, která skrývá program ODS Modrá šance. Toto nebezpečí je obsaženo jak ve vládě pravicových stran vedených ODS, tak i ve velké koalici ODS a ČSSD, vedené kýmkoliv z těchto stran.Poměrně významně se mění i mezinárodní podmínky naší práce. K těm radostnějším patří skutečnost, že integrace evropské levice pokračuje. K těm méně příznivým patří, že se během několika nejbližších dnů může naše republika hraničit pouze se státy, kde jsou u moci pravicové vlády. Neméně závažný je i fakt, že se v některých světových regionech zhoršuje mezinárodní situace. To se pro nejbližší období týká především Střední Asie. Po barevných revolucích na Ukrajině a v Gruzii se některé síly ve Spojených státech chystají na podobné dobrodružství i v Ázerbájdžánu, kde se počátkem listopadu mají konat parlamentní volby. Gruzie již veřejně vyhrožuje použitím vojenské síly v Jižní Osetii. I když se nám tato oblast může zdát vzdálená, opak je pravdou. Chaos v Ázerbájdžánu může výrazně ovlivnit cenu ropy – slovní spojení ovlivnit cenu neznamená řadu měsíců nic jiného než zdražení ropy, což jistě využijí i distributoři nafty a benzinu v Česku.Gruzie pak je názorný příklad skutečnosti, že když se naše vláda dostane před nějaký skutečný politický problém, vždy postupuje v rozporu se svými prohlášeními: neřídí se národními zájmy či potřebou upevnit mír ve světě, ale požadavky silných spojenců. Bylo tomu tak v době bombardování Jugoslávie, při intervenci v Iráku, a nejinak je tomu i v případě Gruzie. Srpnové rozhodnutí vlády České republiky darovat Gruzii munici bylo cílevědomým přiléváním oleje do ohně ve chvíli, kdy v této oblasti hrozí propuknutí válečného požáru.Doba se mění a rozhodně ne pouze k lepšímu. Netřeba propadat skepsi. Je však bezpodmínečně nutné oživit naši politickou práci. V terénu, na domácím i mezinárodním poli, ale i při formulování našich nových programových představ. Jen tak můžeme zvětšit svoji věrohodnost a přitažlivost. Pro voliče a pro nové zájemce o členství ve straně.