Dne 20. listopadu 1945 začal v Norimberku soudní proces s hlavními nacistickými válečnými zločinci. Již sedmdesáté výročí této události je příležitostí připomenout si ji nejen jako historický mezník porážky německé říše, ale – a to zejména – podívat se na ni v kontextu současnosti.Poměrně dlouho před uvedeným datem deklarovali Spojenci potrestání německých válečných zločinců za jeden ze svých zásadních cílů; americký prezident F. D. Roosevelt a britský premiér W. Churchill už tehdy prohlásili, že s nimi bude uspořádán proces. K těmto státníkům se připojil v lednu 1942 sovětský ministr zahraničních věcí V. Molotov a ve stejném měsíci vydaly exilové vlády Belgie, Francie, Řecka, Jugoslávie, Lucemburska, Norska, Holandska, Polska a Československa, sídlící v Londýnu, deklaraci, v níž požadovaly soudní stíhání a potrestání válečných zločinců.Přes další mezníky, kterými bylo zejména založení Komise Spojených národů pro válečné zločiny (1943), Londýnská konference ministrů zahraničních věcí SSSR, USA a Velké Británie, a Postupimská konference, došlo 8. srpna 1945 v Londýně k podepsání Dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy, k níž byl připojen Statut Mezinárodního vojenského tribunálu. K této dohodě, jež nabyla účinnosti dnem svého podepsání, přistoupilo rovněž Československo.Článek 6 statusu Mezinárodního vojenského tribunálu obsahoval tři skutkové podstaty válečných zločinů: zločinu proti míru, válečného zločinu jako takového a zločinu proti lidskosti. Mezinárodní vojenský tribunál zasedal v Norimberku od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946 a stanulo před ním 24 předáků Německé říše: dvanáct jich bylo odsouzeno k trestu smrti (včetně nezvěstného M. Bormanna), tři byli osvobozeni a ostatní strávili delší či kratší dobu ve vězení. Takzvaný sbor politických vůdců NSDAP, ozbrojené organizace SS, SD a gestapo byly prohlášeny za zločinecké – bohužel už nikoli, přes protest sovětského žalobce – německá vláda, německý generální štáb, vrchní velitelství wehrmachtu a stranické ozbrojené oddíly (SA).
Soudní proces v Norimberku proti nacistickým válečným zločincům znamenal předěl v mezinárodním právu. Útočná válka byla soudem prohlášena za protiprávní, zakázána a označena za zločin podléhající stíhání nezávisle na tom či onom právu vnitrostátním. Podstatné rovněž bylo, že odpovědnost za zločin útočné války byla přisouzena nejen státu-agresorovi jako subjektu mezinárodního práva, ale také konkrétním osobám ve vedení státu a jeho ozbrojené moci. Význam tohoto přelomu lze pochopit jen při vědomí toho, že právo prosazovat své zájmy také válkou (ius bellum) po staletí patřilo de facto ke znakům státní suverenity. Se Statutem Mezinárodního soudního tribunálu byla prosazena trestnost útočné války jako nástroje politiky.
Ačkoliv zásady obsažené ve Statutu a rozsudku Mezinárodního vojenského tribunálu byly 11. prosince 1946 potvrzeny Valným shromážděním OSN a staly se obecně uznávanými normami mezinárodního práva, naděje lidí v to, že Norimberský proces a jeho rozsudky budou odstrašovat od dalších válečných zločinů, zločinů proti míru a lidskosti, se bohužel nesplnily. Lze se jen podívat na přehled všech ozbrojených konfliktů, které ve světě po roce 1945 vznikly a poučné také bude, seznámit se s jejich aktéry. A dnešek? Nestalo se ius bellum opět tragicky špatně chápaným projevem státní suverenity, prosazování zájmů, a to i nejen státních?