Málo kdo je tak ostražitý, když uslyší o usmiřování, jako Češi. V historické paměti máme hluboce zakořeněno, jak naši západní spojenci, Francie a Velká Británie, v Mnichově usmiřovali Hitlera a my jsme přišli napřed o pohraničí, pak o svobodu. Proto mnozí z nás zpozorněli, když uslyšeli o možnosti normalizace vztahů mezi Ruskem a Tureckem. Hned na začátku bych chtěl říci, že toto je jiné usmiřování než mnichovská zrada: není to na náš úkor, ani na úkor někoho jiného. Dva velké státy k sobě po hluboké krizi hledají cestu – to by měl každý v obecné rovině přivítat.
V konkrétní rovině ale musíme ještě počkat, než začněme jásat či zatracovat. Jisté je, že před listopadovým věrolomným sestřelením ruského bombardéru operujícího v Sýrii, byly vztahy Ruska a Turecka nadstandardně dobré. Dva měsíce před tímto incidentem se turecký prezident Recep Erdogan účastnil v Moskvě otevření největší evropské mešity. Rusko a Turecko měly bezvízový styk, pro Turecko bylo Rusko největším obchodním partnerem, na tureckých plážích byly tisíce ruských turistů, Rusko stavělo v Turecku jadernou elektrárnu a připravovala se stavba plynovodu Turecký potok.
Turecko zůstávalo imunní vůči západní chorobě projevující se sankcemi vůči Rusku. Pak ale někdo v Ankaře rozhodl, že toto všechno je třeba odhodit. Proč, zůstává záhadou. Snad nějaké přísliby z Washingtonu a Berlína. Plus nespokojenost s tím, že ruští vojáci zasáhli na bojištích v Sýrii proti bojovníkům tzv. Islámského státu. Možná i náboženské předsudky o vztazích tureckých sunnitů k syrským šíitům. Také obava z toho, že ofenziva syrských vládních vojsk vytváří podmínky pro úspěch Kurdů v jejich boji za národní sebeurčení, mohla sehrát svoji roli.
Tomu, kdo si přál roztržku mezi Ankarou a Moskvou, se zločinným vpadnutím do zad ruským vojákům v Sýrii záměr vyšel. Chtěl-li pro Turecko i nějaké zisky, musel být velmi zklamán. V centrále NATO, kam se Ankara ihned po sestřelení ruského bombardéru obrátila, nezískal nic než prázdná slova. Turecko tak jen propáslo vhodnou chvíli pro omluvu Rusku s tím, že k sestřelení došlo omylem.
Nešlo to bez vraždy pilotů?
Následovala jednání s Evropskou unií o »odkoupení migrantů«, která byla pro Ankaru relativním úspěchem. To ale bylo možné dosáhnout i bez zavraždění dvou ruských vojenských pilotů. Z Bruselu také přišel příslib bezvízového styku pro občany Turecka, tomu ale nemohl věřit nikdo, kdo zná pravidla a procedury v EU. Vzápětí následovalo poněkud zvláštně načasované přijetí rezoluce o genocidě Arménů v německém Bundestagu, což je pro Ankaru mimořádně citlivé téma.
A tak když v Ankaře sečetli zisky a ztráty, začali hledat cestu zpět. Za oběť padl tehdejší premiér Ahmet Davutoglu. Na jeho místo nastoupil Binali Yildirim. Zdůvodnění výměny mělo podobu vnitropolitických příčin, ale bylo jasné, že se bude něco dít i v zahraniční politice Turecka. V červnu přišel na adresu Vladimira Putina dopis Recepa Erdogana, kde se mj. píše: »Doufáme, že nám rodina sestřeleného ruského pilota odpustí.« Zároveň vyzval, aby mu Putin pomohl obnovit »tradičně přátelské« vztahy mezi oběma zeměmi. Následovalo setkání ministrů zahraničí obou zemí a první charterový let s ruskými turisty do Turecka.
Má-li být snaha o normalizaci vztahů Turecka s Ruskem úspěšná, bude vyžadovat dobrou vůli na dlouhé cestě. Je třeba ocenit tureckého prezidenta, že se odhodlal k veřejné omluvě: něco takového je v politice velmi obtížné. Je zřejmé, že Erdogan měl pro tento krok velmi širokou podporu. V Rusku se s trochou cynické ironie říká, že vedle pomníků slavným vojevůdcům z rusko-tureckých válek by teď měl být postaven i pomník ruským turistům; ti prý svými penězi utrácenými při návštěvě Turecka ukázali Ankaře, co vlastně potřebuje, a porazili přívržence roztržky.
V onom humorném vyjádření se ale skrývá smutná pravda: obnovit důvěru bude obtížné. Lítost nad zabitím dvou ruských vojáků byla sice vyslovena, ale byla upřímná? Nebyl to jen pragmatický a do značné míry vynucený krok? Nejde jen o projev zklamání z chování Západu či snaha využít současnou rusofobní vlnu a Západ vydírat?
V této nejasné situaci probíhají jednání o možné normalizaci vztahů. Témat, která jsou diskutována, je jistě velmi mnoho. Rusko zatím nespěchá s uvolněním embarga na dovoz zemědělských produktů, neboť nejrůznější západní a následné protizápadní sankce vytvořily prostor pro větší rozvoj ruského agroprůmyslového komplexu – a ten potřebuje čas. Jasná musí být též pravidla nedotknutelnosti ruských vojáků v Sýrii. Také turecký postoj k teroristům v Sýrii a Iráku musí být jednoznačný, tedy ověřitelný v praxi. A pak jsou tu další citlivá témata, kde lze těžko dnes hledat kompromis – například práva Kurdů.
Ruští vyjednávači s velkou pravděpodobností také postaví otázku tureckého uznání návratu Krymu do Ruska. Důležité je i stanovisko Turecka k záměrům některých plánovačů z NATO militarizovat Černé moře.
Normalizace vztahů mezi Ankarou a Moskvou nabízí skutečně velké možnosti jak pro Rusko, tak i pro Turecko. Mohla by též posloužit jako významný příspěvek k ozdravění mezinárodní situace obecně. Důležité je odhodlání obtížnou a dlouhou cestu vykonat. Na jejím konci by nebyl jeden vítěz – úspěch by byl společný.